ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.183.2004
sp. zn. 3 Azs 183/2004 – 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobců: a) S. Z., a b) nezl. M. Z., zastoupený zákonným zástupcem žalobcem ad a), oba
státní příslušnost Běloruská republika, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem
se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích č. j. 10 Az 135/2003 – 33 ze dne 10. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-448/VL-07-P11-2001 ze dne 20. 11. 2003
a č. j. OAM-6024/VL-07-P11-2001 ze dne 20. 11. 2003. Těmito rozhodnutími nebyl
stěžovatelům k jejich žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“ nebo „ZA“), a bylo vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 ZA. Krajský soud v Českých Budějovicích po přezkoumání
napadeného správního rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru,
že žaloba důvodná není. Podle soudu totiž stěžovatelé ve správním řízení neuváděli důvody,
které by bylo možno podřadit pod důvody pro udělení azylu podle §12 ZA nebo pod důvody
existence překážky vycestování podle §91 ZA. Soud neshledal chyby v závěrech správního
orgánu, který hodnotil výpověď stěžovatelů jako velmi nepravděpodobnou a který neshledal
skutečnosti, jež by umožňovaly udělit azyl podle §12, §13 a §14 ZA. Podle soudu nebyly
doloženy podmínky pro udělení azylu ve smyslu uvedených ustanovení. Stěžovatel
k hlavnímu důvodu žádosti o azyl – obavě z příslušníků tajných služeb – neuvedl podle soudu
žádné konkrétní informace. Neobrátil se ani na státní orgány, které by mu mohly poskytnout
ochranu, a z toho důvodu nebylo možno nekonkrétně uváděné důvody hodnotit jako azylově
relevantní. Institut azylu totiž podle soudu neslouží jako universální nástroj pro poskytování
ochrany před veškerým bezprávím postihujícím jednotlivce nebo skupiny obyvatel. Soud
rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatel mohl před odjezdem svobodně prodat majetek,
což podle něj nesvědčí ve prospěch závěru, že by byl v Bělorusku ohrožován na životě
či pronásledován. Další námitky byly podle soudu vzneseny až po lhůtě pro rozšíření
žalobních bodů; přesto je soud přezkoumal, avšak jejich důvodnost neshledal. Jednalo
se o námitky porušení základních zásad zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“ nebo „SŘ“); soud ale zjistil,
že správní řízení probíhalo v souladu se správním řádem, dokazování bylo dostačující
a skutkový stav zjištěný ve správním řízení poskytoval spolehlivý podklad pro rozhodnutí.
Vzhledem k těmto skutečnostem Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelé označili její důvody odkazem na §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelé dále uvedli pouze tolik, že trvají na tom, že nesplnění
podmínek pro udělení azylu bylo nesprávně shledáno po nesprávném a neúplném posouzení
skutkového stavu, a na tom, že u nich existují překážky vycestování ve smyslu azylového
zákona. Dále požádali o přiznání odkladného účinku jejich kasační stížnosti, neboť výkon,
resp. právní následky rozhodnutí by pro ně znamenaly nenahraditelnou újmu v důsledku
nutnosti vycestovat do domovského státu. Podmínky pro přiznání odkladného účinku podle
nich splněny jsou. K výzvě krajského soudu stěžovatelé svou kasační stížnost doplnili
podáním adresovaným Nejvyššímu správnímu soudu. V něm stěžovatelé přiložili tři
dobrozdání poskytnutá známými stěžovatele ad a), a to P. D. Ž. a D. A. K. Stěžovatel
poukázal na to, že v předchozím řízení bylo opatřeno negativní vyjádření pana Ž., že
stěžovatele nezná, což však bylo způsobeno tím, že si tento v uvedené době nevybavil
konkrétní osobu. Pan Ž. se podle stěžovatele měl setkávat s velkým množstvím lidí a bez
bližšího vodítka si na stěžovatele nevzpomněl. Posléze si svůj omyl uvědomil a chtěl jej
napravit tím, že poslal spolu s panem K. uvedená dobrozdání. Prodlení s jejich předložením
stěžovatel zdůvodnil komplikacemi při komunikaci se zastupitelským úřadem ČR
v Bělorusku. Podle stěžovatele přiložené dopisy podporují jeho tvrzení uplatněná
v předchozím řízení o reálné hrozbě bezprostřední persekuce stěžovatele a jeho rodiny
v důsledku odmítnutí spolupráce s tamní státní bezpečností a o důvodech, které mu brání
v návratu do vlasti. Krajský soud v Českých Budějovicích tedy podle něj vyšel z neúplně a
nesprávně zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávným právním závěrům a vadnému
rozhodnutí ve věci. V tom stěžovatel spatřuje naplnění bodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř.
s. K doplnění kasační stížnosti stěžovatel doložil tři azbukou psané listy, z nichž jeden byl
psán ručně a podepsán, a dva jsou psány pouze na počítači bez podpisu (jako autor je označen
pan Ž. a pan K.). Dále je přiložen překlad vlastnoručně psaného dopisu pana K. ze dne 16. 6.
2004, v němž potvrzuje, že je přítelem stěžovatele, který měl být vyzván ke spolupráci tajnou
službou, a poté, co toto odmítl, mělo mu být vyhrožováno ze strany těchto speciálních služeb
různými způsoby násilí. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli Nejvyššímu správnímu
soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem ad a) podán dne 19. 1. 2001 a pohovor k návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu s ním byl proveden dne 6. 3. 2001. Stěžovatel uvedl, že v Bělorusku pracoval
v televizi jako technik ve zpravodajství. Poskytoval čerstvé politické informace přátelům
z opozičních novin, kteří zřejmě byli sledovaní, protože následně jej kontaktovala tajná služba
a nabídla mu spolupráci. Když o tom tyto kamarády informoval, varovali jej, že bude lepší,
když na čas někam odjede. Tato tvrzení pak stěžovatel rozvedl v rámci pohovoru,
kde mj. uvedl, že pomáhal i P. Ž. při práci soukromé televizní stanice MM 4. Po uzavření této
stanice P. Ž. začal vydávat noviny S. On sám začal v roce 1999 pracovat jako technik ve
státní televizi. Svým přátelům, P. Ž. a D. K., kteří pracovali v opozičních novinách,
oznamoval změny ve vládě, o kterých se jako pracovník televize dozvěděl. Činil tak
s vědomím svého nadřízeného, bezplatně, neboť šlo o výměnný obchod, jelikož on dostával
informace z druhé strany. Pak jej kontaktovala osoba, která po něm požadovala informace o
lidech, kterým tyto informace zprostředkovával. Požádala jej, aby činil zápisy o svých
rozhovorech s nimi. Zajímalo ji především to, jak tyto noviny nakládají s fondy
(s prostředky), kterými je vydávání novin financováno. Stěžovatel se domníval, že záměrem
bylo vyvolat nějaký finanční skandál a tyto noviny zdiskreditovat. Je přesvědčen, že by jej
využili např. k tomu, aby svým přátelům nabídl nějaké peníze, třeba na nákup počítačů, a pak
aby dokázali, že tyto prostředky byly užity jinak, např. na organizování protivládních
demonstrací. On spolupráci odmítl, načež jeho žena začala mít problémy, neboť jí někdo
opakovaně volal a říkal různé nestydatosti. Poté jej také jednou blíže nespecifikovaná osoba
navštívila. Přestal proto docházet do zaměstnání, neboť měl strach, že by si jej tam mohli
vyhledat. Znal osobně D. Z., který v létě 2000 zmizel. Domnívá se, že tyto osoby, s kterými
mluvil, které jej navštívily a hovořily s jeho manželkou, byly pracovníky bezpečnostní služby
spadající přímo pod prezidenta (Sovbez – Sovět bezopasnosti). Jeho spolupracovníci mu
potvrdili, že poté, co přestal chodit do práce, se tyto osoby o něj začaly zajímat, neboť znal
přístupové bezpečnostní kódy v televizi. Když vše konzultoval s panem Ž. a K., poradili mu,
aby někam odjel, neboť jim se nic nestane, jelikož jsou známými osobnostmi. Prodal tedy vše
co měl, včetně bytu, a odjel do Prahy, kde se setkal s panem H., který mu poradil podat žádost
o azyl. Stěžovatel potvrdil, že se v Bělorusku nesnažil zajistit si ochranu jinak, než tím, že se
poradil se svými přáteli, co má dělat. Potvrdil rovněž, že jeho politická angažovanost
spočívala pouze ve spolupráci s novinami S. Jako důkaz svých tvrzení stěžovatel ve správním
řízení navrhl potvrzení vystavené P. Ž. Stěžovatel zdůraznil, že nechtěl spolupracovat
s uvedenými lidmi, ale obává se, že kdyby zůstal v Bělorusku, byl by k tomu donucen. Má
totiž děti, na které musí myslet. S tím souvisí jeho obava z návratu do vlasti, kam by se vrátil
podle svých slov pouze tehdy, pokud by v prezidentských volbách nezvítězil Alexander
Lukašenko. Ve správním spise je založena rovněž informace Velvyslanectví České republiky
v Bělorusku č. j. 1641/2003-Minsk ze dne 16. 7. 2003, vyžádaná ze strany žalovaného. Podle
této informace byl pan P. Ž. ze strany velvyslanectví kontaktován. Novinář a nakladatel P. Ž.
je podle této zprávy se zastupitelským úřadem v dost pravidelném a dobrém kontaktu. Proto
nebyl problém, se na něj osobně obrátit, přičemž on sám dal pokyny k prověření žádosti o
informace. Podle této zprávy si pan Ž. stěžovatele ad a) osobně vůbec nepamatuje. Pro stanici
MN 4 jmenovaný vůbec nepracoval. Dále ze zprávy vyplývá, že P. Ž. nechal prověřit archivy
své redakce, kde našli, že se stěžovatel jednu dobu podílel na technické úpravě novin.
nejednalo se tedy o žádného novináře – zpravodaje, nejde o Ž. spolupracovníka v pravém
slova smyslu – jen o bývalého externího technického ad hoc spolupracovníka, takového, o
němž normální hlavní redaktor nikdy nic neví.
Ze správního spisu vedeného k žádosti stěžovatele ad b) o azyl Nejvyšší správní soud
zjistil, že v jeho případě byl návrh na zahájení řízení o udělení azylu podán v jeho zastoupení
stěžovatelem ad a) dne 25. 6. 2001 a pohovor k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu byl
proveden dne 25. 9. 2002. Ve správním řízení stěžovatel a) jménem svého syna uvedl,
že o azyl žádá proto, aby celá rodina byla pohromadě, a že potíže celé rodiny souvisí
s jeho potížemi. Syn neměl v Bělorusku žádné problémy, problémy by mu mohly nastat proto,
že je synem stěžovatele ad a). Kdyby zůstal v Bělorusku, chovaly by se k němu běloruské
úřady zle. Zřejmě by byl nucen vstoupit do nějaké dětské organizace na podporu vlády
prezidenta Lukašenka, kde si režim vychovává děti ve svém duchu. Když syn žil v Bělorusku
nějakou dobu sám, již jej proto měly úřady agitovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu, avšak mohl
tak učinit pouze z pohledu řádně uplatněných stižních bodů. Původní kasační stížnost takové
řádně uplatněné důvody neobsahovala, když v ní byl uveden pouze obecný odkaz na §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z formulace důvodů kasační stížnosti musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za nezákonné,
resp. v čem spatřuje naplnění jednotlivých písmen §103 odst. 1 s. ř. s. Význam
co nejpřesnějšího uvedení stižních důvodů v kasační stížnosti vyplývá ze zásady dispoziční,
kterou je i řízení o kasačních stížnostech ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu
soudního, resp. i správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje
pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti soudního rozhodnutí, které žalobce
dovozuje. Z řádně formulovaného stižního bodu ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. pak musí být
patrné nejen jakou právní argumentaci stěžovatel používá, nýbrž také o jaká skutková tvrzení
se opírá.
Stěžovatelé k výzvě soudu svou kasační stížnost doplnili. Z obsahu doplnění,
jakož i z dokumentů, jež stěžovatelé k doplnění přiložili, Nejvyšší správní soud dovodil,
že přes jistou formulační neobratnost stěžovatelé doplnili konkrétní právní a skutková tvrzení
pouze ve vztahu ke stižnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelé
totiž ve skutečnosti krajskému soudu vytýkají, že vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci, což dokládají mj. i výše uvedenými dokumenty obsahujícími dobrozdání pana Ž. a
pana K. Přestože tedy v doplnění kasační stížnosti stěžovatelé odkázali na důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., svým obsahem má námitka povahu stižního důvodu podle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. Protože stěžovatelé ostatní stižní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s.
ř. s. v doplnění ani kdykoli později nedoplnili o konkrétní skutková a právní tvrzení, a tyto
stižní důvody tak nelze považovat za řádně uplatněné, přezkoumal Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu pouze z pohledu naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř.
s.
Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však Nejvyšší správní soud
v daném případě neshledal. Zjistil totiž, že krajský soud při přezkumu správního rozhodnutí
vycházel ze skutkového stavu, zjištěného správním orgánem. Soudy ve správním soudnictví
obecně musejí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). To nevylučuje provádění dokazování
ze strany soudu (§77 s. ř. s.), jestliže existují vážné pochybnosti ohledně toho, zda skutkový
stav byl správním orgánem ve správním řízení zjištěn dostatečně. V daném případě
stěžovatelé sice ve své žalobě zpochybnili dostatečnost zjištění skutkového stavu
ze strany žalovaného, na podporu svého tvrzení však ve skutečnosti nenabídli žádné důkazy,
a to ani na výslovný dotaz v průběhu jednání soudu. Za takových okolností krajský soud
nepochybil, pokud přezkoumal způsob a dostatečnost zjištění skutkového stavu ze správního
spisu, a pokud v situaci, kdy v tomto ohledu nezjistil zásadní pochybení, odpovídající žalobní
námitku stěžovatelů zamítl. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaný vyvinul úsilí k ověření jinak
závažných tvrzení stěžovatele a prostřednictvím zastupitelského úřadu v Bělorusku
kontaktoval jednu z osob, na které se stěžovatel ad a) ve správním řízení odvolával.
Jestliže však tato osoba zásadním způsobem zpochybnila výpověď stěžovatele, nemohl
správní orgán, avšak ani krajský soud, takovou skutečnost přehlédnout. Stěžovatelé jistě
mohli předložit důkazy vyvracející skutková zjištění učiněné správním orgánem (v daném
případě výpověď pana Ž.) v řízení před krajským soudem; jestliže by krajský soud posléze
takové důkazy neprovedl, popř. by je nesprávně vyhodnotil, bylo by mu třeba oprávněně
vytknout procesní pochybení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud však stěžovatelé
důkazy na podporu svých tvrzení předložili až v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soudu, když v soudním řízení tomuto rozsudku předcházejícím tak neučinili, nelze
krajskému soudu vytýkat, že skutečnosti předloženými listinami prokazované, nevzal
v úvahu. V úvahu je přitom nemůže vzít ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti,
jež je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu. Jsa totiž vázán
řádně uplatněným stižním bodem, Nejvyšší správní soud je kasační stížností povolán
k přezkoumání, zda řízení před krajským soudem netrpělo vytýkanou vadou a zda případně
tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Protože stěžovatelé uvedené
listiny nepředložili již v řízení před krajským soudem, nemůže být ze strany Nejvyššího
správního soudu tomuto soudu vytýkáno, že tyto dokumenty nevzal v úvahu a že tedy
proto nezjistil dostatečně skutkový stav věci. Na tomto závěru pak nemůže samotný obsah
sdělení v uvedených listinách cokoli změnit.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění v kasační stížnosti uplatněného důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když nezjistil, že by řízení před krajským soudem trpělo
vadami, způsobujícím nezákonnost rozhodnutí o věci samé, a proto kasační stížnost ve smyslu
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu