ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.135.2005
sp. zn. 3 Azs 135/2005 – 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) nezl. R. S., zastoupeného žalobcem ad b) jako svým zákonným zástupcem, b) B. S., oba
zastoupeni JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci žalobce ad
a) ze dne 17. 3. 2004, č. j. OAM-228/VL-07-04-2004, a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ve věci žalobce ad b) ze dne 17. 3. 2004, č. j. OAM-227/VL-07-04-2004, vedených
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Az 24/2004, o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 10 Az 24/2004 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Remeše se u r č u je částkou 1750 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2004, č. j. OAM-228/VL-07-04-2004, nebyl
žalobci ad a) udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce ad a) nevztahuje
překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl,
že důvodem žádosti žalobce ad a) o udělení azylu byly problémy se soukromými osobami –
se členy sekty Bílé bratrstvo, kteří se jej pokoušeli přimět ke vstupu do sekty a dále snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky. Žalovaný uvedl, že problémy se soukromými
osobami nejsou důvodem pro udělení azylu, a v dané věci nebylo prokázáno, že by byl
žalobce ad a) pronásledován ze strany státních orgánů nebo že by tyto orgány podporovaly
činnost soukromých osob. Žalovaný uvedl, že podmínkou poskytnutí mezinárodní ochrany
formou azylu je i neúspěšné využití právních nástrojů ochrany žadatelů o azyl v zemi jejich
původu. Tak se však v případě žalobce ad a) nestalo, neboť jeho babička sice případ nahlásila
na policii, nevyčkali však již ale ukončení vyšetřování. Ke snaze žalobce ad a) legalizovat
pomocí institutu azylu svůj pobyt na území České republiky žalovaný uvedl, že při legalizaci
pobytu na území České republiky je zapotřebí postupovat podle institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný se dále vyjádřil
k neudělení azylu podle ustanovení §13 odst. 1 a 2, §14 zákona o azylu a k neexistenci
překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2004, č. j. OAM-227/VL-07-04-2004, nebyl
žalobci ad b) udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu;
současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce ad b) nevztahuje překážka vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvody žalobce ad b) pro udělení
azylu na území České republiky představovaly potíže s bývalými kamarády ze sekty Bílé
bratrstvo, kteří se žalobce ad b) pokoušeli přimět, aby znovu navštěvoval sektu, dále
ekonomické potíže související s nezaměstnaností na Ukrajině a snaha o legalizaci pobytu
na území České republiky s cílem mít doklady a moci zde pracovat. Žalovaný uvedl,
že problémy se soukromými osobami nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu,
a v dané věci nebylo prokázáno, že by byl žalobce ad b) pronásledován ze strany státních
orgánů nebo že by tyto orgány podporovaly nebo tolerovaly činnost soukromých osob.
Žalovaný uvedl, že podmínkou udělení azylu je i neúspěšné využití právních nástrojů ochrany
žadatelů o azyl v zemi jejich původu. Tak se však v případě žalobce ad b) nestalo, případ byl
sice nahlášen na policii, žalobce ad b) již ale nevyčkal ukončení vyšetřování. Žalovaný dále
uvedl, že nezaměstnanost na Ukrajině postihuje bez rozdílu značnou část obyvatelstva,
její dopad na žalobce ad b) tedy nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Ohledně snahy žalobce ad b) o legalizaci pobytu na území České republiky odkázal žalovaný
na instituty zákona o pobytu cizinců. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu
podle ustanovení §13 odst. 1 a 2, §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutím podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) žaloby k Městskému soudu
v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, č. j. 10 Az 24/2004 - 26, byly
žaloba žalobce ad a), vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Az 24/2004 a žaloba
žalobce ad b), vedená u téhož soudu pod sp. zn. 10 Az 25/2004, spojeny ke společnému
projednání s tím, že věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 10 Az 24/2004.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 10 Az 24/2004 - 51,
byly žaloby žalobců zamítnuty. V odůvodnění soud uvedl, že se žalobcům nepodařilo
prokázat pronásledování z důvodu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Ani obavy
ze soukromých osob nebyly v daném případě důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť žalobci nevyužili možnosti domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů v zemi původu, neprokázali tedy odůvodněný strach z pronásledování podle
citovaného ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, případně podle ustanovení §2 odst. 6
zákona o azylu. Subjektivní, blíže neodůvodněná nedůvěra ve státní orgány v zemi původu,
nebo skutečnost, že demokracie v zemi původu není tak rozvinutá jako v zemi, kde je podána
žádost o udělení azylu, nejsou podle soudu skutečnosti podřaditelné pod taxativně vymezené
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ze všech uvedených důvodů Městský
soud v Praze žaloby jako nedůvodné zamítl.
Včasnou, dne 25. 2. 2005 podanou kasační stížnost stěžovatelé podali z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelé uvedli, že Městský soud v Praze převzal
nesprávné zjištění žalovaného, že ochrana práv je pro občany na Ukrajině dostupná a že tamní
orgány ochrany mají podobnou strukturu jako státy s vyspělou civilizací, ačkoliv stěžovatelé
poukázali na zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA svědčící o tom, že fungování
policejních a justičních orgánů není účinné. Žalobci uvedli, že měli strach z pronásledování
členů sekty Bílé bratrstvo pro své odpadlictví od této sekty; země původu jim však nebyla
schopna zajistit ochranu jejich práv a proto uprchli do České republiky a požádali o udělení
azylu. Rozhodnutí žalovaného mělo být podle stěžovatelů zrušeno jako nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jelikož se žalovaný omezil pouze na zjištění struktury ochrany
práv na území Ukrajiny, a nezabýval se faktickou vymahatelností práva a jeho ochrany;
vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tyto informace jednostranně převzal, je rovněž
jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ze všech uvedených důvodů
stěžovatelé navrhli, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 10 Az
24/2004 - 51, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 4. 4. 2005
stěžovatelé požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť je
přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalovaný uvedl, že skutkový stav zjistil přesně a úplně a pořídil potřebné podklady
pro rozhodnutí, přičemž vycházel zejména z výpovědí stěžovatelů. Stěžovatelé měli problémy
se soukromými osobami, avšak nebylo možné dospět k závěru, že by toto jednání státní
orgány v zemi původu trpěly nebo podporovaly. Žalovaný je přesvědčen o tom, že dostatečně
prokázal, že se v dané věci nejednalo o pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Proto žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst.
1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Stěžovatelé toto tvrzení specifikovali tak, že ze strany
žalovaného byla nesprávně posouzena otázka, zda státní orgány na Ukrajině byly schopny
účinně zajistit stěžovatelům ochranu. Nejvyšší správní soud k tomu ve shodě se soudem
prvního stupně konstatuje, že žalovaný správně posoudil skutečnost, že obavy žalobců
z jednání ze strany soukromých osob nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť stěžovateli uváděné skutečnosti nebylo možné kvalifikovat jako
odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, podle něhož
se o pronásledování ze strany soukromých osob jedná teprve tehdy, pokud je podporováno
nebo trpěno státními orgány v zemi původu. Jelikož stěžovatelé v rámci řízení o udělení azylu
neuvedli žádnou skutečnost svědčící pro to, že by byli pronásledováni ve smyslu zákona
o azylu, a neprokázali, že by jim ze strany státních orgánů v zemi původu byla odepřena
ochrana, rozhodl žalovaný i soud prvního stupně v souladu se zákonem. Důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu
není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., konkrétně proto, že stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že Městský soud v Praze měl
rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jelikož
se žalovaný nezabýval faktickou dosažitelností ochrany. Podle stěžovatelů je tímto dán
i důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť z téhož důvodu je podle stěžovatelů
nepřezkoumatelné i rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ve shodě s názorem Městského soudu v Praze namítané pochybení ohledně
rozhodnutí žalovaného neshledal; obě napadená rozhodnutí žalovaného, jak ve věci žalobce
ad a) tak i ohledně žalobce ad b) se podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně
vypořádaly se skutečností, že stěžovatelé měli možnost obrátit se s problémy se soukromými
osobami, na státní orgány v zemi původu, a že teprve po neúspěšném vyčerpání těchto
prostředků měli podat žádost o udělení azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí
žalovaného se opírá o dostatečné důvody, pro něž žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelé
měli možnost dříve, než podali žádost o udělení azylu, pokusit se o zřízení nápravy v rámci
státních orgánů v zemi původu. Žalovaný ve svých rozhodnutích vycházel ze zpráv o situaci
v Ukrajině pořízených Ministerstvem zahraničních věcí USA a Ministerstva zahraničních věcí
České republiky, které ve svém rozhodnutí dostatečně identifikoval. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že nebylo možné dospět k závěru o tom, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ze stejných důvodů Nejvyšší správní soud
neshledal ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť z odůvodnění
tohoto rozhodnutí je dobře patrné, z jakých důvodů soud žaloby jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v souzené věci neshledal důvodným ani stěžovateli
tvrzené důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť byl podán až po uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobcům žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát. V případě ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi
částkou 2 x 800 Kč za dva úkony právní služby – spočívající v sepsání kasační stížnosti
ze dne 25. 2. 2005 jménem dvou stěžovatelů a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1750 Kč. Pokud se týká nepřiznání odměny
za převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především
zřetel na to, že se jedná o zastoupení stěžovatelů ustanoveným advokátem, který je zastupoval
v dané věci již v řízení před soudem prvního stupně, z povahy věci tedy nemohlo dojít
k opětovnému převzetí a přípravě téže věci. Odměna ve výši 1750 Kč bude tomuto
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu