ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.243.2005
sp. zn. 3 Azs 243/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
P. K., zastoupeného JUDr. Hanou Kučerovou, advokátkou se sídlem Kořenského 11, Praha 5,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1.
3. 2002, čj. OAM-1459/AŘ-2001, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az
75/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11.
2004, č. j. 47 Az 75/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut
rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž nebyl žalobci
udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění ministr vnitra uvedl, že žalobce
v řízení o udělení azylu nedoložil, že by měl ve vlasti problémy z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro své politické přesvědčení, ani že by
vyvíjel aktivity k uplatňování politických práv nebo svobod. Žalobce sice uvedl, že měl
v zemi původu určité problémy s místní policií, avšak současně připustil, že se žádným
způsobem nepokusil domoci ochrany v zemi původu. Proto ministr vnitra rozklad zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 47 Az 75/2004 - 29,
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra. Soud uvedl, že žalobce původně tvrdil,
že vlast opustil z důvodu pronásledování ze strany mafie a proto, že nemohl pokračovat
ve studiu. Z výpovědí žalobce v různých fázích řízení o udělení azylu i v řízení před soudem
lze však podle soudu dovodit, že žalobce svůj příběh vygradoval. Zatímco původně považoval
problémy s policií za pouhou ukázku toho, proč také nechce v Moldávii žít, po vydání
rozhodnutí o neudělení azylu již akcentoval pouze tyto problémy. Soud přitom shledal
rozpor ve výpovědích žalobce, ať co do četnosti tvrzených napadení policejní hlídkou,
či co do konkrétních skutkových okolností těchto událostí. Soud uvedl, že pokud žalobce
v pohovoru v řízení před Ministerstvem vnitra konstatoval, že již nemá, co by uvedl, nemohl
žalovaný předpokládat, že by žalobce v dalších fázích řízení zmiňoval nové skutečnosti.
S ohledem na to považuje soud tvrzení žalobce v řízení o rozkladu i v řízení před soudem
za účelová. Soud podotkl, že problémy s policií měl žalobce již v roce 1996, Moldávii opustil
v roce 1998 a o udělení azylu požádal až v červnu roku 2000. Žalobce se navíc podle soudu
neobrátil v zemi původu se žádostí o pomoc na příslušné orgány. Důvody žalobce nebyly
podle soudu v řízení o udělení azylu posuzovány pouze z hlediska toho, z jaké země pochází,
ale také z hlediska splnění subjektivních a objektivních podmínek pronásledování z důvodů
taxativně vymezených v §12 zákona o azylu. Soud dále neshledal namítaná porušení
ustanovení o správním řízení v řízení o udělení azylu. Ze všech uvedených důvodů soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Uvedl, že mu bylo vzhledem k ruské národnosti znemožněno studium na vysoké škole,
což svědčí o politické nesnášenlivosti většiny moldavské společnosti. Ve Zprávě o situaci
v Moldavsku je uvedeno, že moldavské bezpečnostní složky používají nezákonných praktik;
tak bylo postupováno vůči stěžovateli, neboť hovoří rusky a není moldavské národnosti; jeho
obava z pronásledování je tedy zřejmá. Stěžovatel popřel, že by byl pronásledován
soukromými osobami, tedy mafií, neboť byl bezdůvodně zadržen a zbit policií, a donucen
podepsat nepravdivý protokol. Po těchto zkušenostech by se již neodvážil jít na policii
požádat o pomoc. Udělení azylu je pro něj jedinou možností, jak nebýt po návratu do země
původu pronásledován pro příslušnost k ruské menšině. Stěžovatel přitom není z generace,
která by měla podíl na vytvoření nenávisti mezi Moldavany a Rusy, to je však při jednání
s jednotlivými občany nerozhodné. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že bude vždy
pronásledován a bude mít postavení druhořadého občana ve všech společenských sférách.
Z těchto důvodů stěžovatel shledává nezákonným rozhodnutí o neudělení azylu podle §12
zákona o azylu. Stěžovatel dále namítl, že žalovaný měl dostatek důkazů k závěru,
že mu hrozí v zemi původu nebezpečí pronásledování z důvodu národnosti, ale vyhodnotil
je účelově v neprospěch žalobce. Srovnání údajů ve Zprávě o dodržování lidských práv
v Moldávii a výpovědi stěžovatele svědčí o tom, že příslušníci policie jednali se žalobcem
protiprávně. Tato zvůle je zaměřená na občany ruské národnosti a má historické kořeny.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2004, č. j. 47 Az 75/2004 - 29, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání
a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení, a na vydaná rozhodnutí. Žalovaný
uvedl, že námitky v kasační stížnosti se podobají žalobním námitkám, k nimž se již vyjádřil
v rámci žaloby. Žalovaný neshledal ve svém rozhodnutí pochybení, neboť stěžovatel
nenaplnil žádný důvod pro udělení azylu a není u něj dána ani překážka vycestování.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však
nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí
Krajského soudu v Praze neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že splnil podmínku
pronásledování z důvodu národnosti nezbytnou pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu. Podle tohoto ustanovení se cizinci udělí azyl, bude-li zjištěno, že cizinec má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Nejvyšší správní soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť skutečnosti
uváděné žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu nezaložily zákonný důvod pro udělení
azylu na území České republiky. V pohovoru k důvodům pro udělení azylu žalobce uvedl
jako jediné důvody pro udělení azylu pronásledování mafií a nemožnost studovat na vysoké
škole. O jednom incidentu s policií také hovořil, ale nezmínil ho jako důvod, pro který
žádá o udělení azylu. Žádné další skutečnosti pro udělení azylu kromě problémů s mafií
a se studiem stěžovatel v tomto pohovoru neuvedl, přestože byl na ně opakovaně tázán.
Poté však v rozkladu proti rozhodnutí o neudělení azylu již zdůraznil toliko důvody
pronásledování ze strany policie; problémy s mafií, jež předtím označoval za dominantní,
oproti svým původním tvrzením bagatelizoval. Taktéž v žalobě i v replice k vyjádření
žalovaného se stěžovatel značně odchýlil od tvrzení z pohovoru k důvodům pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu o zřejmé účelovosti těchto
tvrzení, neboť uvedené skutečnosti by jinak byly stěžovatelem nepochybně uvedeny
již v průběhu prvního pohovoru a nikoliv později, navíc stěžovatel sám připustil,
že se problém s policií nepokusil v zemi původu účinně vyřešit, nevyužil ani možností
doporučovaných mu tamním právníkem. Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že národnostní obtíže, které stěžovatel označil za důvod své žádosti o udělení azylu,
nedosáhly takové intenzity, aby bylo konstatováno, že stěžovatel je v zemi původu
pronásledován nebo má odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu. Správní orgány i krajský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodly
správně a důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tento důvod kasační
stížnosti specifikoval tvrzením, že ze Zprávy o dodržování lidských práv v Moldavsku
vyplynuly obdobné skutečnosti, které tvrdil žalobce, což měl žalovaný zohlednit
při rozhodnutí o udělení azylu. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že informace
obsažené ve zprávách o situaci v domovské zemi žadatele o azyl a subjektivní tvrzení žadatele
o azyl o pronásledování v této zemi musí být ještě podřaditelné pod některý zákonný důvod
pro udělení azylu na území České republiky, aby bylo možné žadateli azyl udělit. Pokud není
konstatováno naplnění některého důvodu pro udělení azylu, nemůže být azyl udělen,
a to i tehdy, pokud některé tvrzení žadatele o azyl odpovídá určitým informacím z materiálů,
jež si žalovaný opatřil jako podklady pro rozhodnutí. V souzené věci nebylo ani na základě
porovnání žalobcových tvrzení se zprávami o zemi jeho původu konstatováno naplnění
zákonných důvodů pro udělení azylu. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu