ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.204.2004
sp. zn. 3 Azs 204/2004 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: A. Z.,
zastoupeného Mgr. Annou Michalcovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Antonínská 4, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, č. j. 11 Az
187/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Anně Michalcové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1279,30 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2004 č. j. 11 Az 187/2003 - 29 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2003
č. j. OAM-2767/VL-11-SE01-2001, kterým nebyl žalobci udělen azyl dle ustanovení §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zároveň bylo
rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Městský soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce ve své žalobě neuvedl
žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že mu v Rusku hrozí
pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, obecně formulovaná námitka
žalobce, že žalovaný správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci, tedy že pravým
důvodem žádosti o udělení azylu byla obava z pronásledování mafií, není důvodná. Obavu
před pronásledováním ze strany věřitelů nelze podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou
v ustanovení §12 zákona o azylu uvedeny jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu,
jednání soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Podle
městského soudu je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že žalovaný vycházel jednak z tvrzení
žalobce, jednak z objektivních zpráv o situaci v zemi původu žalobce (informace Ministerstva
zahraniční Spojených států o stavu dodržování lidských práv v Rusku a informace o situaci
v Rusku České tiskové kanceláře), a jím učiněná zjištění lze považovat za dostatečná.
Městský soud proto důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí neshledal a žalobu podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele
posoudil městský soud předmětnou věc v rozporu s platným právním řádem, zejména
v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatel shledává vážná pochybení všech doposud v řízení
o udělení azylu rozhodujících orgánů. Stěžovatel uvádí, že má reálnou obavu z nuceného
opuštění České republiky a následného odjezdu do Ruska, kde mu hrozí vážné nebezpečí
z politických důvodů. Stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 29. 3. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že v Rusku podnikal od dubna 1997,
koncem roku 1998 přišli k němu lidé od mafie a chtěli peníze, nejdříve platil, pak odmítl, lidé
od mafie jej zbili, oznámil vše na policii, tam mu sdělili, že až tito lidé přijdou znovu,
má to oznámit a policie se je pokusí chytit při činu. Stěžovatel dále uvedl, že v červenci roku
1999 jej navštívili lidé, kteří mu dali pistoli k hlavě a požadovali peníze, proto se rozhodl
odjet do České republiky, kde chce žít a pracovat. V pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu dne 9. 9. 2002 stěžovatel popsal cestu z Ruska přes Bělorusko a Polsko do České
republiky a problémy, které měl ve vlasti jako podnikatel s mafií. Stěžovatel dále uvedl,
že měl v České republice nejdříve povolen pobyt na 5 dní, protože si chtěl pobyt legalizovat
na další dobu, předal své doklady neznámým Ukrajincům, kteří mu zabezpečili legální pobyt
na jeden měsíc, poté zde pobýval nelegálně až do podání žádosti o azyl, tedy asi jeden a půl
roku. Stěžovatel rovněž uvedl, že žádá o azyl, protože má v České republice zaměstnání a byt,
nemá zde žádné problémy. O situaci po návratu do Ruska stěžovatel neuvažoval, domníval
se však, že do města, ze kterého přijel, se vrátit nemůže, stejně jako do jiných měst, neboť
všude jsou zřejmě kriminální živly. V doplňujícím pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu pak stěžovatel uvedl, že žádostí o azyl si za prvé chtěl legalizovat pobyt
na území České republiky a za druhé předpokládal, že mu azyl umožní žít zde trvale.
Součástí správního spisu je také Zpráva o dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001
Ministerstva zahraničí Spojených států.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny
dle ustanovení §13 nebo humanitárního azylu dle ustanovení §14.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že posouzení věci městským soudem
je v rozporu se zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě bylo
zjištěno (stěžovatel to sám uvedl v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovorech
k návrhu), že stěžovatel z Ruska odjel, protože tam měl problémy při svém podnikání
se soukromými osobami, a v České republice požádal o azyl z důvodu legalizace svého
pobytu na jejím území. Je tedy zřejmé, že stěžovatel byl k odchodu ze země původu a později
k podání žádosti o udělení azylu v České republice veden důvody azylově irelevantními,
které nelze podřadit ustanovením §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Žalovaný
tak nikterak nepochybil, když stěžovateli azyl neudělil a městský soud správně vyslovil
s jeho rozhodnutím souhlas. Nejvyšší správní soud se s postupem městského soudu
a žalovaného (stejně jako s přijatým právním závěrem ve věci) ztotožňuje, neboť odpovídá
příslušným ustanovením zákona o azylu, a ve věci nebyl shledán oprávněným důvod podané
kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V kasační stížnosti stěžovatele dále namítá důvody podání kasační stížnosti obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. pod písmeny b) až d), které však nejsou jakkoliv blíže
specifikovány. Nejvyšší správní soud má, po přezkoumání napadeného rozsudku
a provedeného řízení ve věci, za to, že nedošlo k naplnění žádného z uplatněných zákonných
důvodů podání kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Takovou novou skutečností je námitka stěžovatele uplatněná
až v kasační stížnosti, že mu v Rusku hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Jelikož
stěžovatel tuto skutečnost neuvedl v rámci řízení o udělení azylu ani v rámci řízení o žalobě,
ale teprve po vydání napadeného rozsudku městského soudu, nemůže se jí Nejvyšší správní
soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle §107
s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně
za jeden úkony právní služby v částce 1000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a v náhradě hotových výdajů v částce
75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 1075 Kč. Protože ustanovená advokátka
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí
204,30 Kč. Ustanovené zástupkyni Mgr. Anně Michalcové se tedy přiznává náhrada nákladů
řízení v celkové výši 1279,30 Kč, která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu