ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.201.2004
sp. zn. 3 Azs 201/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
T., zastoupeného JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Přívozská 10, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 2001/2003 – 23 ze dne 12. 12.
2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Aleně Lasotové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3992/VL-19-08-2003 ze dne 28. 8. 2003. Tímto správním rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“)
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatel ve správním řízení neuváděl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb. Soud dospěl k závěru, že jediným důvodem žádosti o azyl byla v jeho případě
snaha vyhnout se ekonomickým problémům na Ukrajině a nebezpečí soudního a právního
vyhoštění z České republiky. Soud se se žalovaným ztotožnil, že takový důvod nelze podřadit
pod žádný z důvodů uvedených v §12 cit. zákona. Žalovaný tedy podle soudu nepochybil,
jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
cit. zákona. Soud rovněž nezjistil žádné procesní pochybení žalovaného či to, že by si
žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil dostatek důkazů. K žádosti o přehodnocení možnosti
udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 cit. zákona soud uvedl, že udělení tohoto azylu
není nárokové a rozhodnutí o tomto azylu nepodléhá soudnímu přezkumu. Vzhledem k těmto
skutečnostem krajský soud v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu. Uvádí, že při projednávání jeho žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu.
Žalovaný podle něj nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž
porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a v důsledku toho i nesprávně právně
posoudil žádost o azyl. Dále má stěžovatel za to, že důkazy, které si žalovaný opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo opětovně k porušení §32 odst. 1 správního řádu
a dále §34 odst. 1 téhož zákona; správní orgán tak podle stěžovatele nemohl správně
usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět.
Stěžovatel dále dovozuje, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. neexistuje
logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Z uvedených důvodů je správní
rozhodnutí dle názoru stěžovatele nezákonné. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel
na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané
Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě. Stěžovatel navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu byla
stěžovatelem podána dne 16. 8. 2003 a pohovor k žádosti o udělení azylu na území České
republiky byl se stěžovatelem proveden dne 26. 8. 2003 v přijímacím středisku V. L. Pohovor
byl na žádost stěžovatele veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka. V žádosti o
udělení azylu stěžovatel za její důvod označil skutečnost, že na Ukrajině nic nemá, a to ani
práci, ani bydlení, neboť bydlel ve starém domě, kde společně s ním žila jeho stará matka a
invalidní bratr. Výslovně uvedl, že si potřebuje legalizovat pobyt v České republice, a proto
žádá o azyl. Tyto důvody dále rozvedl v rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu. Uvedl, že
byl pro nadbytečnost propuštěn z práce; poté již nebyl zaměstnán a pomáhal svým rodičům na
jejich hospodářství. Jeho matka pobírá starobní důchod a jeho bratr důchod invalidní.
Ukrajinu opustil, neboť si nebyl schopen zajistit zaměstnání. Na Ukrajině nespatřuje pro sebe
žádnou budoucnost, neví, co by tam měl dělat. Prostředky, které dostávala matka a bratr,
nestačily pro celou rodinu, a proto se rozhodl opustit společnou domácnost. Příčinou tedy
byly ekonomické důvody. Po ukončení platnosti víza pobýval v České republice nelegálně, za
což mu bylo uděleno správní vyhoštění. Teprve poté požádal o azyl. Ve správním řízení
stěžovatel rovněž vypověděl, že již při jeho první návštěvě České republiky mu bylo uděleno
správní vyhoštění; protože však chtěl nadále pobývat v České republice, odjel na Ukrajinu,
kde si změnil příjmení, zajistil si nové cestovní doklady a do České republiky se vrátil pod
novým jménem. Stěžovatel rovněž v průběhu správního řízení potvrdil, že proti němu nikdy
nebylo vedeno správní řízení, že nikdy nebyl on ani nikdo jiný z rodiny členem politické
strany či hnutí a že po návratu do vlasti se ničeho neobává, kromě ekonomických problémů.
Podle §12 zákona č. 325/1999 Sb. se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12. Podle §16 odst. 2 cit. zákona lze takové
rozhodnutí vydat nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly skutečně
dány důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno,
že stěžovatel nemohl na Ukrajině získat zpět ztracenou práci, avšak tato nemožnost nebyla
spojena s žádnou formou pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 cit. zákona, nýbrž vyplývala
z celkové ekonomické situace na Ukrajině, resp. na tamním pracovním trhu. S tím souvisel
i bytový problém, neboť stěžovatel žil se svou matou a invalidním bratrem, jímž však nemohl
na provoz společné domácnosti přispívat. Z výpovědí stěžovatele lze jednoznačně seznat,
že pouze tyto skutečnosti byly příčinou odchodu z Ukrajiny do České republiky. Dále soud
z podkladů obsažených ve správním spise zjistil, že stěžovatel o azyl požádal až po delší době
strávené v České republice, a to teprve tehdy, když mu bylo již po druhé uloženo vyhoštění
ze země. Soud má zato, že v takovém případě lze hovořit o dvou motivech žádosti o azyl.
Prvotním popudem pro opuštění země původu a zprostředkovaným důvodem, pro nějž
stěžovatel požádal o azyl, byla jeho neutěšená ekonomická situace na Ukrajině.
Bezprostředním impulsem pro podání žádosti byla v případě stěžovatele potřeba legalizovat
si svůj pobyt v České republice v situaci, kdy mu hrozilo nucené vystěhování z důvodu
uloženého vyhoštění. Žádné jiné důvody stěžovatel ve správním řízení ani v řízení o žalobě
neuvedl. Nejvyšší správní soud se v plném rozsahu shoduje se závěrem žalovaného
i krajského soudu, že důvody, jež vedly stěžovatele přímo nebo zprostředkovaně k podání
žádosti a azyl, nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů, pro něž by bylo možné azyl
podle §12 zákona č. 325/1999 Sb. udělit. Stěžovatel totiž ve správním řízení nejen netvrdil,
že by byl pronásledován nebo že by měl důvodné obavy z pronásledování z důvodů
uvedených v §12 cit. zákona, nýbrž netvrdil ani to, že by byl vůbec pronásledován ve smyslu
§2 odst. 6 cit. zákona. Pro posouzení zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení azylu
je rozhodující skutkový stav v okamžiku vydání rozhodnutí správního rozhodnutí.
Za takových okolností byly ve správním řízení splněny zákonné podmínky proto,
aby žalovaný ve lhůtě 30ti dnů ode dne zahájení správního řízení o udělení azylu přijal
rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení procesních předpisů správním orgánem,
konkrétně §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu. Stěžovatel tak de facto
dovozuje existenci důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vad řízení spočívajících
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je v něm založena žádost
o udělení azylu, vlastnoručně psané tzv. důvody žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti
o udělení azylu, který byl se stěžovatelem proveden. Informace obsažené v těchto listinách
jsou podle Nejvyššího správního soudu dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí
ve smyslu §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., neboť z nich jednoznačně vyplývá
absence tvrzení azylově relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace cit. ustanovení.
Správní orgán má povinnost prověřit existenci důvodů pro udělení azyl ve smyslu §12, §13
odst. 1, 2 a §14 cit. zákona pouze tehdy, jestliže jsou důvody uvedené v §12 cit. zákona
žadatelem o azyl alespoň tvrzeny. V daném případě však důvody uvedené opakovaně
stěžovatelem ve správním řízení žalovaný vyhodnotil tak, že nejde o důvody podřaditelné
pod některý z důvodů uvedených v §12 cit. zákona, a Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem ztotožňuje. Jestliže stěžovatel ani netvrdil důvody, pro něž lze azyl podle zákona
udělit, nelze po žalovaném požadovat, aby prováděl rozsáhlá dokazování, kterými
by nad rámec vlastních tvrzení stěžovatele „dohledával“ jiné v úvahu přicházející důvody,
pro něž stěžovatel o azyl ve skutečnosti žádá, neboť v takovém případě mu §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. přímo ukládá žádost jako zjevně nedůvodnou zamítnout.
Ve světle těchto úvah pak Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí žalovaného a dospěl
k závěru, že tento se porušení stěžovatelem označených ustanovení správního řádu nedopustil.
Výpovědi samotného stěžovatele ve správním řízení představovaly potřebné podklady
pro rozhodnutí a žalovaný tak dostál své povinnosti zjistit a přesně skutečný stav věci (§32
odst. 1 správního řádu). Žalovaný své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu opřel
zejména o vlastní výpovědi stěžovatele, které byly činěny po řádném poučení o významu
výpovědi a o právech stěžovatele ve správním řízení a za přítomnosti tlumočníka do ruského
jazyka. Stěžovateli bylo umožněno vyjádřit se k jiným podkladům pro vydání rozhodnutí
(což odmítl) a svou výpověď nad rámec odpovědí na položené otázky doplnit. Lze tak
konstatovat, že správní orgán použil k dokazování prostředků, které nepochybně vedly
ke zjištění, resp. objasnění skutečného stavu věci, a které jsou v souladu se zákony, resp. byly
zákonným způsobem získány a provedeny. Nedošlo tedy ani k porušení §34 odst. 1 správního
řádu. Samotné rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o udělení azylu tedy vychází ze
spolehlivě zjištěného stavu věci, a po ověření, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se
zákony, orgánem k přijetí takového rozhodnutí příslušným a že obsahuje předepsané
náležitosti, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit ani námitce porušení §46 správního
řádu. Z uvedených důvodů je třeba rovněž odmítnout názor stěžovatele, že by se žalovaný
dopustil porušení základní zásady správního řízení uvedené v §3 odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že porušení uvedených ustanovení správního řádu
nelze v žádném případě dovozovat ze skutečnosti, že v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné se žalovaný nezabýval důvody, které by
případně mohly být azylově relevantní, avšak které stěžovatel o azyl ve správním řízení
neuvedl, když naopak uváděl pouze důvody, které správní orgán vyhodnotil jako takové, které
prima facie neumožňují udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb. Proto Nejvyšší správní
soud neshledal naplnění stěžovatelem tvrzeného důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Nezabýval se přitom odkazem na Příručku k postupům a kritériím pro
určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem pro uprchlíky, a to
proto, že stěžovatel žádným způsobem nespecifikoval vztah v kasační stížnosti citovaného
článku uvedené publikace k jeho případu; za situace, kdy jedinými tvrzenými důvody žádosti
o azyl byly důvody ekonomické, popř. snaha o legalizaci pobytu stěžovatele na území České
republiky, je relevanci takového odkazu třeba odmítnout.
Pouze na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, a v tomto ohledu se rozchází s názorem
krajského soudu, aniž by to však mělo jakýkoliv vliv na jeho rozhodnutí v projednávané věci,
že rozhodnutí o neudělení azylu podle §14 zákona, tj. tzv. humanitárního azylu, soudně
přezkoumatelné je. Nejvyšší správní soud sice potvrzuje, že na udělení humanitárního azylu
neexistuje nárok a je věcí správního uvážení žalovaného, zda k jeho udělení přistoupí
či nikoliv. Rozhodnutí správního orgánu, jež je založeno na zákonem stanoveném správním
uvážení, však podléhá soudnímu přezkumu, a to právě v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Předmětem zkoumání
soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí přijatému za použití správního uvážení je skutečnost,
zda úsudek správního orgánu našel řádný odraz v odůvodnění správního rozhodnutí,
aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, jak tyto podklady byly vyhodnoceny
a s jakým závěrem pro aplikaci právní normy připouštějící diskreční oprávnění správního
orgánu. V daném, případě však žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16
zákona č. 325/1999 Sb., a v takovém případě správní orgán nerozhoduje zvlášť o udělení
humanitárního azylu podle §14 cit. zákona. Jeho udělení připadá v úvahu pouze tehdy,
jestliže žalovaný zkoumal existenci tvrzených důvodů pro udělení azylu, avšak tuto existenci
neshledal. Naopak udělení azylu podle §14 cit. zákona nepřipadá v úvahu tehdy, když se
správní orgán vůbec existencí důvodů pro udělení azylu podle §12 cit. zákona nezabýval,
a to např. mimojiné proto, že je žadatel o azyl ani netvrdil (§16 odst. 1 písm. g/ cit. zákona).
Žalovaný v daném případě výrok o neudělení azylu podle §14 cit. zákona součástí svého
rozhodnutí správně neučinil, a proto úvaha krajského soudu ohledně jeho přezkoumatelnosti
je nejen nesprávná, nýbrž předně nadbytečná.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy dospěl k závěru, že žalobou
napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona, ve vlastním řízení pak
nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k §78b
odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovené
zástupkyni stěžovatele platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovené
zástupkyni náleží v souladu s §11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon
právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, ve výši
1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní
služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu