ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.233.2004
sp. zn. 3 Azs 233/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Z. P
zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova
43, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 30 Az 51/2003, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 25. 10. 2002 č. j. OAM-1796/VL-07-P08-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004 č. j. 30 Az 51/2003 – 25
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 4. 2004 č. j. 30 Az 51/2003 - 25
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 10. 2002 č. j. OAM-1796/VL-07-P08-2002, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl dle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo
rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že žalobkyně ani netvrdila,
že by v zemi původu byla pronásledována ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, naopak
výslovně uvedla, že ona sama žádné problémy v tomto směru neměla. Své důvody odchodu
z vlasti odvozovala výlučně od problémů, které měla v Kazachstánu její dcera, za této situace
však udělení azylu dle §12 zákon o azylu nepřichází vůbec v úvahu. Pokud se žalovaný,
který jinak tento fakt správně zdůraznil, v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval
podrobně i hodnocením situace ohledně ochrany lidských práv v Kazašské republice, činil
tak dle krajského soudu již nadbytečně, ale nebyla tím dotčena procesní práva žalobkyně,
ani zákonnost napadeného rozhodnutí. Azylové řízení má v zásadě sloužit k poskytnutí
ochrany cizinci, které v zemi jeho původu hrozí pronásledování z důvodu jeho rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro jeho politické
přesvědčení nebo za uplatňování politických práv a svobod. V takové situaci se však
žalobkyně v zemi původu rozhodně nenacházela. Krajský soud také nemohl přehlédnout,
že žalobkyně požádala o azyl až po určité době pobytu na území České republiky,
když jí skončila platnost víza, takové jednání svědčí spíče o účelovosti tohoto kroku vedeného
snahou legalizovat pobyt. K udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu
krajský soud uvedl, že na jeho udělení není právní nárok, a je proto na posouzení žalovaného,
zda konkrétní situaci posoudí jako zvláštního zřetele hodnou. Rozhodnutí správního orgánu,
v němž bylo použito správního uvážení, může soud přezkoumat jen po formální stránce
a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené
zákonem. Krajský soud se domníval, že tak tomu v přezkoumávané věci nebylo, a navíc
zdůraznil, že žalobkyně se udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhala a nepředložila
v tomto směru žádné důkazy.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným rozsudkem,
neboť se domnívá, že jeho výrok I je v rozporu se zákonem. Dle stěžovatelky je patrné
z provedeného dokazování, že opustila Kazachstán se svojí dcerou a vnoučaty poté, co její
dceři zabili manžela. Kasační stížnost také obsahuje pasáž, ve které dcera stěžovatelky
popisuje, co předcházelo jejich odchodu z Kazachstánu. Stěžovatelka uvádí, že v posledních
letech pobytu ve vlasti se stále více setkávala s diskriminací, hrozbami a útoky z důvodu
své národnosti a vyznání. Podle stěžovatelky je všeobecně známou skutečností, že z bývalých
svazových středoasijských republiky Sovětského svazu dochází k hromadnému odchodu
občanů zejména ruské, ukrajinské, polské, židovské, řecké a německé národnosti, kteří nadále
nemohou snést vzniklé podmínky. Tuto skutečnost nelze vysvětlit pouze hospodářskými
důvody, neboť tento jev se týká takřka výlučně občanů evropských národností a křesťanského
vyznání. Na tom nic nemění to, že Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států hodnotí
situaci v Kazachstánu, pokud jde o lidská práva, příznivě. Spojené státy mají v současné době
s ohledem na mezinárodní situaci eminentní zájem na dobrých vztazích s Kazachstánem
a jsou ochotny přehlížet hrubá porušování práv občanů Kazachstánu, kteří mají ruskou
národnost či jsou křesťané. Do určité míry jim také snaha Kazachů vytěsnit Rusy z území
Kazachstánu vyhovuje, neboť tím klesá vliv Ruské federace na dění v tomto státu a naopak
roste vliv Spojených států. Proto je nutno hodnotit zprávu Ministerstva zahraničních věcí
Spojených států jako neobjektivní. Stěžovatelka dále uvádí, že v Kazachstánu probíhá
opětovná islamizace společnosti a s tím je spojena rostoucí náboženská nesnášenlivost
muslimů, tato nesnášenlivost byl jednou z příčin jejího odchodu. Stěžovatelka se domnívá,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, mající zásadní význam pro posouzení
oprávněnosti žaloby, a z tohoto důvodu je rozsudek nezákonný. Stěžovatelka trvá na tom,
že ze skutečností, které v rámci řízení uvedla, je zřejmé, že v případě jejího návratu
do Kazachstánu, je důvodná obava, že bude vystavena pronásledování z důvodu
rasy, náboženství a národnosti. K otázce humanitárního azylu stěžovatelka uvádí,
že při rozhodování o jeho udělení by se měl žalovaný řídit určitými pravidly, která by měla
být zřejmá z odůvodnění jeho rozhodnutí, pokud tomu tak není, je rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Krajský soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že neshledal v jejím
případě důvody pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázal na správní spis. K námitkám stěžovatelky stran použití zpráv
Ministerstva zahraničních věcí Spojených států žalovaný uvádí, že tyto zprávy jsou pro účely
azylového řízení obecně hodnoceny jako objektivní a jsou pouze jedním (nikoli jediným)
z podkladů, na základě kterých je žádost o azyl posuzována. Rozhodující je především
výpověď samotné stěžovatelky, z ní však v rámci správního řízení žádné azylově
relevantní důvody nevyplynuly – v rámci správního řízení stěžovatelka vůbec nezmiňovala,
že by ona sama byla vystavena jednání podřaditelnému pod důvody udělení azylu, z vlasti
odešla, neboť následovala rodinu své dcery. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout
a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o udělení
azylu dne 25. 3. 2002. Jako důvod žádosti o azyl uvedla, že v Kazachstánu zabili její dceří
manžela, poté dceři vyhrožovaly soukromé osoby (mafie), dcera s dětmi se k ní přestěhovala,
ale i tam jí vyhrožovali. Proto stěžovatelka prodala byt a spolu s dcerou a jejími dětmi odjela
do České republiky. Stěžovatelka uvedla, že vlast opustila dne 9. 9. 2001, v případě návratu
má strach o dceru a vnoučata. V České republice by stěžovatelka chtěla společně s dcerou
zabezpečit budoucnost jejím dětem. V pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 6. 5. 2002
stěžovatelka podrobněji popsala problémy své dcery ve vlasti a okolnosti cesty z Kazachstánu
do České republiky. Stěžovatelka dále přisvědčila, že ona sama problémy ve vlasti neměla,
odjela kvůli dceři a vnukům, nikoho jiného nemá a nechtěla zůstat sama.
Součástí správního spisu jsou také části Zpráv o dodržování lidských práv za roky 2000
a 2001 v Kazachstánu Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a informace
o Kazachstánu Ministerstva zahraničních věcí České republiky .
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ohledně
splnění podmínek pro udělení azylu krajským soudem, uvedený důvod však Nejvyšší správní
soud neshledal oprávněným. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda důvody
uváděné stěžovatelkou, a to opuštění vlasti pro problémy, které měla její dcera se soukromými
osobami, snaha žít společně s dcerou a vnuky na území České republiky a zabezpečit
zde svým vnukům lepší budoucnost, mohou být důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona
o azylu. Dle citovaného ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský
soud se všemi těmito skutečnostmi řádně zabýval a dospěl ke správnému závěru,
že stěžovatelkou uváděné důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu, a že žalovaný nepochybil, když stěžovatelce azyl neudělil. Nejvyšší správní
soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským soudem i žalovaným, neboť
ani podle jeho názoru stěžovatelka neuvedla nic, čím by prokázala, že byla ve vlasti
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by mohly mít odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu.
Kasační stížnost podala stěžovatelka také z důvodu uvedeného ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, způsobenou
nedostatečným odůvodněním rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu. Pochybit měl podle jejího názoru i krajský soud, pokud důvody pro udělení
humanitárního azylu neshledal. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytnutí
humanitárního azylu pak správní orgán posuzuje na základě volné úvahy, přičemž na udělení
humanitárního azylu není právní nárok. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou
judikaturou konstatuje, že samotné správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu
podléhá přezkumu soudu pouze v tomu směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě
se stěžovatelka v řízení o udělení azylu u žalovaného poskytnutí azylu dle §14 zákona
o azylu nedomáhala a žalovaný tuto možnost vážil proto jen z obecného hlediska,
když vycházel z tvrzení o důvodech azylu a z posouzení osobní situace stěžovatelky a poměrů
v její vlasti. Výsledek posouzení pak žalovaný sice stručně, ale dostačujícím způsobem
vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak vadu řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Takovými novými skutečnostmi jsou námitky stěžovatelky,
že ve vlasti se stále více setkávala s diskriminací, hrozbami a útoky z důvodu své národnosti
a vyznání, a že je nutno hodnotit zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
jako neobjektivní. Jelikož citované námitky nebyly stěžovatelkou uplatněny v rámci
správního řízení o udělení azylu ani v přezkumném řízení soudním v prvním stupni, ale teprve
v kasační stížnosti podané po vydání napadeného rozsudku, nemůže se jimi Nejvyšší správní
soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu