ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.142.2005
sp. zn. 3 Azs 142/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
C. H. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 2. 2004, čj. OAM-1128/VL-10-P17-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 Az 25/2004, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2004,
čj. 59 Az 25/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu
řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do České republiky hledat
svou družku a dítě. V případě návratu do země původu se obává problémů s policií,
neboť v roce 1991 přestal svévolně docházet do zaměstnání, protože mu nebyla po dobu tří
měsíců vyplácena mzda. Dalším důvodem pro udělení azylu byla snaha žalobce o legalizaci
pobytu na území České republiky. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné
skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohl být v zemi původu pronásledován z důvodů
podle §12 zákona o azylu, neboť ekonomické problémy nejsou důvodem pro udělení azylu
na území České republiky. Nepříznivá hospodářská situace ve Vietnamu postihuje
podle žalovaného bez rozdílu značnou část obyvatelstva a nemůže být proto považována
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
31. 12. 2004, čj. 59 Az 25/2004 - 26, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného. V odůvodnění se soud neztotožnil s obecně formulovanou námitkou žalobce,
že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav věci, neboť žalovaný vycházel ze žádosti
o udělení azylu a zejména z protokolu vedeného se žalobcem, všechny podklady byly vedeny
ve správním spise a žalobce s nimi byl před vydáním rozhodnutí seznámen. Soud se dále
vyjádřil k nenárokovosti institutu humanitárního azylu, jenž závisí na volné úvaze správního
orgánu a soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů; takové námitky však žalobce proti rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu neuplatnil. Soud uvedl, že rovněž rozhodnutí o neexistenci překážky
vycestování bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud závěrem podotkl, že institutu azylu
nelze zneužívat k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Ze všech uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost
podává z důvodu vad správního řízení, tedy z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný porušil ustanovení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 spr. ř. Stěžovatel se dále cítí být zkrácen na svých právech v důsledku porušení
§12 a §14 zákona o azylu. Stěžovatel uvedl, že během řízení před správním orgánem uvedl,
že mu je v zemi původu odpíráno jedno ze základních lidských práv, a sice právo získávat
prostředky pro své životní potřeby prací, neboť stěžovatel za odvedenou práci nedostával
mzdu. Stěžovatel uvedl, že do České republiky přicestoval také hledat svou družku, s níž žil
od roku 1982 a s níž má dítě. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že z důvodu své osobní
situace v zemi původu splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu. Proto je stěžovatel přesvědčen o splnění důvodů pro udělení azylu podle §12
i podle §14 zákona o azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2004,
čj. 59 Az 25/2004 - 26, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Žalovaný odkázal na správní spis, zejména na výpovědi žalobce
v průběhu správního řízení. K námitkám stěžovatele ohledně neudělení azylu podle §14
zákona o azylu žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech
sp. zn. 2 Azs 65/2003 a sp. zn. 3 Azs 12/2003. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatel sice výslovně v kasační stížnosti neuvedl,
avšak z obsahu jeho podání vyplývá, že kasační stížností je namítána rovněž nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu, který shledal zákonným rozhodnutí žalovaného o neudělení
azylu žalobci. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci neshledal. Stěžovatel
je přesvědčen o tom, že splnil podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
i pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. V této námitce Nejvyšší správní soud v souladu
se svou konstantní judikaturou (např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003)
i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS
532/02) však konstatuje, že udělení azylu z humanitárních důvodů je na volné úvaze
příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je skutečně věcí diskrečního oprávnění správního orgánu; soud rozhodnutí o humanitárním
azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů.
Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi,
pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl. Nejvyšší správní soud dále
konstatuje, že žalovaný i krajský soud se přesvědčivě vypořádaly se závěrem, že důvody
tvrzené žalobcem nenaplňovaly znaky pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu;
v podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na obě zmiňovaná rozhodnutí,
s nimiž se ztotožnil. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souzené věci je však zřejmé,
že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce
Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr
žalovaného byl učiněn zcela v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení
žalobce v průběhu správního řízení o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl
pro rozhodnutí dostatek podkladů, se kterými měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit
se k nim a rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu
a jako takové bylo žalovaným správním orgánem řádně odůvodněno, když bylo uvedeno,
které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval,
tedy v souladu s ustanovením §47 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru,
že důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu