ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.240.2004
sp. zn. 3 Azs 240/2004 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: G.
D., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2004
č. j. 59 Az 26/2004 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 5. 2004 č. j. 59 Az 26/2004 – 37 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2004
č. j. OAM-40/LE-B01-B02-2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že z obsahu správního spisu
bylo zjištěno, že žalovaný správní orgán umožnil žalobci, aby v řízení uvedl všechny důvody,
pro které žádá o azyl v České republice. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že neměl v Gruzii
problémy se státními orgány, nebyl členem žádné politické strany, nevyvíjel žádnou
politickou činnost, nebyl pronásledován státní mocí z důvodů vyvíjené politické činnosti,
rovněž nebyl pronásledován státní mocí z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobce se s řešením
svých problémů neobrátil na žádný státní orgán v Gruzii. Podle názoru krajského soudu
nejsou u žalobce dány žádné důvody požadované pro poskytnutí azylu dle §12 zákona o
azylu a žalovaný správní orgán nepochybil, pokud žádost žalobce zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. K námitkám žalobce vůči formálním
náležitostem napadeného rozhodnutí, když žalobci bylo doručeno písemné vyhotovení
rozhodnutí podepsané jen blíže neidentifikovatelnou osobou se slovy za správnost, krajský
soud uvedl, že v případě absence podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení
rozhodnutí jde o vadu řízení před správním orgánem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé pouze tehdy, jestliže ani rozhodnutí založené ve správním spise není
opatřeno podpisem oprávněné osoby, neboť jen v takovém případě lze mít důvodnou
pochybnost o tom, zda se vůbec jedná o projev vůle správního orgánu. V daném případě je
však ve spise žalovaného založeno napadené rozhodnutí, které je vlastnoručně podepsáno
oprávněnou osobou, PhDr. T. H. s uvedením jeho jména, příjmení a funkce.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel včas kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že krajský
soud stejně jako žalovaný nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno
na jeho případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatel uvádí,
že se ve své domovské zemi dostal do finančních potíží, kdy obchodníci z Abcházie
pronásledovali jeho otce, který na následky zranění při potyčce s těmito osobami zemřel.
Tito obchodníci k vymáhání pohledávky otce použili osob ze zločineckých struktur a snažili
se pohledávku vymoci i na stěžovateli, který byl tak ohrožen nejenom na zdraví,
ale i na životě. Pokud stěžovatel hledal ochranu u státních orgánů, pak zjistil, že i tyto jsou
součástí zločineckých struktur, proto mu nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl.
Stěžovatel je přesvědčen, že je dán důvod k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur
a je zločineckými strukturami pronásledován a domovský stát tuto situaci toleruje. Stěžovatel
má za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, na základě takto
zjištěného skutkového stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout. Rovněž se stěžovatel
domnívá, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou, zejména nedostatečně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného
z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného
neodpovídá §47 odst. 3 správního řádu, neboť jeho odůvodnění je nedostatečné,
a také neodpovídá ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, když nebylo podepsáno s uvedením
jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, což stěžovatel namítal již v žalobě. Stěžovatel
má za to, že je nutné, aby všem zákonným ustanovením vyhovovalo nejen rozhodnutí
založené ve správním spise, ale i rozhodnutí, které bylo žalobci doručeno. Stěžovatel dále
nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatel navrhuje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci. Žalovaný neakceptuje přesvědčení
stěžovatele, že je dán důvod k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 14. 1. 2004 žádost
o udělení azylu, ve které uvedl, že opustil Gruzii, protože lidé, kteří zabili jeho otce, začali
vyhrožovat i jemu, proto odjel. Cestoval v kamionu, měl zaplaceno, že bude odvezen
do nějaké země v Evropě. O azyl stěžovatel požádal, protože se chtěl někde ukrýt, bylo
mu jedno, jestli to bude v České republice nebo v Rakousku, hlavně aby se nemusel vrátit
do Gruzie. Stěžovatel dále uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné
organizace, v případě návratu do vlasti se obával ohrožení svého života. V pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu dne 21. 1. 2004 stěžovatel podrobněji popsal problémy,
které měl ve vlasti jeho otec a poté on se soukromými osobami, které požadovaly
zaplacení peněz a fyzicky napadly otce. Stěžovatel také uvedl, že na policii se neobrátil,
neboť „je to nesmysl, ti lidé mají policii koupenou“. O azyl v České republice stěžovatel žádá,
protože se potřebuje po nějakou dobu skrýt, do vlasti se nemůže vrátit, obává se lidí,
kteří po jeho otci požadovali peníze a poté jej zabili a peníze chtěli po stěžovateli. Jiné
závažné problémy stěžovatel v Gruzii neměl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Žádost o udělení azylu lze zamítnout jako zjevně
nedůvodnou v případech taxativně vymezených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu.
Podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona.
Námitka stěžovatele o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky žalovaným i soudem se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda skutečnosti
uváděné stěžovatelem svědčí tomu, že mohl být ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů
dle §12 zákona o azylu. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení
o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě původu musel důvodně obávat
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel jako důvody pro udělení azylu
uváděl toliko potíže ve vlasti se soukromými osobami, které po něm požadovaly finanční
prostředky, a snahu ukrýt se před těmito osobami po nějakou dobu na území České republiky,
tedy důvody, ze kterých nelze dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu, neboť pronásledování soukromými osobami nespadá
pod ochranu azylového zákona. Žalovaný tak zcela správně aplikoval ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu a krajský soud správně projevil s jeho postupem souhlas. Vzhledem
k uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. oprávněným.
V kasační stížnosti stěžovatel nově namítá, že patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Proto k výše uvedené skutečnosti, o níž se stěžovatel nezmínil v řízení o udělení azylu
u žalovaného ani v řízení o žalobě u krajského soudu, a kterou uplatnil teprve v kasační
stížnosti, nelze přihlížet.
Co se týče námitky stěžovatele o vadě řízení před žalovaným spočívající
v nedostatečně provedeném dokazování, má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný provedl
ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel
především z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům
žádosti), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu
platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž krajský soud
vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné
dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud
přijaté závěry ve věci sdílí a v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
porušení ustanovení správního řádu žalovaným v řízení o udělení azylu, v čemž stěžovatel
spatřuje důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
má za to, že krajský soud postupoval v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s., když přezkoumal
rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů, přičemž namítané porušení ustanovení
správního řádu neshledal. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal průběh
řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná
stanoviska. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak splňuje náležitosti dle §47 odst. 3
správního řádu. Krajský soud se v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vypořádal
se všemi žalobními námitkami stěžovatele, přičemž neshledal tvrzené nedostatky a porušení,
odůvodnění rozsudku poskytuje dostatečnou skutkovou a právní oporu jeho výroku.
Proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatků důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Zde soud podotýká, že stěžovatel sice formálně podřadil
vytýkané vady pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř .s., obsahově se však jedná opětovně
o vady spadající pod písm. b) citovaného ustanovení. Ani v tomto bodu však splnění důvodů
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal.
K námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení
§47 odst. 5 správního řádu, když nebylo podepsáno oprávněnou osobou, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že písemné vyhotovení rozhodnutí žalovaného, které bylo doručeno
stěžovateli a jehož kopie byla přiložena k podané žalobě, skutečně není podepsáno
oprávněnou osobou. Posuzované vyhotovení rozhodnutí je opatřeno úředním razítkem,
dále je uvedeno, jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak chybí její podpis,
který je nahrazen uvedením „za správnost“ a nečitelným podpisem osoby, která rozhodnutí
zřejmě pouze vyhotovila. V předloženém správním spise je však založeno rozhodnutí
žalovaného, které obsahuje všechny formální náležitosti požadované správním řádem, včetně
podpisu oprávněné osoby, tedy v dané věci PhDr. T. H. Je tedy nepochybné, že
v projednávaném případě skutečně rozhodovala k tomu oprávněná osoba. Nejvyšší správní
soud tak sice musí přisvědčit stěžovateli, že rozhodnutí žalovaného, které mu bylo doručeno,
neodpovídá zcela požadavkům §47 odst. 5 správního řádu, když neobsahuje podpis
oprávněné osoby, ale zároveň uvádí, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, když
je vzhledem k výše uvedenému zřejmé, že ve věci rozhodovala oprávněné osoba, a že tedy
z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné zkrácení procesních práv stěžovatele v řízení před
krajským soudem a žádné zhoršení jeho celkové právní situace, a proto nelze tuto vadu
rozhodnutí žalovaného chápat jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu v rámci
řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížností stěžovatel rovněž brojí proti způsobu, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k námitce konstatuje, že krajský soud se uvedenou otázkou nezabýval,
neboť žalovaný o existenci či neexistenci překážek vycestování v předmětné věci v souladu
se zákonem o azylu vůbec nerozhodoval. Z ustanovení §28 zákona o azylu (pokud bude
rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince
vztahuje překážka vycestování) totiž plyne, že výrok o překážce vycestování není obligatorní
náležitostí rozhodnutí, kterým se rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu