ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.203.2004
sp. zn. 3 Azs 203/2004 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: M.
K., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská
7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 24 Az 2117/2003 - 19 ze dne
7. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-4505/VL-10-16-TZ-2003 ze dne 22. 9. 2003. Tímto rozhodnutím byla
žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“) zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatel přišel ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi. Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná. Měl za prokázané,
že stěžovatel přišel do České republiky z Polska, neboť ze své země původu cestoval
do České republiky přes Polsko, tato cesta trvala asi 12 hodin a stěžovatel se zdržel jak
na ukrajinsko-polské, tak polsko-české hranici. Nic mu tedy podle soudu nebránilo požádat
o azyl na území Polska, které je třeba považovat za třetí bezpečnou zemi ve smyslu §2 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb. Soud zdůraznil, že není v moci azylového práva uspokojit přání
jednotlivce žít ve státě, který si vybere, aniž by využil možnosti obrátit se o pomoc v prvním
státě, kde se mu tato možnost naskytne. Azylové právo je založeno na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své zemi má o azyl požádat vždy
v první zemi, v níž má reálnou šanci tento statut obdržet nejdříve, a v níž budou garantována
jeho základní práva a svobody. Nad rámec toho krajský soud upozornil, že stěžovatelova
žádost o azyl byla podána z důvodu potíží se soukromými osobami a potřeby legalizovat
pobyt na území České republiky, a jako taková je z hlediska §12 až §14 zákona č. 325/1999 Sb. zjevně nedůvodná. Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice zda je
možno na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatel
se ve své domovské zemi dostal do potíží pro své jiné náboženské vyznání, kdy byl napadán
otcem, který jej nutil, aby se stal členem sekty, jejímž členem byl on sám. Otec stěžovatele
napadl a vyhrožoval mu. Stěžovatel sice uznává, že takové jednání není důvodem pro udělení
azylu, avšak dodává, že státní orgány domovského státu mu nebyly schopny poskytnout
dostatečnou ochranu. To lze podle něj považovat za jistý druh persekuce prováděné státním
aparátem. Pronásledování ve formě neposkytnutí ochrany před trestněprávním jednáním
jiných osob lze podřadit pod §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., neboť stěžovatel je jiné
víry, než jeho otec, a pro tuto odlišnost je pronásledován, což domovský stát toleruje.
Stěžovatel dále uvedl, že v Polsku neměl reálnou možnost požádat o azyl. Kdyby tak učinil
na hranicích při vstupu, vůbec by nebyl na území Polska vpuštěn, při zastávce na benzínové
stanici nebyla možnost žádost o azyl reálně podat a při výstupu z Polska do České republiky
proběhlo odbavení velmi neformálně. Z toho dovozuje, že měl skutečnou možnost požádat
o azyl až na území České republiky. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
a na základě takto zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatele nerespektoval jeho situaci, že jako
účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci
v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost nechal zcela bez povšimnutí. Naplnění
důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávným
způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatel
je přesvědčen, že i v případě, kdy neuvedl konkrétní skutkové důvody pro svá tvrzení
o porušení procesních pravidel, měl krajský soud přezkoumat správní rozhodnutí a řízení
z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se měl porušení procesních pravidel
dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Shledává
rovněž rozpor rozhodnutí s §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatel nesouhlasí
ani se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek
vycestování. Soud podle něj přehlíží, že stěžovatel nepovažuje svůj návrat do domovské země
vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Na Ukrajině mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Po zjištění státních orgánů, že požádal v České
republice o azyl, bude stěžovatel podroben persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany
milice a dalších státních orgánů, přičemž v této souvislosti odkázal na Zprávu MZV USA
o dodržování lidských práv za rok 2002. Stěžovatel se tedy domnívá, že splňuje zákonné
podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění
svých rozhodnutí nezabývaly. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jeho kasační
stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomen v České republice, aby mohl uplatňovat
svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel přijel do České republiky
autobusem z Ukrajiny přes Polsko. Přejezd Polska trval asi 12 hodin, stěžovatel se během
něj setkal s polskými pohraničníky podle svých slov jen na hranicích. Během cesty měli
v Polsku jednu zastávku, a to na čerpací stanici, kdy stěžovatel vystoupil z autobusu
a občerstvil se. O možnosti požádat o azyl v Polsku podle svých slov nevěděl. I když se
domnívá, že mu v tom nic nebránilo, neučinil by tak, protože chtěl o azyl požádat v České
republice. V Polsku mu nikdo nebránil svobodně se pohybovat. O azyl v České republice
požádal až v okamžiku, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly dány důvody
pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako nedůvodné z důvodu uvedeného v §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno,
že stěžovatel přišel z Polska, tedy ze státu, který lze považovat za třetí bezpečnou zemi
ve smyslu §2 odst. 2 cit. zákona, a naopak nebylo prokázáno, že v jeho případě Polska
za takovou zemi považovat nelze. Pokud jde o námitku, že stěžovatel územím třetí bezpečné
země pouze projížděl, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu
vztahující se k právní úpravě azylového řízení před novelou zákona č. 325/1999 Sb.
provedenou zákonem č. 2/2002 Sb. Z ní vyplývá, že cizinec má o azyl požádat v třetí
bezpečné zemi, jíž při cestě do České republiky byť jen projížděl, nebyl-li fyzicky omezen
v možnosti zde o azyl požádat, neboť právo na azyl není právem na výběr země,
kde by žadatel o azyl chtěl žít (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 17/2003 - 45 ze dne 23. 10. 2003). Azylové řízení je do značné míry založeno
na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své
vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status
obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody tak, jak to ostatně
správně uvádí ve svém rozhodnutí i krajský soud. Stěžovatel tedy měl i za účinnosti
původního znění zákona č. 325/1999 Sb. o azyl požádat v třetí bezpečné zemi, jíž projížděl
při cestě do České republiky a v níž nebyl fyzicky omezen v možnosti o azyl požádat.
Tento princip platí po změně dikce §2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. provedené zákonem
č. 2/2002 Sb. tím spíše. Závěr o tom, že Polsko je třetí bezpečná země ve smyslu
cit. ustanovení a že stěžovatel měl při jejím průjezdu příležitost o azyl požádat, má oporu
ve správním spise, mj. i v tvrzení stěžovatele ve správním řízení. Na tom nic nemění
ani argumentace stěžovatele uvedená v kasační stížnosti – o azyl totiž mohl požádat nejen
na ukrajinsko-polské hranici, nýbrž též na polsko-české hranici. Stěžovatel ve správním řízení
potvrdil, že mu nic nebránilo, aby v Polsku požádal o azyl, že mu nikdo nebránil svobodně
se v Polsku pohybovat a že neměl žádné problémy s tamními státními orgány. Rovněž
skutečnost, že v místech, kde autobus v Polsku zastavil za účelem občerstvení, se nenacházel
žádný správní orgán, jež by byl připravený přijmout stěžovatelovu žádost o azyl, není
z hlediska posouzení aplikace §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 cit. zákona
relevantní; hodlá-li cizinec požádat v jiné zemi o azyl, musí být připraven překonat jisté
překážky. Stěžovateli nic nebránilo v době přestávky kontaktovat relevantní polské státní
orgány, a to i když se zrovna v místě přestávky na cestě Polskem v době jejího uskutečnění
nenacházely. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že žalovaný správní orgán dospěl
ke správnému závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci §16 odst. 1
písm. e) cit. zákona. Jsou-li ve správním řízení splněny podmínky pro zamítnutí žádosti
žadatele o azyl jako zjevně nedůvodné, protože tato osoba přišla ze třetí bezpečné země,
pak je nerozhodné, jaké důvody vedou žadatele k žádosti o azyl, resp. zda by tyto důvody,
nebyly by-li splněny podmínky aplikace §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., mohly
být relevantní z pohledu §12 cit. zákona. Proto jsou námitky stěžovatele obsažené v kasační
stížnosti, jež se týkají persekuce v zemi původu, nedůvodné, resp. ani v případě jejich
prokázání by nemohlo být prostřednictvím nich zpochybněno rozhodnutí přijaté žalovaným.
Ostatně k některým z nich by Nejvyšší správní soud nemohl ani přihlédnout. Argument
stěžovatele, že mu státní orgány na Ukrajině nejsou schopny poskytnout ochranu
před trestným jednáním jeho otce, je poprvé použit až v kasační stížnosti. Ve správním řízení,
ani v soudním řízení o žalobě stěžovatel skutečnosti, z nichž by bylo možno takové tvrzení
byť nepřímo dovodit, neuvedl. K takto uplatněné námitce pak Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet nesmí.
Shledáno rovněž nebylo naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně
že žalovaný provedl dokazování nedostatečným způsobem. Tuto námitku stěžovatel dále
nekonkretizuje, resp. uvádí pouze, že měl ve svém postavení omezené možnosti označit
důkazy o své perzekuci. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba mít za to, že hodlá-li
žalovaný přijmout rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., musí být
jeho dokazování zaměřeno na prokázání skutečností rozhodných pro aplikaci cit. ustanovení
a nikoliv např. na prokázání skutečností rozhodných podle §12 cit. zákona. Z rozhodnutí
žalovaného, jakož i ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný si opatřil
dostatečné důkazy ohledně toho, že podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. jsou splněny. Ostatně stěžovatel sám
ve správním řízení potvrdil, že v Polsku z autobusu vystoupil a že mu nic nebránilo
v možnosti požádat o ochranu podle tamního azylového práva. Rovněž splnění druhé
podmínky, tj. skutečnosti, že Polsko lze považovat za třetí bezpečnou zemi, je v rozhodnutí
dostatečně odůvodněno, mj. i s využitím informací o azylovém právu v Polsku a s odkazem
na zprávy ministerstev zahraničních věcí České republiky a USA. Za takových okolností
nelze považovat uvedenou námitku za důvodnou, neboť Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že postavení stěžovatele ve správním řízení na jeho schopnost a možnost předložit
důkazy rozhodné z hlediska aplikace cit. ustanovení vliv mít nemohlo.
Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že námitka porušení
§47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikována.
Po zjištění, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, které skutečnosti
byly podkladem rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., jaké úvahy
byly při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých právních předpisů bylo rozhodováno,
neshledal soud tuto námitku stěžovatele důvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní
orgán ve správním řízení provedl podle zjištění soudu dostatečným způsobem dokazování,
jehož výsledky se promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není zřejmé, jakého
pochybení se měl krajský soud dopustit, a proto Nejvyšším správním soudem nebyla shledána
ani existence důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K námitce nesprávného posouzení existence překážky vycestování Nejvyšší správní
soud v souladu se svou dosavadní judikaturou uvádí, že v případě, kdy Ministerstvo vnitra
rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
zákona č. 325/1999 Sb., je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91
cit. zákona výrokem nadbytečným. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. nelze považovat
za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona, neboť za takové lze považovat
pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení
důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V rozhodnutí žalovaného výrok o existenci či neexistenci
překážek vycestování obsažen správně není a krajský soud se touto otázkou správně
nezabýval. Proto Nejvyšší správní soud námitce nesprávného posouzení existence překážky
vycestování přisvědčit nemohl.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud
dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k §78b odst. 1 zákona
č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu