ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.246.2004
sp. zn. 3 Azs 246/2004 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: H.
N. H., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Děčín, Masarykovo
nám. 193/20, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Az 125/2003 – 19
ze dne 19. 12. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. U-1733/VL-10-P07-R3-2000 ze dne 20. 9. 2002. Tímto správním
rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„azylový zákon“ nebo „ZA“) a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 ZA. Soud po přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí v mezích
uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Podle soudu
je důvodem žádosti o azyl stěžovatelova obava z eventuálního uvěznění v zemi původu
v souvislosti s jeho aktivitami na území České republiky v letech 1996 až 1997, jež měly
spočívat v propagaci tzv. buržoazní, resp. západní kultury. Sám nebyl nikdy členem žádné
politické strany či jiného politického uskupení a nevyvíjel jakoukoliv politickou činnost.
Spisový materiál nedokládá, že by byl stěžovatel jakýmkoliv způsobem pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) ZA. Podle názoru soudu
jednání policie v souvislosti s jeho měsíčním vězněním a následná povinnost hlásit
se u příslušných orgánů nebyly motivovány důvody rasovými, národnostními, náboženskými
či stěžovatelovou příslušností k určité sociální skupině tak, jak předpokládá §12 písm. b) ZA.
Soud se tedy ztotožnil se žalovaným, že v případě stěžovatele nebyly splněny důvody
pro aplikaci §12 ZA. Ze spisového materiálu rovněž soud ověřil, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 ZA. V souvislosti
s tzv. humanitárním azylem podle §14 ZA soud uvedl, že na jeho udělení neexistuje právní
nárok a rozhodování se děje v absolutní volné úvaze správního orgánu. V dané věci soud
zjistil, že o neudělení azylu podle §14 ZA žalovaný rozhodl po posouzení osobní situace
stěžovatele a poměrů v zemi jeho původu. Ve vztahu k výroku správního rozhodnutí,
podle něhož se na stěžovatele nevztahují tzv. překážky vycestování ve smyslu §91 ZA, soud
uvážil, že žalovaný postupoval zcela v souladu s uvedeným ustanovením, jestliže existenci
překážek vycestování nedovodil. Závěr o jejich existenci totiž podle soudu nevyplývá
ani z informací o zemi původu shromážděných žalovaným, ani z údajů uváděných
stěžovatelem. Stěžovatelovu obavu z možného uvěznění a následného trestu za činnost
provozovanou v České republice v letech 1996 a 1997 soud považoval za zcela
neopodstatněnou. Jednání policie vůči stěžovateli bylo totiž podle soudu shodné po vyhoštění
z České republiky, a to jak v roce 1990, tak v roce 1998, kdy byl stěžovatel po svém nuceném
návratu do vlasti na měsíc zadržen s následnou ohlašovací povinností. Soud se ztotožnil
se závěrem žalovaného, že toto jednání policie nemohlo souviset s aktivitami stěžovatele
ve zmíněném období roku 1996 a 1997, jak uváděl stěžovatel v průběhu azylového řízení.
Soud nezjistil ani namítaná procesní pochybení správního orgánu, když žalovaný podle něj
dostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, za tím účelem si opatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle soudu provedené hodnocení důkazů neodporuje
zásadám logiky a skutkové závěry odpovídají provedeným důkazům. Vzhledem
k těmto skutečnostem Městský soud v Praze v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje se závěry Městského
soudu v Praze v tom smyslu, že o azyl požádal nedůvodně. Domnívá se, že správní orgán
zcela nedostatečně posoudil politickou situaci ve státě, jehož občanství stěžovatel má, a dále
i jeho osobní situaci. Je přesvědčen o tom, že právě vzhledem k tomu, jaké politické názory
zastává, je v jeho případě strach z pronásledování ve Vietnamu zcela na místě.
Podle stěžovatele tedy skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Stěžovatel tedy důvodnost své kasační stížnosti dovozuje z §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu byla
stěžovatelem podána dne 4. 5. 2000 a pohovor k žádosti o udělení azylu na území České
republiky byl se stěžovatelem proveden dne 18. 5. 2000 v p. s. V. L. Pohovor byl veden ve
vietnamském jazyce za přítomnosti tlumočníka. V žádosti o udělení azylu stěžovatel za její
důvod označil obavu z toho, že bude v zemi svého původu uvězněn za propagaci škodlivé
západní kultury. V letech 1996 a 1997, kdy žil v České republice, totiž podle svých slov
pořádal koncerty vietnamských skupin a zpěváků, kteří žili na západě, a to pro Vietnamce
žijící v České republice. Když se v roce 1997 vrátil do Vietnamu, byl vyslýchán policií, která
mu tvrdila, že propagoval západní buržoazní kulturu mezi Vietnamci. Byl zatčen na dobu
jednoho měsíce a po propuštění se musel hlásit každý týden na policii. Pokaždé mu bylo
vyhrožováno, že si policie zjistí údaje o jeho aktivitách v České republice a až se tak stane,
odsoudí jej na doživotí. Proto se rozhodl z Vietnamu odejít. V návrhu stěžovatel výslovně
uvedl, že proti němu nikdy nebylo vedeno trestní stíhání a že nikdy nebyl členem politické
strany nebo politické organizace. Uvedené skutečnosti stěžovatel dále rozvedl v rámci
pohovoru. Stěžovatel v bývalém Československu pobýval již od roku 1982, od kdy zde
pracoval jako dělník. V roce 1990 se musel vrátit do Vietnamu, neboť byl soudně vyhoštěn
poté, co zbil pracovníka jeho skupiny. Tehdy byl stěžovatel na měsíc uvězněn a policie mu
vyhrožovala, že jej uvězní na doživotí, jakmile si o něm vše zjistí. Poté se musel každý měsíc
policii hlásit. Policii mělo podle stěžovatele vždy zajímat, jakých jednání proti straně se
stěžovatel v zahraničí dopouštěl. Na území České republiky se vrátil v roce 1992 a pobýval
zde do roku 1998. V té době podnikal a také zval vietnamské umělce z Německa a Francie,
aby vystupovali v České republice. Během jejich vystoupení prodával a rozdával jejich
nahrávky, kazety a CD. Do Vietnamu se v roce 1998 vrátil proto, že byl opět vyhoštěn, neboť
tu působil pod falešným jménem. Ve Vietnamu byl, jak je již výše uvedeno, podle svých slov
zhruba měsíc vězněn a poté se musel každý týden hlásit na policii, kterou zajímaly okolnosti
jeho působení v České republice. Domnívá se, že hlavní příčinou zájmu o jeho osobu ze
strany policie byla jeho propagace vietnamských umělců ze západu. To však policii nikdy
nepřiznal, neboť se obával, že by jej zavřeli na doživotí, když mu rovněž mělo být
vyhrožováno, že policie uvězní i členy jeho rodiny. Z doslechu zná případy, kdy byli lidé
vězněni v souvislosti s propagací západní kultury. K odchodu do České republiky jej přimělo
uvědomění, že v případě, že policie získá informace o jeho činnosti a najde jej, bude uvězněn.
Od svého příchodu v roce 1999 pobýval v České republice ilegálně. O azyl požádal ze strachu
z uvěznění v zemi původu; toho se obává i pro případ návratu. O azyl požádal až po nějakém
čase po příchodu do České republiky, neboť dříve o takové možnosti nevěděl.
Kromě vlastnoručně psaných tzv. důvodů žádosti o azyl, návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu a protokolu o pohovoru k důvodům jsou ve správním spise založeny rovněž
mimojiné následující dokumenty:
- informace o stěžovateli poskytnutá Policií České republiky č. j. ÚOOZ 18-187/V4-OPČ-
2000 ze dne 25. 7. 2000, podle níž byl stěžovateli dne 15. 6. 1988 uložen nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání pěti let, který byl dne 27. 10. 1988 amnestován, a trest
vyhoštění z území ČSSR, jenž byl realizován 11. 1. 1990. V roce 1992 se stěžovatel vrátil
na území České republiky a pobýval zde až do svého zadržení v roce 1997. Dne 1. 9. 1997
byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců pro trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí, jelikož se zdržoval na území České republiky,
ač mu byl tento pobyt zakázán. V roce 1998 byl stěžovatel opětovně vyhoštěn;
- přípis Správy hlavního města Prahy č. j. PSP-1368/OCP-c-2000, ze dne 5. 9. 2000,
z nějž mj. vyplývá, že stěžovatel byl v roce 1998 odsouzen za trestný čin rozkrádání.
V době vyhotovení přípisu měl být stěžovatel ve vazbě a mělo být proti němu vedeno
trestní stíhání;
- část zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2000 a 2001;
- zpráva zastupitelského úřadu v Hanoji č. j. 1433/2000 ze dne 16. 5. 2000,
podle níž dle informací UNHCR nejsou vietnamští žadatelé o politický azyl v zahraničí
po návratu perzekuováni ani diskriminováni, což potvrdilo mezinárodní monitorování
osudu desetitisíců bývalých „boatpeople“ po jejich návratu do vlasti. Situace však může
být podle této zprávy složitější, pokud se tito lidé v zahraničí věnovali „nevlastenecké
či protistátní činnosti“, tzn. pokud se angažovali v krajanských či jiných organizacích
považovaných vietnamskou vládou za nepřátelské;
- zpráva zastupitelského úřadu v Hanoji č. j. 3473/2000 ze dne 15. 12. 2000, z níž vyplývá,
že dle neoficiálních informací by občan, jež by se navrátil do Vietnamu,
a jehož angažovanost proti režimu je známa, byl nejspíše zatčen a odsouzen k trestu
v závislosti na důkazech o jeho činnosti. Podle závažnosti prohřešku proti režimu jsou
možné tresty od peněžní pokuty po několikaleté věznění.
Podle §12 ZA se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle §2
odst. 4 ZA se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud
tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle §14 ZA nebude-li v řízení o udělení azylu zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze,
avšak mohl tak však učinit pouze v mezích stižních důvodů, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny (§109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost sice obsahuje řádně uplatněné
stižní body a je tedy meritorně projednatelná, námitky stěžovatele jsou však formulovány
značně obecným způsobem. Míra obecnosti námitek v kasační stížnosti je sice ještě
akceptovatelná z pohledu posouzení řádnosti jejich uplatnění (námitky obsahují prvek
skutkového i právního tvrzení), na straně druhé však tato jejich obecnost nutně determinuje
způsob přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšším správním soudem,
kterému nezbývá než setrvat rovněž na obecném posouzení zákonnosti napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel ve své kasační stížnosti v podstatě namítá, že žalovaný nedostatečně
posoudil politickou situaci ve Vietnamu a jeho osobní situaci, když dovozuje, že právě
vzhledem k politickým názorům, které zastává, je v jeho případě strach z pronásledování
ve Vietnamu zcela na místě. Domnívá se tedy, že Městský soud v Praze měl
pro tato pochybení žalovaného správní rozhodnutí zrušit (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud však naplnění tohoto důvodu kasační stížnosti neshledal.
Jako nesrozumitelné se předně jeví prohlášení stěžovatele v kasační stížnosti,
že jeho strach z pronásledování ve Vietnamu je na místě s ohledem na politické názory,
které zastává. Stěžovatel totiž v průběhu správního řízení vůbec netvrdil, že by byl nositelem
jakýchkoliv politických názorů; tím spíše tyto politické názory nespecifikoval a nečiní
tak ani v kasační stížnosti. Existenci specifického politického názoru stěžovatele nelze
dovozovat ani z jiných jeho prohlášení v průběhu správního řízení. Stěžovatel nespojoval
ani jím tvrzenou organizaci vystoupení vietnamských umělců ze západní Evropy v České
republice se svou vlastní politickou orientací, a když vypovídal o údajném nařčení
z propagace západní, resp. buržoazní kultury, neuvedl, že by jeho činnost byla tímto cílem
skutečně motivována. Celkově z informací, které o sobě stěžovatel v průběhu správního řízení
podal, nelze dovodit, že by stěžovatel přímo nebo nepřímo vyjadřoval své politické názory,
resp. z těchto údajů nelze zjistit, zda a jaký politický názor zastává. Jeho tvrzení o strachu
z pronásledování z důvodu jeho politických názorů se tak soudu jeví být účelové a značně
neurčité, kromě toho toto tvrzení bylo poprvé stěžovatelem použito až v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud k němu tedy nemůže vůbec přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud v souladu s dikcí kasační stížnosti přezkoumal, zda žalovaný
dostatečně posoudil politickou situaci ve Vietnamu a jeho osobní situaci. Vycházeje z teze,
že předpokladem dostatečného posouzení určité skutečnosti ve správním řízení
je shromáždění dostatečného množství relevantních podkladů a jejich správné vyhodnocení
z pohledu platné právní úpravy, dospěl Nejvyšší správní soud v dané věci k následujícím
závěrům.
Pokud jde o posouzení politické situace, soud ze správního spisu jakož i ze správního
rozhodnutí zjistil, že žalovaný v této otázce vycházel především z informací, jež jsou
mu úředně známy, a dále ze zpráv o situaci ve Vietnamu, a to jak obecných, ohledně celkové
situace v oblasti dodržování lidských práv, tak specifických, týkajících se konkrétních otázek
relevantních v kontextu azylového řízení. Do první kategorie patří zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA za rok 2000 a 2001, do kategorie druhé pak zprávy zastupitelského
úřadu České republiky v Hanoji. Tyto dokumenty shledává Nejvyšší správní soud v dané věci
dostatečnými zdroji základních, avšak pro účely posouzení důvodnosti návrhu na udělení
azylu ze strany stěžovatele dostatečných, informací o politické situaci ve Vietnamu. Nic nelze
namítat ani proti postupu žalovaného při získávání těchto dokumentů, ani proti jejich
aktuálnosti. Ostatně nic proti těmto informačním zdrojům nenamítal v průběhu správního
řízení ani stěžovatel, který výslovně odmítl možnost navrhnout jejich doplnění,
jakož i možnost se s nimi byť jen seznámit. Žalovaný pak podle Nejvyššího správního soudu
takto zákonným způsobem získané podklady pro posouzení politické situace v zemi správně
vyhodnotil a jeho úvahy se promítly v odůvodnění správního rozhodnutí. Jestliže se tak stalo
nikoliv izolovaně, ale ve vztahu k jednotlivým tvrzením stěžovatele ve správním řízení
a zejména v souvislosti s posouzením existence tzv. překážek vycestování, pak takový postup
lze pouze aprobovat. Jestliže žalovaný dospěl k závěru, že politická situace ve Vietnamu sama
o sobě ani v kontextu zjištěné osobní situace stěžovatele (viz dále) není důvodem pro udělení
azylu podle §12 a §14 ZA a není důvodem existence překážek vycestování ve smyslu §91
ZA, pak Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje, a logicky tedy nemohl shledat
posouzení politické situace ze strany žalovaného nedostatečným.
Ani námitka nedostatečného posouzení osobní situace stěžovatele není podle zjištění
Nejvyššího správního soudu důvodná. Žalovaný totiž při posuzování možnosti udělit
stěžovateli azyl vycházel předně z informací, jež o své osobě a vlastní osobní situaci poskytl
v návrhu na zahájení řízení a v průběhu pohovoru sám stěžovatel. Tvrzení stěžovatele
pak žalovaný konfrontoval rovněž s informacemi, které byly o osobě stěžovatele získány
z jiných zdrojů, zejména ze strany Policie České republiky. Takto zákonným způsobem
získané informace pak byly dostatečným podkladem pro posouzení skutečné osobní situace
stěžovatele z hlediska její relevance z pohledu azylového práva. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud podotýká, že žalovaný musel velmi pozorně posuzovat důvěryhodnost
jednotlivých tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení, neboť některá z nich se ukázala
být (přinejmenším) hrubě nepravdivými. Jestliže o sobě stěžovatel prohlásil, že nebyl nikdy
trestně stíhán, a správní orgán z jiných zdrojů zjistil, že byl na území Československa,
resp. České republiky přinejmenším dvakrát odsouzen pro trestný čin a nadto jednou trestně
stíhán, resp. pokud stěžovatel tvrdil, že se v prvním případě musel vrátit do Vietnamu kvůli
rvačce, kdežto z jiných důvěryhodných zdrojů bylo zjištěno, že stěžovateli byl uložen trest
vyhoštění z důvodu spáchání trestného činu krádeže, pak tato skutečnost nutně musí vrhnout
stín pochybností i na ostatní tvrzení stěžovatele, a to zvláště tehdy, jestliže jednotlivá tvrzení,
jež jsou azylově potenciálně relevantní, si vzájemně odporují. Pokud stěžovatel jako důvod
pro udělení azylu shledával svou obavu z pronásledování za svou činnost v České republice,
kterou dokládal svými potížemi po druhém návratu do Vietnamu v roce 1998 (uvěznění,
pravidelná hlášení na policii), pak nenabídl jakékoliv vysvětlení, proč byl stejným opatřením
vystaven i v případě prvého návratu do země původu, tedy v roce 1990. Před prvním soudním
vyhoštěním z České republiky pracoval stěžovatel jako dělník, po většinu doby v zemi,
jež byla součástí tzv. socialistického bloku, kde žádnou, z pohledu Vietnamu závadnou
činnost neprováděl, a přesto byl po svém návratu uvězněn a musel se pravidelně hlásit
na policii. Za takových okolností nelze spojovat stěžovatelovy potíže po návratu do země
původu v roce 1998 s jeho údajnou „prozápadní“ činností v České republice.
Nadto z informací, jež byly získány žalovaným od zastupitelského úřadu České republiky
v Hanoji, vyplývá, že potíže s návratem do země mají pouze ti občané žádající v zahraničí
o azyl, kteří v průběhu své emigrace vykonávali nepřátelskou činnost. Organizace vystoupení
vietnamských umělců ze západní Evropy pro Vietnamce žijící v České republice
se však nejeví takovou zjevně nepřátelskou činností ve vztahu k Vietnamu být. Z informací
poskytnutých stěžovatelem samým a zastupitelským úřadem v Hanoji soud spíše dovozuje,
že obtíže, kterým byl stěžovatel vystaven vždy po návratu do vlasti, nebyly spojeny
s jeho specifickým působením v České republice, resp. s jakoukoliv jeho činností
nebo veřejně projevovanými názory, jež by byly azylově relevantními, nýbrž spíše odpovídaly
okolnostem návratu stěžovatele do vlasti (v obou případech byl do vlasti vyhoštěn z České
republiky v důsledku pravomocného odsouzení pro spáchání trestného činu). Jestliže
tyto okolnosti osobní situace stěžovatele žalovaný ve svém rozhodnutí zhodnotil a dospěl
k závěru, že osobní situace stěžovatele sama o sobě ani ve spojení s politickou situací
ve Vietnamu není důvodem pro udělení azylu podle §12 a §14 ZA a pro existenci překážek
vycestování ve smyslu §91 ZA, a že osobní situace stěžovatele neumožňuje udělení azylu
podle §13 ZA, pak žalovaný postupoval v souladu se základními pravidly a principy
správního řízení. Není v rozporu se zásadami správního řízení (§3 správního řádu)
ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu při zajišťování podkladů pro vydání
rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní orgán při zjišťování
skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit
nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení účastníka, jež mají
z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo zásadním způsobem
vnitřně rozporná. Nejvyšší správní soud proto postup žalovaného ve správním řízení
a jím přijaté závěry neshledává nesprávnými.
Jestliže tedy Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný ve správním řízení dostatečně
posoudil osobní situaci stěžovatele a politickou situaci v zemi jeho původu, a jestliže
ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze, pak nemohl uznat
důvodnost jediného stižního bodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci ust. §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu