ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.261.2004
sp. zn. 3 Azs 261/2004 – 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: N. T. A. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno,
Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Az 418/2003, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 9. 2002 č. j. OAM-2133/AŘ-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2004 č. j. 55 Az 418/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 č. j. 55 Az 418/2003 – 31, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen
„žalovaný“) ze dne 25. 9. 2002 č. j. OAM-2133/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 11. 12. 2001 č. j. OAM-1191/VL-10-P17-2000,
kterým nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování dle §91 téhož zákona. V odůvodnění rozsudku krajský soud zrekapituloval
průběh řízení o udělení azylu a uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá,
že žalovaný se důvody vyplývajícími z ustanovení §12 zákona o azylu podrobně zabýval
a hodnotil žalobkyní uváděné skutečnosti, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu.
Zásadním důvodem, který žalobkyně uplatnila, byla snaha o legalizaci pobytu v České
republice, v současné době se do Vietnamu vrátit nechce, neboť v České republice pobývá
již od roku 1988 a těžko by si zvykla na život ve Vietnamu. Žalobkyní uplatněné důvody
pak správní orgány podrobně hodnotily z pohledu ustanovení zákona o azylu a v souladu
se zákonem odůvodnily svá rozhodnutí o neexistenci podmínek pro udělení azylu
jak dle ustanovení §12 zákona o azylu, tak o neudělení azylu dle ustanovení §13 a §14
téhož zákona, a rovněž uvedly neexistenci překážek vycestování dle §91 zákon a o azylu,
vycházely přitom výslovně z údajů, které sdělila sama žalobkyně jednak ve své žádosti
o udělení azylu, jednak při následném pohovoru.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně včas kasační
stížnost. Jako důvod kasační stížnosti uvedla vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí žalovaného měl zrušit. Pro nedostatek důvodů
rozhodnutí považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Stěžovatelka
má za to, že žalovaný i správní orgán I. stupně při zjišťování skutkového stavu věci porušily
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Dále se stěžovatelka
cítí být rozhodnutími žalovaného a správního orgánu I. stupně zkrácena na svých právech
v důsledku porušení ustanovení §12 a §14 zákon o azylu, neboť se domnívá, že důvody,
které ji vedly k odchodu z vlasti a k podání žádosti o azyl v České republice a ke kterým se
blíže vyjádřila v řízení před správními orgány, jsou dostatečné pro udělení azylu z důvodu
dle §12 a §14 zákona o azylu. Krajský soud dle stěžovatelky při svém rozhodování
dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud tento neudělil stěžovatelce
azyl z humanitárních důvodů, žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na pouhé
konstatování, že v případě stěžovatelky nebyly shledány důvody pro jeho udělení, tento závěr
však žádným způsobem nebyl odůvodněn. Stěžovatelka má za to, že její osobní situace v zemi
původu, tak jak ji popsala v řízení o udělení azylu, je důvodem pro udělení azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhla přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost
byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 13. 9. 2000
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedla, že z Vietnamu odjela v roce
1988 do České republiky na základě mezistátní dohody, pracovala v Brně jako dělnice,
nadále by zde chtěla žít a pracovat. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu dne 8. 12. 2000 stěžovatelka uvedla, že k odchodu z vlasti v roce 1988
ji vedla skutečnost, že ve vlasti neměla práci, proto se přihlásila na práci do tehdejší ČSSR,
jiné problémy ve vlasti neměla. Od roku 1994 je držitelkou živnostenského listu.
Stěžovatelka dále uvedla, že žádá o azyl až nyní, protože dříve nevěděla, jak o něj požádat,
a protože nyní si již nemůže prodloužit dlouhodobý pobyt.
Součástí správního spisu jsou také část Zprávy o dodržování lidských práv za rok 1999
ve Vietnamu Ministerstva zahraničí Spojených států a Informace o zemi původu žadatele
o azyl - Vietnam Ministerstva zahraničních věcí České republiky z roku 2000.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neoznačila zákonný důvod jejího podání,
avšak z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že byla podána z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a to z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit.
V kasační stížnosti stěžovatelka opakovaně poukazuje na vady řízení spočívající
v tom, že žalovaný a správní orgán I. stupně v řízení o udělení azylu porušily ustanovení
§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, ale nekonkretizuje
tyto své obecně formulované námitky a neuvádí, v čem porušení zákona spatřuje.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu si žalovaný i správní orgán I. stupně opatřily
dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, přičemž vycházely zejména z tvrzení stěžovatelky
uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům žádosti, dále se zabýval
skutečnostmi obsaženými ve Zprávě o dodržování lidských práv ve Vietnamu Ministerstva
zahraniční Spojených států a informacemi o Vietnamu Ministerstva zahraničích věcí ČR.
Na základě opatřených podkladů zjistily přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral y
v kontextu platné právní úpravy a dospěly k závěrům uvedeným ve svých rozhodnutích.
Z tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že z Vietnamu odcestovala z důvodu nemožnosti nalézt
si zaměstnání a o azyl v České republice požádala teprve po několikaletém pobytu zde vedena
snahou nadále si pobyt legalizovat, tedy o azyl žádá z důvodu, který nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody pro udělení azylu. S citovanými skutečnostmi tvrzenými
stěžovatelkou se žalovaný a správní orgán I. stupně řádně vypořádaly v rámci
svých rozhodnutí, v jejichž odůvodněních podrobně popsaly průběh řízení o udělení azylu,
právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska.
Rovněž krajskému soudu stěžovatelka nedůvodně a opět pouze v obecné rovině
vytýká, že nedostatečně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a nedostatečným způsobem
rozsudek odůvodnil. Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud se v napadeném
rozsudku dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami, přičemž neshledal
stěžovatelkou tvrzené nedostatky a porušení, a odůvodnění rozsudku poskytuje dostatečnou
skutkovou a právní oporu jeho výroku. Nejvyšší správní soud vyjadřuje souhlas
s rozhodnutím žalovaného a rozsudkem krajského soudu.
Co se týče námitky ohledně nedostatečného posouzení možnosti udělit stěžovatelce
humanitární azyl, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu není právní nárok
a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele náleží správnímu
orgánu. V předmětné věci žalovaný i správní orgán I. stupně v souladu se zákonem nejprve
posuzovaly, zda stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené
v §12 zákona o azylu a neshledaly je. Poté se zabývaly možností udělení azylu
podle ustanovení §13 téhož zákona, podmínky pro jeho udělení rovněž neshledaly. Následně
zkoumaly, zda by nebylo možné udělení azylu dle §14 téhož zákona, přičemž podmínky
pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledaly. Ke stejnému
právnímu závěru ve věci dospěl také krajský soud, který se ve svém rozhodnutí stejně
jako žalovaný a správní orgán I. stupně zabýval tvrzeními stěžovatelky z pohledu
všech v úvahu přicházejících ustanovení zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelkou nebyly
v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné
skutečnosti, jež by mohly být považovány za hodné zvláštního zřetele.
Nejvyšší správní soud dále v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že samotné
správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat
jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě se stěžovatelka v rámci řízení o udělení
azylu poskytnutí azylu dle §14 zákona o azylu nedomáhala a žalovaný stejně jako správní
orgán I. stupně tuto možnost vážil jen z obecného hlediska. Výsledek posouzení pak žalovaný
sice stručně, ale dostačujícím způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí.
V kasační stížnosti stěžovatelka nově uvedla, že se v případě návratu do vlasti obává
pronásledování a postihu. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Proto k výše uvedené skutečnosti, o níž se stěžovatelka nezmínila ve správním řízení
o udělení azylu u žalovaného ani v řízení o žalobě u krajského soudu, a kterou uplatnila
teprve po vydání napadeného rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal v předmětném řízení
stěžovatelkou namítanou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu