ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.139.2005
sp. zn. 3 Azs 139/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně nezl. H. S., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem v Kostelci nad Orlicí a
dále zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Hybernská 9, Praha 1, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.
2. 2004, čj. OAM-1382/LE-01-07-2004, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Az
63/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9.
2004, čj. 48 Az 63/2004 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Ireny Slavíkové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobkyni
udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že důvodem
žádosti žalobkyně o udělení azylu byla její obava ze zadržení čínskou policií z důvodu
její jednorázové účasti na náboženské demonstraci, dále snaha najít si v cizině práci, studovat
a mít budoucnost. Žalovaný uvedl, že žalobkyní uváděné problémy nedosahovaly takové
intenzity, aby je bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu; navíc
registrovaná katolická církev je v Číně povolena a její příznivci nejsou čínskými úřady
pronásledováni. Jelikož žalobkyně nebyla ani politicky angažovaná, neshledal žalovaný
existenci důvodu pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Snaha najít v zahraničí
zaměstnání, případně studovat, nezakládá podle žalovaného důvod pro udělení azylu.
Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a k rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, čj. 48 Az 63/2004 - 47, byla
zamítnuta žaloba proti uvedenému rozhodnutí. V odůvodnění soud uvedl, že důvody
stěžovatelky nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu a ve shodě se žalovaným
konstatoval, že účast na jedné náboženské akci, při níž zasahovala policie, nemůže naplnit
podmínku pronásledování ve smyslu zákona o azylu. K obecným námitkám žalobkyně
ohledně neúplně zjištěného stavu věci soud konstatoval, že skutečný stav věci byl žalovaným
zjištěn dostatečně, neboť vycházel z výpovědí žalobkyně a ze zpráv o situaci v zemi původu
žalobkyně, vypořádal se s jejím obsahem a proti němu žalobkyně nevznesla žádné námitky.
Z rozhodnutí je patrné, že se žalovaný vypořádal se všemi tvrzeními žalobkyně v průběhu
správního řízení. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanovenou advokátkou na základě výzvy soudu ve lhůtě doplněné
kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že soud nesprávně posoudil otázku udělení azylu,
neboť důvodem žádosti o udělení azylu byla skutečnost, že stěžovatelka byla v zemi původu
zastrašována a vydírána spolupracovníky policie, což v ní vyvolalo důvodné obavy z ohrožení
jejího života, osobní svobody a z možnosti útlaku pro politické postoje. Proto je přesvědčena
o naplnění důvodů podle §12 a §14 a o existenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. Stěžovatelka dále poukázala na porušení §3, §32, §34, §21 a §46 a §47 odst. 3
spr. ř., s tím, že žalovaný i krajský soud vycházely z neaktuálních informací o zemi původu,
přičemž nedošlo k dohledání aktuálních informací ze strany katolického Vatikánu.
Stěžovatelka dále namítla, že ze spisového materiálu je patrné, že zřejmě došlo k porušení
povinnosti informovat účastníka řízení o povinnosti žalovaného dbát na ochranu osobních
údajů žadatele o azyl, čímž došlo k porušení §19 zákona o azylu. Žalobkyně dále uvedla,
že nebyla dodržena zásada ústnosti, neboť věc byla projednávána v její nepřítomnosti,
ačkoliv se žalobkyně v průběhu porady senátu dostavila a soud tedy mohl věc projednat
v její přítomnosti. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 8. 9. 2004, čj. 48 Az 63/2004 - 47, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně stěžovatelka požádala soud o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť je přesvědčen, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Žalovaný zopakoval rozhodující skutečnosti ze svého rozhodnutí
a uvedl, že v dané věci nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu, na nějž není právní nárok. Žalovaný odkázal na správní spis, zejména
na podání a výpovědi stěžovatelky, a na vydané rozhodnutí a vyslovil přesvědčení o tom,
že skutečný stav věci byl zjištěn spolehlivě. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor,
který je však nesprávně vyložen. Stěžovatelka toto své tvrzení specifikovala tak, že ze strany
žalovaného byla nesprávně posouzena otázka udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu,
neboť žalovaný nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka byla v zemi původu zastrašována
a vydírána spolupracovníky policie, což v ní vyvolalo důvodné obavy z ohrožení
jejího života, osobní svobody a z možnosti útlaku pro politické postoje. K tomu Nejvyšší
správní soud konstatuje, že z výpovědí žalobkyně v průběhu řízení o udělení azylu
tyto v kasační stížnosti uváděné skutečnosti nevyplynuly. Stěžovatelka žalovanému sdělila,
že se obává policie, neboť se zúčastnila jednoho náboženského setkání, avšak přitom nevěděla
nic o základních principech katolického náboženství ani o tom, která náboženství jsou v Číně
zakázána a jiné problémy v zemi původu neměla. K tomu Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem i se žalovaným konstatuje, že tyto důvody skutečně nezakládají důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a nejsou ani důvodem existence překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu a tvrzení v kasační stížnosti, navíc ani po doplnění
nijak blíže nekonkretizovaná, shledal soud účelovými. K námitce, že stěžovatelka splnila
podmínky pro udělení humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že udělení
humanitárního azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat,
zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí diskrečního oprávnění
správního orgánu; soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů. Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci žalobkyně, tak i stav v její domovské zemi, pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
pokud žalobkyně v řízení o udělení azylu ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka tento důvod
kasační stížnosti v doplnění kasační stížnosti specifikovala odkazem na četná ustanovení
správního řádu, jež uplatnila i v žalobě. Nejvyšší správní soud v této věci odkazuje
na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, s nímž se ztotožnil. Námitku, že žalovaný
vycházel při svém rozhodování ze zastaralých a nedostatečných zpráv o zemi původu
žalobkyně, a námitku, že žalovaný porušil povinnost ochrany osobních údajů vyplývající
z §19 odst. 2 zákona o azylu, stěžovatelka neuplatnila v průběhu řízení před soudem
a proto ji se jimi Nejvyšší správní soud s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl
zabývat, neboť se jedná o důvody bezdůvodně neuplatněné před soudem prvního stupně.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatelky je důvod kasační stížnosti
vymezený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka jej spatřuje v porušení zásady ústnosti,
neboť věc byla projednávána v její nepřítomnosti, ačkoliv se v průběhu porady senátu
dostavila a soud tedy mohl věc v její přítomnosti projednat. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tato skutečnost nevyplynula z protokolu o jednání, v tom je uvedeno,
že stěžovatelka se nedostavila k jednání, ačkoliv byla řádně předvolána. Jednání byla
přítomna opatrovnice žalobkyně, vedoucí odboru sociálních věcí Městského úřadu v Kostelci
nad Orlicí, jež jednala jménem žalobkyně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka své tvrzení
ohledně odnětí možnosti jednat před soudem nijak blíže nespecifikovala, a na základě
soudního spisu Nejvyšší správní soud tuto skutečnost neshledal, konstatoval zdejší soud,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – první porady s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační
stížnosti ze dne 28. 2. 2005 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu