ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.138.2004
sp. zn. 3 Azs 138/2004 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S.
M., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 259/2003 - 13 ze dne
18. 12. 2003,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 259/2003 - 13 ze dne
18. 12. 2003 se zrušuje a žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností nadepsané usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě, kterou se domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-11078/VL-19-P16-2001 ze dne 16. 8. 2002.
Rozhodnutím správního orgánu bylo řízení o udělení azylu zastaveno podle §25 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“). Soud v odůvodnění svého
usnesení uvedl, že vyzval stěžovatele, aby odstranil konkrétně uvedené (vymezené)
nedostatky žaloby, tedy aby žalobu doplnil, s poučením, že pokud tak ve lhůtě deseti
dnů neučiní, soud řízení usnesením odmítne. Stěžovatel však žalobu ve stanovené lhůtě,
ani později nedoplnil. V řízení podle soudu nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat,
a proto soud žalobu podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), odmítl.
V kasační stížnosti označuje stěžovatel její důvod odkazem na §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Poukazuje na §36 odst. 1 s. ř. s., podle něhož mají všichni účastníci řízení rovné
postavení. Pokud účastník neovládá úřední jazyk, má podle stěžovatele v souladu s čl. 37
odst. 4 Listiny základních práv a svobod právo na tlumočníka. Veškeré úkony ve věci tak mají
být přeloženy do mateřského jazyka účastníka řízení, v daném případě ruštiny (nikoliv Ruské
federace, jak je uvedeno v kasační stížnosti). Napadené rozhodnutí neobsahovalo překlad do
ruštiny, v čemž je spatřováno naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud rovněž z nejednoznačné formulace kasační stížnosti usoudil, že stěžovatel
namítá rovněž skutečnost, že překladem nebylo opatřeno ani usnesení, jímž byl v řízení před
krajským soudem vyzván k doplnění žaloby. Stěžovatel tedy požádal Nejvyšší správní soud,
aby zrušil usnesení krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatel navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř.
s.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v rusky psaném a tlumočnicí
přeloženém podání stěžovatele ze dne 11. 9. 2002, kterým se u Vrchního soudu v Praze
domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, je uvedeno, kdo je podatelem a jaké správní
rozhodnutí je napadáno. Stěžovatel v žalobě nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného o zastavení
azylového řízení, a to proto, že žádné sdělení, že se má k pohovoru dostavit, nedostal.
Propustku si každý měsíc prodlužuje, nikdo jej však o pohovoru neinformoval. Ze spisu
rovněž vyplývá, že krajský soud svým usnesením č. j. 15 Az 259/2003 – 7 ze dne 25. 2. 2003
stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto usnesení odstranil nedostatky
své žaloby, konkrétně aby označil výroky rozhodnutí, které napadá, uvedl žalobní body,
z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
za nezákonné nebo nicotné, aby uvedl, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje
provést, případně uvedl, že provedení takových důkazů nenavrhuje, a navrhl výrok rozsudku.
V usnesení byl stěžovatel poučen o následcích nevyhovění této výzvě. Podle doručenky
založené v soudním spise bylo toto usnesení stěžovateli doručeno dne 4. 8. 2003. Jak Nejvyšší
správní soud zjistil, stěžovatel svou žalobu ve stanovené lhůtě, ani kdykoliv poté, o uvedené
náležitosti nedoplnil.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzve předseda senátu usnesením podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Podle výroku kasační stížností napadeného usnesení bylo řízení zastaveno. Zastavit
soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze pouze v případech stanovených
v §47 s. ř. s., tj. vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět, prohlásí-li navrhovatel, že byl po podání
návrhu postupem správního orgánu plně uspokojen nebo v případech, kdy tak na jiných
místech stanoví s. ř. s. nebo zvláštní zákon. Ve věcech azylových má být řízení o žalobě
zastaveno např. tehdy, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce)
a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci (§33 zákona č. 325/1999 Sb.). Nejvyšší správní soud však zjistil, že v daném případě podmínky pro postup krajského
soudu podle §47 s. ř. s. dány nebyly.
Zároveň však Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že v daném případě byly
v řízení před krajským soudem splněny podmínky pro odmítnutí podání ve smyslu §37
odst. 5 s. ř. s. Podání stěžovatele skutečně neobsahovalo všechny náležitosti, jež musí žaloba
směřující proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §71 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 3
s. ř. s. Opravný prostředek byl stěžovatelem podán ještě za účinnosti dřívější právní úpravy
správního soudnictví obsažené před 1. 1. 2003 v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Řízení o tomto opravném
prostředku nebylo dokončeno do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti nový procesní právní předpis
upravující řízení před soudy ve správním soudnictví. Podle §129 odst. 2 s. ř. s. se řízení
o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud
nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí, hlavy
druhé, dílu prvního tohoto zákona, tj. podle ustanovení upravujících řízení o žalobách proti
rozhodnutí správního orgánu. V takovém řízení se pak použijí i §71 odst. 1 a §37 odst. 2 a 3
s. ř. s. V podání stěžovatele skutečně chyběly některé náležitosti ve smyslu cit. ustanovení,
zejména řádné uvedení žalobních bodů a označení důkazů na podporu stěžovatelových
tvrzení. Krajský soud tedy správně vyzval stěžovatele, aby tyto i jiné chybějící náležitosti
do svého podání doplnil, a poučil jej o negativních důsledcích nevyhovění této výzvě.
Stěžovatel však své podání přes řádně doručenou výzvu a podané poučení nedoplnil.
Jeho podání tak i nadále postrádalo řádné uvedení žalobních bodů a označení důkazů
a zejména pro absenci těchto náležitostí kasační stížností nebylo možno pokračovat v řízení.
Nejvyšší správní soud tedy zjistil, že v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem byly
splněny podmínky pro odmítnutí podání stěžovatele podle §37 odst. 5 zákona.
K námitce stěžovatele, že mu nebyl v řízení ustanoven tlumočník a že mu bylo usnesení
soudu doručeno pouze v českém jazyce, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že je třeba
rozlišovat právo na ustanovení tlumočníka, jež je podáváno z §18 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s §64 s. ř. s.,
a určení jednacího jazyka, resp. jazyka, v němž je doručováno soudní rozhodnutí. V této
souvislosti poukazuje soud na svou konstantní judikaturu, podle níž pouze rozhodnutí
v českém jazyce je zněním autentickým a podle níž neexistuje povinnost soudu zasílat
účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. Např.
rozsudek č. j. 5 Azs 52/2004 – 45 ze dne 29. 7. 2004, judikát publikovaný pod č. 376/2004
Sb. NSS). Tato povinnost bez dalšího neexistuje ani v případě výzvy soudu k doplnění
náležitostí žaloby. Obecně platí, že povinnost ustanovit tlumočníka účastníkovi, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, soudu vzniká tehdy, pokud o to účastník požádá a pokud
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Musí se
přitom jednat o zjevnou potřebu, která vyjde v řízení sama najevo. V situaci, kdy stěžovateli
byla zaslána výzva k doplnění jeho podání a tento na ni ve stanovené lhůtě ani kdykoliv poté
žádným způsobem nereagoval, a to ani v tom směru, že by soudu sdělil, že doručené
písemnosti nerozumí, nelze dovodit, že by v řízení před krajským soudem potřeba ustanovení
tlumočníka vyšla najevo. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil,
jestliže stěžovateli doručoval písemnosti, včetně meritorního rozhodnutí, pouze v jednacím
jazyce, tj. v češtině.
Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci neshledal důvodnými námitky
stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, avšak zjistil, že v řízení před Krajským soudem
v Ústí nad Labem byly dány důvody pro odmítnutí návrhu podle §37 odst. 5 s. ř. s. V situaci,
kdy žalobu podle uvedeného ustanovení neodmítl krajský soud, ukládá §110 odst. 1 s. ř. s.,
aby spolu se zrušením napadeného usnesení krajského soudu žalobu odmítl Nejvyšší správní
soud.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Protože žaloba byla odmítnuta, nezbylo soudu než postupovat v souladu s §60 odst. 3
s. ř. s. a rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu