ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.231.2004
sp. zn. 3 Azs 231/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: K. M.,
zastoupeného JUDr. Josefem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Praha 7, Ortenovo nám. 16,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003 č. j. 24 Az
1677/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Josefu Bělohlávkovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2003 č. j. 24 Az 1677/2003 - 18
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 6. 2003 č. j. OAM-2967/VL-07-12-TZ-2003, kterým byla zamítnuta žádost žalobce
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že z obsahu
správního spisu bylo zjištěno, že žalobce projížděl Polskem a měl o azyl požádat již v této
zemi, když o azyl má být požádáno v první zemi, kde má žadatel reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a kde tedy budou garantována jeho základní práva a svobody.
Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu, v daném
případě Polsko, kde mohlo být zajištěno jeho právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před pronásledováním v zemi původu. Dle krajského soudu je tedy zřejmé, že žalobce,
který cestoval přes Polsko, měl reálnou možnost požádat o udělení azylu na jeho území
ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 zákona o azylu, a proto v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen “s. ř. s.“). Podle názoru stěžovatele posoudil krajský soud předmětnou věc v rozporu
s platným právním řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatel shledává vážná
pochybení všech doposud v řízení o udělení azylu rozhodujících orgánů. Stěžovatel navrhuje
rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
se zákonem, a odkazuje na správní spis ve věci. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 20. 6. 2003 žádost
o udělení azylu, ve které uvedl, že na Ukrajině nikoho nemá, do České republiky přijel
na návštěvu, jeho známí zde však nebyli, ztratil pas, nemůže se vrátit na Ukrajinu, chtěl
by zde pobývat legálně a pracovat. V případě návratu do vlasti se stěžovatel ničeho neobával.
V pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 27. 6. 2003 stěžovatel popsal cestu
z Ukrajiny přes Polsko, kterou absolvoval v autobuse, uvedl, že na ukrajinské i polské straně
hranic musel kvůli pasové kontrole vystoupit z autobusu. V České republice stěžovatel
požádal o azyl, protože mu ukradli pas, bez něhož se nemůže vrátit na Ukrajinu, potřebuje
nějaký doklad k pobytu. Stěžovatel také přisvědčil, že neměl problémy se státními orgány
České republiky, Ukrajiny či Polska.
Součástí správního spisu je také dokument Ministerstva vnitra ČR Hodnocení Polska
jako bezpečné třetí země z roku 2003.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Žádost o udělení azylu lze zamítnout jako zjevně nedůvodnou v případech taxativně
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu. Podle §16 odst. 1 písm. e) téhož
zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází
ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi
původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Legální definice bezpečné třetí země je obsažena v ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona,
podle kterého se bezpečnou třetí zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště,
ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit
a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že posouzení věci krajským soudem
je v rozporu se zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě bylo
zjištěno (stěžovatel to sám uvedl v pohovoru k důvodům žádosti o azyl), že stěžovatel
do České republiky přicestoval autobusem z Ukrajiny přes území Polska. Během cesty,
zejména při pasové a celní kontrole na polských hranicích, mu nic nebránilo obrátit
se na polské státní orgány a požádat o přiznání postavení uprchlíka. Je tedy zřejmé,
že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu již na území Polska, které je
bezpečnou třetí zemí ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný a poté krajský soud tak
nikterak nepochybily, když shledaly žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou
dle §16 odst. 1 písm. e) s. ř. s. zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se s postupem
krajského soudu a žalovaného, jakož i s přijatým právním závěrem ve věci ztotožňuje,
neboť odpovídá příslušným ustanovením zákona o azylu, a ve věci tak neshledal oprávněným
důvod podané kasační stížnosti, tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá důvody podání kasační stížnosti obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. pod písmeny b) až d), které však nejsou jakkoliv blíže
specifikovány. Nejvyšší správní soud má, po přezkoumání napadeného rozsudku
a po provedeném řízení ve věci, za to, že nedošlo k naplnění žádného z uplatněných
zákonných důvodů podání kasační stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 s.ř.s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně
za jeden úkon právní služby v částce 1000 Kč (§9 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) a v náhradě hotových výdajů v částce 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem 1075 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
zástupce JUDr. Josefa Bělohlávka do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu