ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.206.2004
sp. zn. 3 Azs 206/2004 – 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: A. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kloudou, advokátem se sídlem Praha 6,
Dejvická 46, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az
3/2003 – 21 ze dne 27. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi JUDr. Jaroslavu Kloudovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-4591/VL-11-02-TZ-2002 ze dne 11. 10. 2002.
Tímto správním rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu podle §16 odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 325/1999 Sb.“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatelka přišla
do České republiky z Polska, tedy z třetí bezpečné země. Zároveň žalovaný vyslovil,
že se stěžovatelce neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 cit. zákona a že se na ni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Soud dospěl k závěru,
že stěžovatelka měla možnost v průběhu své cesty do České republiky požádat o ochranu
v Polsku, a že tedy správní orgán, aplikující na případ stěžovatelky §16 odst. 1 písm. e)
cit. zákona nepochybil. Odkázal přitom na argumenty obsažené v rozhodnutí zdejšího soudu
č. j. 2 Azs 5/2003 ze dne 21. 8. 2003 (judikát publikovaný pod č. 18/2003 Sb. NSS). Krajský
soud dospěl k závěru, že zbylé výroky ve správním rozhodnutí, tj. o neudělení azylu
podle §13 a §14 cit. zákona a o neexistenci překážek vycestování podle §91 téhož zákona,
jsou v situaci, kdy je rozhodováno ve smyslu §16 cit. zákona, nadbytečné. Soud nadto
neshledal v odůvodnění těchto výroků žádné pochybení. Poukázal totiž na skutečnost,
že žádost o udělení azylu, kterou v České republice podal stěžovatelčin manžel, byla jako
zjevně nedůvodná zamítnuta, takže udělení azylu podle §13 cit. zákona u stěžovatelky použít
nelze. Pokud jde o §14 cit. zákona, soud uvedl, že na udělení humanitárního azylu neexistuje
právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. O překážkách
vycestování podle §91 cit. zákona je pak správní orgán podle soudu povinen rozhodnout
pouze tehdy, pokud bylo rozhodováno o neudělení nebo odnětí azylu, což v daném případě
nebylo. I zde však krajský soud nad rámec takového závěru uvedl, že život stěžovatelky není
v případě jejího vycestování ohrožen ve smyslu §91 cit. zákona. Celkově měl soud
za prokázané, že žalovaný správní orgán zjistil skutkový stav věci pro posouzení žádosti
stěžovatelky dostatečně, jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem a vady správního řízení
nebyly shledány. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu. Uvádí, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu.
Žalovaný podle ní nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a v důsledku toho i nesprávně
právně posoudil žádost o azyl. Dále má stěžovatelka za to, že důkazy, které si žalovaný opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo opětovně k porušení §32 odst. 1 správního řádu
a dále §34 odst. 1 téhož zákona; správní orgán tak podle ní nemohl správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Stěžovatelka
dále uvádí, že je ve své zemi ohrožena na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát
takové poměry trpí a podporuje je. Poukazuje, že v zemi původu není možné obrátit
se na policii, protože tím by se člověk sám vystavil persekuci. Domnívá se, že jí měl být
udělen humanitární azyl. Odkázala v této souvislosti na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a Vilvarajah
a na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě. V doplnění kasační
stížnosti pak stěžovatelka uvedla, že žalovaný vycházel pouze z obecných zpráv a nepřihlédl
k její konkrétní situaci, neboť nehodnotil, na základě čeho žalovaný dospěl k závěru,
že stěžovatelka není a nebyla ohrožována na životě. Její vlastní tvrzení tak nebyla podle jejího
názoru vyvrácena. Stěžovatelka zopakovala, že byla vystavena pohrůžkám násilí. Pokud jde
o jí tvrzenou nesprávnost výroku o neexistenci překážky vycestování, stěžovatelka uvedla,
že má obavy z toho, že by ji ti, kteří jí a jejímu manželovi vyhrožovali a ohrožovali
je na životě, v Polsku dostihli a své výhružky mohli uskutečnit. Za této situace požádala
o azyl v České republice, i když je Polsko považováno za bezpečnou zemi. Stěžovatelka
navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu byla
stěžovatelkou podána dne 5. 10. 2002 a pohovor k žádosti o udělení azylu na území České
republiky byl se stěžovatelkou proveden dne 8. 10. 2002 v přijímacím středisku V. L.
Pohovor byl na žádost stěžovatelky veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka.
V žádosti o udělení azylu stěžovatelka za její důvod označila skutečnost, že její manžel
na Ukrajině podniká a mafie po něm požadovala peníze. Protože jim neplatil, mafie mu začala
vyhrožovat. Bylo jim vyhrožováno zabitím, pokud nezaplatí; na policii se však stěžovatelka
neobrátila. V rámci pohovoru upřesnila, že jejímu manželovi bylo vyhrožováno, že jej zabijí
a ji znásilní, pokud nezaplatí požadovanou částku, a to proto, že si otevřeli obchod na území
mafie. Na policii se neobrátili, neboť jim mafie řekla, že pokud tak učiní, budou na tom ještě
hůř. Jiné potíže podle svých slov na Ukrajině neměli. Do České republiky se dostala linkovým
autobusem K. – P., který jel přes Polsko. Cesta přes Polsko trvala cca 10 až 12 hodin.
S polskými státními orgány se stěžovatelka setkala při kontrole na hraničních přechodech. Na
ukrajinsko-polské hranici musela vystoupit z autobusu, na polsko-české hranici jim byly
kontrolovány cestovní doklady, ale z autobusu nebylo třeba vystoupit. Během cesty Polskem
měli nadto několik přestávek, ona vystoupila pouze jednou, na benzinové pumpě, kdy šla na
toaletu. V průběhu cesty nebyla nikým ani ničím omezována v pohybu. Pro podání žádosti o
azyl v České republice se rozhodla už na Ukrajině, neboť nevěděla o možnosti požádat o něj
v Polsku. Domnívá se, že vzhledem k bezvízovému styku Polska a Ukrajiny by je mafie
v Polsku našla. Žádná okolnost jí však v podání žádosti o azyl v Polsku podle jejích slov
nebránila a s tamními státními orgány žádné problémy neměla. Stěžovatelka rovněž v průběhu
správního řízení potvrdila, že proti ní nikdy nebylo vedeno správní řízení a že nikdy nebyla
ona ani nikdo jiný z rodiny členem politické strany či hnutí. Pro případ návratu se obává
banditů, kteří jim vyhrožovali.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové
svým usnesením č. j. 28 Az 3/2003 - 42 ze dne 15. 8. 2004 ustanovil stěžovatelce na její
žádost pro řízení o kasační stížnosti zástupcem pana JUDr. Jaroslava Kloudu, advokáta.
Podle §16 odst. 1 písm. e) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Podle §16 odst. 2 cit. zákona lze takové rozhodnutí
vydat nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení o udělení azylu.
Podle §2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. se bezpečnou třetí zemí rozumí stát jiný
než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého
se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní
smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu. Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze vztáhnout překážky
vycestování podle §91.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a z pohledu (zejména) citovaných
právních norem, avšak shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě důvody pro zamítnutí
žádosti stěžovatelky jako nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. byly
dány. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno, že stěžovatelka přišla
z Polska, tedy ze státu, který lze považovat za třetí bezpečnou zemi ve smyslu §2 odst. 2
cit. zákona, a naopak nebylo prokázáno, že v jejím případě Polsko za takovou zemi považovat
nelze. Krajský soud správně uvádí, že cizinec má o azyl požádat v třetí bezpečné zemi,
jíž při cestě do České republiky projížděl, nebyl-li fyzicky omezen v možnosti zde o azyl
požádat, neboť právo na azyl není právem na výběr země, kde by žadatel o azyl chtěl žít
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 17/2003 - 45 ze dne
23. 10. 2003). Azylové řízení je do značné míry založeno na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl
požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž
budou garantována jeho základní práva a svobody tak, jak to správně uvádí ve svém
rozhodnutí i krajský soud. Závěr o tom, že Polsko je třetí bezpečná země ve smyslu
cit. ustanovení, má oporu ve správním spise, mj. ve zprávách ministerstev zahraničních věcí
České republiky a USA o situaci v této zemi. Rovněž informace o úpravě azylového řízení
v Polsku, jež jsou obsaženy ve správním rozhodnutí, svědčí tomuto závěru. Ten naopak nebyl
ve vztahu ke stěžovatelce vyvrácen ani jejím tvrzením, že v Polsku může být dohledána
osobami, které ji, resp. jejímu manželovi, na Ukrajině vyhrožovaly, snáze, než v České
republice. Pro hodnocení jakékoliv třetí země ve smyslu §2 odst. 2 cit. zákona je rozhodující,
zda se do ní může cizinec vrátit a požádat v ní o udělení postavení uprchlíka
podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stěžovatelka dovozuje, že by případně mohla být
pronásledována ukrajinskou mafií i v Polsku. Pojem pronásledování musí být však
i v kontextu §2 odst. 2 cit. zákona vykládán v souladu s jeho definicí podanou v §2 odst. 6
téhož zákona. Pronásledování musí být vždy spojeno s dotyčným státem, resp. jeho státní
mocí, a to buď tak, že pronásledování vykonává, podporuje nebo trpí přímo uvedený stát,
nebo že tento stát není schopen poskytnout osobě ochranu před takovým jednáním.
Z podkladů shromážděných ve správním spise, jež se promítly do rozhodnutí žalovaného,
vyplývá, že Polsko není zemí, která by vykonávala, podporovala nebo trpěla pronásledování
ve smyslu cit. ustanovení, popř. která by nebyla schopna před takovým jednáním soukromých
osob, jež by mohlo mít povahu pronásledování, poskytnout osobám zdržujícím se na jejím
území dostatečnou pomoc. Z tohoto pohledu je třeba odmítnout případný závěr, že Polsko
nesplňuje podmínky proto, aby bylo prohlášeno za třetí bezpečnou zemi ve smyslu §2 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., když za takovou zemi ji obecně považuje Česká republika,
a tento závěr není vyvrácen ani ve vztahu k osobě stěžovatelky. Že měla stěžovatelka možnost
v Polsku požádat o azyl, vyplývá přímo z jejích výpovědí v průběhu správního řízení.
Stěžovatelka ve správním řízení potvrdila, že jí nic nebránilo, aby v Polsku požádala o azyl,
že jí nikdo nebránil svobodně se v Polsku pohybovat a že neměla žádné problémy s tamními
státními orgány. O azyl mohla požádat nejen na hranicích, ale též např. v místech,
kde autobus v Polsku zastavil za účelem občerstvení. Na tom nic nemění skutečnost,
že na takových místech se zpravidla nenacházejí žádné správní orgány, jež by byly připraveny
přijmout žádost o azyl. Hodlá-li cizinec požádat v jiné zemi o azyl, musí být připraven
překonat jisté překážky a případně sám kontaktovat relevantní státní orgány. Nejvyšší správní
soud tak shrnuje, že žalovaný správní orgán dospěl ke správnému závěru, že v daném případě
jsou splněny podmínky pro aplikaci §16 odst. 1 písm. e) cit. zákona. Jsou-li ve správním
řízení splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žadatele o azyl jako zjevně nedůvodné,
protože tato osoba přišla ze třetí bezpečné země, pak je nerozhodné, jaké důvody vedou
žadatele k žádosti o azyl, resp. zda by tyto důvody, nebyly by-li splněny podmínky aplikace
§16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., mohly být relevantní z pohledu §12 cit. zákona.
Proto jsou námitky stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti, jež se týkají nezákonného
jednání soukromých osob v zemi původu, nedůvodné, resp. ani v případě jejich prokázání
by nemohlo být prostřednictvím nich zpochybněno rozhodnutí přijaté žalovaným.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá porušení procesních předpisů správním
orgánem, konkrétně §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu. Stěžovatelka
tak de facto dovozuje existenci důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vad řízení
spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je v něm
založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané tzv. důvody žádosti, jakož i protokol
o pohovoru k žádosti o udělení azylu, který byl se stěžovatelkou proveden, jakož i zprávy
o situaci v Polsku, mimo jiné z pohledu hodnocení tohoto státu jako třetí bezpečné země.
Informace obsažené v těchto listinách jsou podle Nejvyššího správního soudu řádným
podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
neboť z nich jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka přišla z Polska, do kterého se může vrátit
a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byla vystavena
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, a že zároveň
nelze na Polsko vztáhnout překážky vycestování. V takovém případě žalovanému §16 odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. přímo ukládá žádost jako zjevně nedůvodnou zamítnout.
Ve světle těchto úvah pak Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí žalovaného a dospěl
k závěru, že tento se porušení stěžovatelkou označených ustanovení správního řádu
nedopustil. Výpovědi samotné stěžovatelky ve správním řízení a podklady zajištěné správním
orgánem o situaci v Polsku představovaly potřebné podklady pro rozhodnutí a žalovaný tak
dostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci (§32 odst. 1 správního řádu).
Žalovaný své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu opřel zejména o vlastní výpovědi
stěžovatelky, které byly činěny po řádném poučení o významu výpovědi a o právech
ve správním řízení a za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka. Situaci v Polsku z hlediska
naplnění podmínek podle §2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. žalovaný zjišťoval ze zpráv
vydaných ministerstvy zahraničních věcí České republiky a USA, a to ve vztahu k období,
které předcházelo stěžovatelčinu odchodu ze země původu. Stěžovatelce bylo umožněno
se k těmto i jiným podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit (což odmítla) a svou výpověď
nad rámec odpovědí na položené otázky doplnit. Lze tak konstatovat, že správní orgán použil
k dokazování prostředků, které nepochybně vedly ke zjištění, resp. objasnění skutečného
stavu věci, a které jsou v souladu se zákony, resp. byly zákonným způsobem získány
a provedeny. Nedošlo tedy ani k porušení §34 odst. 1 správního řádu. Samotné rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí žádosti o udělení azylu tedy vychází ze spolehlivě zjištěného stavu
věci, a po ověření, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákony, orgánem k přijetí
takového rozhodnutí příslušným a že obsahuje předepsané náležitosti, nemohl Nejvyšší
správní soud přisvědčit ani námitce porušení §46 správního řádu. Z uvedených důvodů
je třeba rovněž odmítnout názor stěžovatelky, že by se žalovaný dopustil porušení základní
zásady správního řízení uvedené v §3 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud přitom
zdůrazňuje, že porušení uvedených ustanovení správního řádu nelze v žádném případě
dovozovat ze skutečnosti, že v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné se žalovaný nezabýval důvody, které by případně mohly být azylově
relevantní z hlediska §12 zákona č. 325/1999 Sb. Proto Nejvyšší správní soud neshledal
naplnění stěžovatelem tvrzeného důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení existence překážek vycestování ze strany
žalovaného, pak Nejvyšší správní soud v plném rozsahu aprobuje závěry učiněné krajským
soudem ohledně nadbytečnosti příslušného výroku ve správním rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud konstantně judikuje, že v případě, kdy žalovaný rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., je výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91 cit. zákona výrokem nadbytečným
(srov. např. rozsudek č. j. 2 Azs 147/2004 - 41 ze dne 9. 9. 2004, judikát publikovaný
pod č. 409/2004 Sb. NSS). Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. nelze považovat za rozhodnutí
o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona, neboť za takové lze považovat pouze
rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů
tvrzených žadatelem o azyl. Proto Nejvyšší správní soud námitce nesprávného posouzení
existence překážky vycestování přisvědčit nemohl. Stejný závěr se pak uplatní i ve vztahu
k námitce stěžovatelky, v kasační stížnosti blíže nespecifikované, že jí měl být udělen
humanitární azyl podle §14 cit. zákona (srov. např. rozsudek č. j. 4 Azs 35/2003 - 71 ze dne
10. 2. 2004). Humanitární azyl podle uvedeného ustanovení je možno udělit teprve v situaci,
kdy správním orgánem byla posuzována existence důvodů pro udělení azylu podle §12
cit. zákona, avšak tyto důvody zjištěny nebyly. V případech, kdy důvody podle §12
cit. zákona vůbec zjišťovány nejsou, protože je kasační stížnost zamítána jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 cit. zákona, pak nejsou splněny zákonné předpoklady pro přijetí
rozhodnutí ve smyslu §13 a §14 cit. zákona. Jestliže se krajský soud přesto správností
výroků o neudělení azylu podle §14 a o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona
zabýval a dospěl k závěrům o jejich správnosti, pak Nejvyšší správní soud jeho úvahy
uvedené v tomto směru v jeho rozhodnutí potvrzuje, tj. ani on tyto jinak nadbytečné výroky
rozhodnutí správního orgánu neshledává věcně nesprávnými.
Rovněž námitce, že žalovaný ani soud nepřihlédli dostatečně k osobní situaci
stěžovatelky, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Soud předně nezpochybňuje, a nečinil
tak ani žalovaný, ani krajský soud, že stěžovatelka mohla být v zemi svého původu vystavena
bezdůvodnému a zavrženíhodnému jednání ze strany soukromých osob. V dané věci však
nebyly tyto skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí žalovaného, které je opřeno
o skutečnost, že cizinec přišel ze třetí bezpečné země, a nikoliv o zjištění existence
nebo neexistence azylově relevantních důvodů. Úkolem krajského soudu při přezkumu
takového rozhodnutí je pak primárně zjistit splnění zákonných podmínek pro vydání
tohoto druhu rozhodnutí. Žalovaný i krajský soud přitom vyšli z individuální situace
stěžovatelky, avšak opět pouze z těch okolností jejího případu, které byly rozhodné
pro posouzení správnosti aplikaci §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 cit. zákona.
Takový postup je však jedině správný, a to z důvodů již výše uvedených.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy dospěl k závěru, že žalobou
napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. e) cit. zákona, ve vlastním řízení
pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k §78b
odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovenému
zástupci stěžovatelky platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci náleží v souladu s §11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné
podání soudu týkající se věci samé, ve výši 2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 75 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky,
celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu