ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.198.2004
sp. zn. 3 Azs 198/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
A. A., zastoupeného zákonným zástupcem S. A, právně zastoupeného JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2003
č. j. OAM-4083/VL-11-P05-2001, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 10 Az
149/2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 3. 2004 č. j. 10 Az 149/2003 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004 č. j. 10 Az 149/2003 - 30 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2003
č. j. OAM-4083/VL-11-P05-2001, kterým nebyl žalobci udělen azyl dle §12, 13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění
rozsudku městský soud zrekapituloval průběh správního řízení o udělení azylu a v mezích
žalobních bodů přezkoumal rozhodnutí žalovaného. Městský soud mimo jiné uved
že neshledal vadu, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí žalovaného, že ze strany
žalovaného nedošlo k porušení ustanovení správního řádu namítaných žalobcem. Žalovaný
si opatřil potřebné podklady pro své rozhodnutí a jeho skutková zjištění jsou úplná
a dostatečná pro samotné rozhodnutí. Žalobce byl během pohovoru dne 3. 10. 2002 seznámen
s tím, jaké informace má žalovaný k dispozici pro posouzení situace v Arménii, nechtěl
se však s obsahem předmětných zpráv seznámit, vyjádřit se k nim či navrhnout jejich
doplnění. Žalovaný vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového materiálu,
a po jejich vyhodnocení dospěl ke správnému právnímu závěru. Městský soud dále uvedl,
že žalovaný správně dospěl k závěru, že tvrzeným důvodem pro udělení azylu je snaha
žalobce o legalizaci pobytu v České republice spojená se snahou zde pobývat se svými rodiči,
kteří zde mají pracovní povolení. Žalovaný situaci žalobkyně řádně hodnotil v souvislosti
s informacemi o zemi původu, skutečnosti tvrzené žalobcem však nenaplňují zákonem
stanovené podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
“s. ř. s.“). Stěžovatel se domnívá, že se na něj vztahují podmínky pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu a zákonné překážky vycestování dle §91 téhož zákona. Dále má stěžovatel
za to, že v jeho případě je přinejmenším splněna podmínka podle §14 zákona o azylu,
tedy přiznání azylu z humanitárních důvodů, když má na území České republiky celou
svoji rodinu, chodí zde do sedmé třídy, neumí již arménsky, v Arménii nemůže žít sám.
Stěžovatel poukazuje na ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. o rovném postavení účastníků řízení
a uvádí, že pokud účastník neovládá dokonale úřední jazyk, má právo dle čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod na tlumočníka. Z toho lze podle stěžovatele rovněž dovodit,
že veškeré úkony ve věci mají být přeloženy do mateřského jazyka účastníka, v jeho případě
do jazyka Arménské republiky, což se nedělo. Napadené rozhodnutí neobsahovalo překlad
do arménštiny, což je v rozporu s citovaným ustanovením §36 odst. 1 s. ř. s. a současně
je důvodem k podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel navrhuje
napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje
přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření označil podání kasační stížnosti stěžovatelem za pouze
účelový úkon, učiněný toliko pro legalizaci dalšího pobytu stěžovatele v České republice.
Podle názoru žalovaného je kasační stížnost zcela bezdůvodná a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal (prostřednictvím
svého zákonného zástupce) návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 3. 5. 2001, přičemž
uvedl, že z Arménie odjel s matkou v roce 1997 za otcem, který žil v České republice již dva
roky. Českou republiku stěžovatel označil za cílový stát, kde chce žít se svými rodiči
a studovat. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 3. 10. 2002
stěžovatel podrobněji vylíčil cestu z Arménie do České republiky a svůj pobyt zde. Uvedl,
že ve vlasti neměl potíže, o azyl v České republice požádal, aby neměl problémy s doklady,
aby zde nepobýval „na černo“, stěžovatel přisvědčil, že jediným důvodem jeho žádosti o azyl
byla legalizace pobytu v České republice. Řízení o udělení azylu u žalovaného správního
orgánu bylo na žádost stěžovatele vedeno v českém jazyce.
Součástí spisového materiálu ve věci je také Zpráva o dodržování lidských práv
v Arménii za rok 2001 Ministerstva zahraničí Spojených států.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny
dle ustanovení §13 nebo v případě hodném zvláštního zřetele udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž
má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1
s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu
je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti nadále trvá na tom, že splňuje podmínky pro udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona azylu a lze na něj vztáhnout ustanovení §91 téhož zákona,
přičemž argumentuje skutečnostmi, které již uvedl v řízení před žalovaným a v řízení
u městského soudu. Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný v řízení o udělení azylu
řádně posoudil, zda skutečnosti tvrzené stěžovatelem (do České republiky přijel stěžovatel
s matkou za otcem, který zde žil již dva roky, chtěl zde žít s rodinou a studovat, o azyl
požádal za účelem legalizace svého pobytu) lze podřadit podmínkám taxativně vymezeným
v §12 zákona o azylu, přičemž toto neshledal. Žalovaný nenalezl v případě stěžovatele
ani existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ke stejnému právnímu
závěru ve věci dospěl také městský soud, který se ve svém rozhodnutí rovněž zabýval
tvrzeními stěžovatele z pohledu ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
se s přijatými právními závěry ve věci ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a na odůvodnění rozsudku městského soudu, která byla učiněna podrobně
a vyčerpávajícím způsobem.
Kasační stížností se stěžovatel nově domáhá udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedené
skutečnosti, které se stěžovatel nedomáhal v řízení u žalovaného ani v řízení u krajského
soudu, a kterou uplatnil teprve v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se porušení zásady rovnosti, nezpochybňuje
Nejvyšší správní soud, že tato zásada zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod je jednou ze základních zásad spravedlivého soudního procesu. Pro správní
soudnictví je zásada rovnosti upravena v §36 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že účastníci mají
v řízení rovné postavení a soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich
práv. S rovným postavením účastníků je jistě spojeno jejich právo jednat před soudem ve své
mateřštině. Čl. 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka. Soudní řád správní neobsahuje sám striktní úpravu práva
na tlumočníka, proto se analogicky (§64 s. ř. s.) použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), jehož §18 odst. 2 zní, že účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo. Z uvedeného plyne, že ustanovení tlumočníka není automatickým
úkonem soudu, jehož účastníkem je cizinec. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí
z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny
podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. V projednávaném případě městský soud usnesením
č. j. 10 Az 149/2003 - 21 ze dne 24. 2. 2004 stěžovateli tlumočníka ustanovil. Při ústním
jednání ve věci konaném u městského soudu dne 25. 3. 2004 však stěžovatel česky výslovně
uvedl, že v České republice chodí do školy od první třídy, již neumí číst ani psát arménsky,
také již zapomněl trochu arménsky mluvit, nyní chodí do sedmé třídy a chtěl by zde dále
studovat. Je tak zcela evidentní a nepochybné, že stěžovatel český jazyk ovládá a městský
soud nikterak nepochybil, doručil-li mu rozsudek vyhotovený pouze v českém jazyce.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným
stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle §110 odst. 1
s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu