ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.179.2005
sp. zn. 3 Azs 179/2005 – 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem Pekařská 12, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9.
2003, č. j. U-695/VL-11-P06-2000, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Az
882/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1.
2005, č. j. 36 Az 882/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Adametze se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění uvedl,
že důvodem odchodu žalobce z vlasti byly obavy z povolání do bojů v Čečensku, které podle
svých slov odmítal z náboženských důvodů, a obava z možného postihu za nenastoupení
vojenské služby. Žalovaný uvedl, že obyčejní záložníci do Čečenska povoláváni nejsou,
žalobci tedy povolání do bojů nehrozí; pro odůvodněnost obavy z pronásledování je zapotřebí
kromě subjektivního prvku pociťování obavy i existence objektivního prvku, žalovaný však
nedospěl k závěru, že by státní orgány v zemi původu byly dostatečně informovány
o náboženském přesvědčení žalobce, které mu nedovoluje bojovat, a proto požadavek splnění
vojenské povinnosti není možné považovat za formu pronásledování z důvodu náboženství.
Za těchto okolností nelze eventuální trestní postih za nenastoupení vojenské služby chápat
jako formu perzekuce z náboženských důvodů. Proto žalobce nesplnil důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, když uvedl, že neshledal, že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení,
nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, a to ani v důsledku možného uvěznění
za nenastoupení vojenské služby. Žalovaný přitom odkázal na rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ve věcech Vilvarajah a Costello-Roberts.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. 36 Az 882/2003 - 43, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění soud uvedl,
že případ žalobce a jím uváděné důvody pro udělení azylu hodnotil žalovaný v souladu
s pravidly azylového řízení. Soud uvedl, že z příběhu žalobce neplyne, že by byl dán
odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť přes své náboženské
přesvědčení neměl žalobce v osobním ani pracovním životě problémy, o čemž svědčí jeho
vysoké postavení v zaměstnání v době odchodu ze země původu. Pro své náboženské
přesvědčení nebyl pronásledován ani za tuhého totalitního režimu. Soud neshledal pochybení
z hlediska důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. K obecně formulované výtce
vůči neudělení humanitárního azylu soud uvedl, že na něj není právní nárok, neboť je
výsledkem správního uvážení žalovaného a proto jej soud přezkoumává pouze v omezeném
rozsahu; nepřísluší mu přezkoumávat, zda zde humanitární důvody byly či nikoliv. Námitku
týkající se překážky vycestování soud neshledal důvodnou s tím, že odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Nelze konstatovat, že by byly dány důvody zakládající překážku
vycestování podle §91 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť žalobce přes údajný vydaný
zatykač cestoval do země původu a zpět do České republiky i poté, co se dozvěděl o údajném
vydání zatykače. Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Důvody včasné kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal na pasáž Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, kde se uvádí, že odmítnutí
vykonat vojenskou službu může být založené na náboženském přesvědčení a v případě, že je
žalobce schopen dokázat, že toto přesvědčení je upřímné, a nebylo vzato v úvahu, může být
důvodem pro přiznání statusu uprchlíka. Žalovaný blíže neobjasnil, proč dospěl k závěru,
že stěžovatel neprokázal státním orgánům své náboženské vyznání, odůvodnění tohoto závěru
není dostatečně přesvědčivé. Přitom stěžovatel odkázal na publikaci Ondruš, R. a kol.:
Správní řád, komentář, Linde Praha a. s., 2003, s. 419, týkající se požadavků na odůvodnění
rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho náboženské přesvědčení bylo motivem
odchodu z armády a dále namítá nesprávné posouzení existence překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu. Nevztažením překážky vycestování se žalovaný dostal do rozporu
se zákonem o azylu i s mezinárodní smlouvou – s čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení i s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaný sice odkázal na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah s tím, že pouhá možnost špatného zacházení nemá
sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy. Podle stěžovatele se však judikatura vyvinula
tak, že i pouhé riziko, že bude jednotlivec podroben zacházení zakázanému čl. 3 Úmluvy,
stačí k tomu, aby soud konstatoval porušení tohoto ustanovení, je-li takové riziko dostatečně
reálné a bezprostřední. Žalovaný se nezabýval tím, jaký trest může být žalobci uložen
a jaké poměry panují v ruských věznicích, proto žalobce považuje závěr žalovaného
ohledně překážky vycestování za nepodložený a odůvodnění za nepřesvědčivé. Žalovaný
zejména neuvedl, jaké informace ze zdrojů, které uvedl, bral v úvahu, jakým způsobem
se tyto informace vztahují ke skutečnostem uváděným žalobcem v žádosti o udělení azylu
a jak je žalovaný hodnotil, což je v rozporu s §47 spr. ř.; žalobce opět odkázal na výše
citovaný komentář správního řádu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. 36 Az 882/2003 - 43, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalovaný uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu bylo objasněno, že důvodem
žádosti stěžovatele o udělení azylu je obava z povolání do bojů v Čečensku a obava z postihu
v případě nenastoupení vojenské služby. O udělení azylu požádal také z důvodu legalizace
pobytu, jelikož mu skončila platnost povolení k pobytu na území České republiky a do Ruska
se nechtěl vrátit, neboť má být hledán policií; přitom stěžovatel sám v letech 1997-2000
třikrát navštívil Ruskou federaci. Žalovaný setrvává na tom, že u stěžovatele nejsou dány
důvody pro udělení azylu a že se vstupem do azylového řízení snažil zlegalizovat pobyt na
území České republiky. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvody kasační stížnosti jsou uvedeny v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. První
námitkou stěžovatele je skutečnost, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s tvrzením
stěžovatele, že důvodem jeho odchodu z armády a následného vydání zatykače bylo jeho
náboženské vyznání, jenž mu bránilo ve výkonu vojenské služby. K tomu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že žalovaný se ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádal
s tvrzeními žalobce, když objasnil, že do bojů na území Čečenska nebyli povoláváni obyčejní
záložníci a uvedl, že žalobce neinformoval dostatečným způsobem státní orgány v zemi
původu o svém náboženském přesvědčení, jež mu nedovoluje bojovat; proto nelze eventuální
trestní postih za nenastoupení vojenské služby chápat jako formu perzekuce z náboženských
důvodů. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožnil; stěžovatel navíc v kasační
stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by se tvrzení žalovaného
uvedená v napadeném rozhodnutí nezakládala na pravdě. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by odůvodnění žalovaného vykazovalo stěžovatelem namítané nedostatky. Rozhodnutí
žalovaného týkající se této záležitosti shledal Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem
soudu prvního stupně v souladu se zákonem o azylu i s požadavky kladenými §47 odst. 3
spr. ř. na odůvodňování rozhodnutí, neboť z něj je dobře seznatelné, z jakých důvodů –
jež byly Nejvyšším správním soudem shrnuty výše – žalovaný neshledal, že by se v daném
případě jednalo o pronásledování z důvodu náboženství.
Další námitkou kasační stížnosti je tvrzené nesprávné posouzení právní otázky
existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, jakož i nedostatečné odůvodnění
tohoto rozhodnutí. Žalovaný pochybil, když při rozhodování o této otázce nevzal v úvahu
to, jaký trest žalobci v zemi původu hrozí, jaké poměry panují v ruských věznicích
atd. Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí
o překážce vycestování žalovaný posoudil v souladu se zákonem, neboť situaci žalobce
nebylo možné podřadit pod žádný z důvodů podle §91 zákona o azylu; přitom bylo
zohledněno tvrzení žalobce o tom, že bude v zemi původu stíhán za nenastoupení vojenské
služby, ale byla zde dána i skutečnost, že žalobce v mezidobí přes tuto hrozbu několikrát
vstoupil na území Ruské federace. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že rovněž
rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování bylo vydáno v souladu se zákonem a jsou
z něj seznatelné důvody, z jakých žalovaný k tomuto závěru dospěl – těmito důvody byla
skutečnost, že žalobcova situace nezaložila překážku vycestování ze žádného z důvodů
taxativně vymezených v §91 zákona o azylu. Proto Nejvyšší správní soud ve shodě
se soudem prvního stupně konstatuje, že rozhodnutí žalovaného týkající se neexistence
překážky vycestování shledal z výše uvedených důvodů zákonným i vyhovujícím
požadavkům na odůvodnění ve smyslu §47 odst. 3 spr. ř. Ze všech uvedených důvodů dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. nejsou dány.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V případě
ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 1 x 1000 Kč
za jeden úkon právní služby – spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení a 1 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu