ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.191.2005
sp. zn. 3 Azs 191/2005 – 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
G. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Biolkem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha
2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.
12. 2003, č. j. OAM-183/LE-02-06-2001, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Az
2/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10.
2004, č. j. 6 Az 2/2004 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Vladimíra Biolka se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že žalobce
v čestném prohlášení uvedl, že se narodil v Sýrii a je bez státní příslušnosti; k tomu později
doplnil lokaci „Palestina“. V průběhu řízení o udělení azylu pak doložil, že je palestinským
uprchlíkem s pobytem v Sýrii a nemá syrské občanství. Žalovaný uvedl, že Palestina není
mezinárodně uznávaným státem a proto důvody žádosti o udělení azylu posuzoval z hlediska
situace v Sýrii, neboť k tomuto státu si žalobce vytvořil vazby trvalejší povahy. Žalobce
v řízení o udělení azylu uvedl, že byl v letech 1982 až 1990 členem Lidové fronty
pro osvobození Palestiny a že tato organizace měla v letech 1982 až 1983 několik blíže
nespecifikovaných „konfliktů“; žalobce navíc opustil Sýrii až v roce 1987, tedy zjevně
nikoliv v příčinné souvislosti s těmito útoky. Dotazy syrské tajné policie na členství žalobce
v Lidové frontě pro osvobození Palestiny podle žalovaného nenaplnily znaky pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Žalobce podle žalovaného neuvedl, jaké problémy mu působil boj
v Libanonu proti izraelské okupaci v letech 1983 až 1986, z jeho výpovědi nelze dovodit
psychickou tíseň či takový zásah do základních práv, který by byl řešitelný pouze odchodem
do zahraničí. Žalobce nepopsal konkrétní jednání ze strany státní moci vyvíjené vůči
němu v souvislosti s činností spojenou s uplatňováním politických práv a svobod; žalovaný
proto neshledal důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Žalovaný dále uvedl, že žalobce nepopsal ani nedoložil takové jednání syrských
státních orgánů, které by bylo pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů,
nebylo tedy konstatováno jeho pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný uvedl, že institut azylu není prostředkem pro to, aby se žadatel takto „propracoval“
k českému občanství nebo k legalizaci pobytu na území České republiky z důvodu, že je zde
„již zvyklý“. K tvrzení žalobce, že na území České republiky pobývá jeho družka, žalovaný
uvedl, že pobyt cizinců na území České republiky z důvodu existence zaměstnání
nebo rodinných vazeb upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se dále
vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu.
K rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu žalovaný
uvedl, že tvrzení žalobce, že by mu „jen tak neprošlo“, že od roku 1992 do Sýrie neposlal
potvrzení o studiu a že nemůže nastoupit vojenskou službu, nelze považovat za vážnou
hrozbu trestu. Žalovaný uvedl, že aby bylo možné pokládat trest za ponižující, musí ponížení
a pokoření dosáhnout mimořádného stupně (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Costello-Roberts). Pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek
porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Vilvarajah). Ohrožení žalobce v Sýrii nelze podle žalovaného
očekávat ani z důvodu, že napsal diplomovou práci o válce v Perském zálivu a s ohledem
na značný časový odstup od ukončení studia v České republice (rok 1992) ani proto,
že nepředložil potvrzení o studiu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl mít v Sýrii
problémy, neboť byl v České republice odsouzen „za drogy“. Podle žalovaného nehrozí
žalobci v Sýrii postih ani za to, že jako palestinský uprchlík žádal o udělení azylu v České
republice. Žalovaný dále uvedl, že Sýrie se nenachází ve válečném stavu a státní orgány
v Sýrii nežádají vydání žalobce pro trestný čin, pro který je stanoven trest smrti. Skutečnost,
že na území České republiky pobývá družka žalobce, není důvodem pro vyslovení překážky
vycestování, neboť se nejedná o skutečnost spjatou se situací v Sýrii. Žalovaný závěrem
nedospěl ani k závěru, že by uvedené skutečnosti představovaly rozpor s mezinárodními
závazky České republiky.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2004, čj. 6 Az 2/2004 - 67, byla
zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění soud uvedl, že žalovaný
se zabýval všemi žalobcovými tvrzeními v dostatečném rozsahu. Soud se ztotožnil
se závěrem žalovaného ohledně neudělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Námitku žalobce, že Sýrie není jeho domovem, pročež měl žalovaný posuzovat žádost
s ohledem na situaci na severu Izraele, kde se dříve nacházelo území Palestiny, soud neshledal
důvodnou. Důvody pro udělení azylu se posuzují ve vztahu ke státu, jehož občanství žadatel
má a v případě osoby bez státní příslušnosti ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
O takový případ se jednalo v případě žalobce, který se narodil a žil v Sýrii do doby,
než vycestoval na studia do České republiky. Podle soudu je tedy zřejmé, že žalobce
si k tomuto státu vytvořil trvalejší vazby, byť ho za svůj domov podle svých tvrzení
nepovažuje. Žalovaný se podle soudu zabýval i otázkou udělení azylu podle §14 zákona
o azylu, avšak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly udělení
humanitárního azylu. K rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování soud uvedl,
že žalovaný při hodnocení vycházel z informací o Sýrii a z výpovědi žalobce, a vyvodil
správný závěr, že žalobce nesplňuje podmínky pro vyslovení překážky vycestování. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Soudem ustanovený zástupce poté kasační stížnost doplnil a pochybení
soudu spatřil v tvrzení, že stěžovatel má vazby na Sýrii, kde se narodil a žil do doby odchodu
do České republiky. Stěžovatel přitom opakovaně tvrdil, že je palestinským uprchlíkem,
o čemž svědčí potvrzení velvyslanectví Syrské arabské republiky o tom, že je nutné
na něj hledět jako na politického uprchlíka bez domova. Soud pominul skutečnost,
že stěžovatel přišel na území tehdejšího Československa před téměř osmnácti lety. V Sýrii
v současné době nemá žádné příbuzné ani majetek, nemá syrské občanství ani cestovní doklad
a je zcela zřejmé, že ho Syrská republika nepřijme bez řádných dokladů. Soud
podle stěžovatele pochybil, když neprovedl žádný důkaz o tom, že jej Sýrie na své území
přijme, neboť po téměř osmnácti letech nelze říci, že by stěžovatel měl k Sýrii vztah.
Tuto skutečnost měl soud zohlednit i při rozhodování o neexistenci překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť Sýrie ani jiný stát stěžovatele na své území nepřijmou.
Proto stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2004,
čj. 6 Az 2/2004 - 67, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání
a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný
nesouhlasí s názorem stěžovatele, že jej k Sýrii neváží žádné vazby a že je palestinským
uprchlíkem, neboť žalovaný se zabýval všemi tvrzenými potížemi, které měl stěžovatel
v zemi, kde před vstupem na území České republiky pobýval a vytvořil si k ní vazby trvalejší
povahy ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu. Žalovanému proto nelze vytýkat, že s ohledem
na citované ustanovení zákona o azylu vycházel ze zpráv týkající se Sýrie. Žalovaný ani soud
nezpochybňují, že stěžovatel je palestinským uprchlíkem a tudíž osobou bez státní
příslušnosti. Z §12 zákona o azylu však plyne, že v případě, kdy je žadatel o udělení azylu
osobou bez státní příslušnosti, posuzuje žalovaný otázku pronásledování ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Státem posledního trvalého bydliště je v případě stěžovatele
nepochybně Sýrie, odkud v roce 1987 přijel do České republiky; proto žalovaný posuzoval
důvody pro udělení azylu vzhledem k této zemi. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost je podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován
nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně
vyložen. Stěžovatel je na rozdíl od žalovaného i Městského soudu v Praze přesvědčen
o nezákonnosti rozhodnutí o neudělení azylu i o neexistenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu, neboť žalovaný i soud prvního stupně pochybily, pokud posuzovaly
tyto skutečnosti ve vztahu k Sýrii, k níž žalobce nemá žádný vztah. K tomu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tuto otázku posuzovaly žalovaný i Městský soud v Praze v souladu
se zákonem, neboť podle §2 odst. 7 zákona o azylu se za trvalé bydliště pro účely zákona
o azylu rozumí stát, ve kterém osoba bez státního občanství před vstupem na území České
republiky pobývala a vytvořila si k tomuto státu vazby trvalejší povahy. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že stejně jako žalovaný i Městský soud v Praze nezpochybňuje, že stěžovatel
je palestinským uprchlíkem bez státní příslušnosti. V souzené věci však současně není sporu
o tom, že stěžovatel před odchodem do České republiky žil na území Sýrie; proto bylo
správné, že žalovaný hodnotil důvody stěžovatele pro udělení azylu i existenci překážky
vycestování z hlediska situace v této zemi. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není
relevantní, před jak dlouhou dobou žadatel o udělení azylu zemi svého posledního trvalého
bydliště opustil, neboť zákon o azylu žádné takové časové omezení nestanoví.
Proto je zapotřebí vycházet z toho, že citované ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu dopadá
na všechny případy, kdy je žadatel o udělení azylu bez státní příslušnosti, tedy i na případ
stěžovatele. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy žalovaný i soud prvního stupně
postupovaly správně, pokud jak důvody žalobce pro udělení azylu, tak i existenci
či neexistenci překážky vycestování posuzovaly z hlediska Sýrie, jež je s ohledem na §2
odst. 7 zákona o azylu i s ohledem na to, že – jak žalovaný ve svém rozhodnutí obsáhle
vyložil – Palestina není mezinárodně uznávaným státem, státem jeho posledního trvalého
bydliště. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalovaný posoudil při rozhodnutí o překážce vycestování i osobní situaci stěžovatele
z hlediska všech zákonných kriterií. K tvrzení žalobce, že soud neprovedl důkaz o tom,
zda Sýrie stěžovatele na své území přijme, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tato skutečnost nebyla zákonným kriteriem pro rozhodnutí o existenci či neexistenci
překážky vycestování a tedy ani předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o nevztažení
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu na žalobce. Ze všech uvedených důvodů
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – první
porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
18. 4. 2005 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem
2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu