ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.263.2004
sp. zn. 3 Azs 263/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců:
a) H. I., b) nezletilý V. I., zastoupen zákonnou zástupkyní H. I., oba právně zastoupeni Mgr.
Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2002 č. j. OAM-8621/VL-20-P11-2001, vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 101/2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004
č. j. 28 Az 101/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne při zná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 4. 2004 č.j. 28 Az 101/2003 - 24
zamítl žalobu podanou žalobci (dále i „stěžovatelé“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 5. 2002 č. j. OAM-8621/VL-20-P11-2001, kterým nebyl žalobcům o udělen azyl
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že v daném případě je zcela patrné,
že žalobkyně žádný z taxativně uvedených důvodů dle ustanovení §12 zákona o azylu
pro poskytnutí azylu v České republice neuvedla, žádný takový důvod netvrdila ani v řízení
před žalovaným správním orgánem, ani v žalobě. Jediný důvod, který ji vedl k opuštění vlasti,
byl dle jejího opakovaného vyjádření důvod ekonomický, který však nelze pro případnou
aplikaci zákonné úpravy azylu využít. Žalobkyně sama uvedla, že ve své vlasti žádné
problémy se státními orgány neměla a ani se žádných po případném návratu neobává. V §13
upravuje zákon o azylu možnost udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta, jemuž byl
udělen azyl podle §12 či §14 tohoto zákona, a to za účelem sloučení rodiny. V žalobě
žalobkyně uvedla, že chce žít v České republice s otcem svého dítěte, který zde má pracovní
povolení, a s nímž žalobkyně uzavřela manželství, žalobkyně však neuvedla, že by jejímu
manželovi byl udělen azyl. U žalobkyně se dle krajského soudu nejedná ani o situaci,
kdy by bylo možno udělit azyl humanitární dle §14 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku podali stěžovatelé včas kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé namítají, že rozhodnutí žalovaného trpí závažnou
vadou řízení, neboť nemá náležitosti správního rozhodnutí, není v souladu s ustanovením §46
správního řádu a potažmo ustanovení §47 správního řádu. V rozporu s §47 odst. 5 správního
řádu není napadené rozhodnutí podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky
správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost nejedná.
Stěžovatelé upozorňují na rozdíl mezi správním řádem a občanským soudním řádem,
když podle občanského soudního řádu se účastníkům doručuje stejnopis rozsudku,
proto je možné podpis předsedy senátu nahradit razít kem a podpisem osoby odpovědné
za správnost stejnopisu. Podle správního řádu se účastníkům řízení doručuje přímo rozhodnutí
a nikoliv pouze jeho stejnopis. Podpis oprávněné osoby na rozhodnutí je součástí rozhodování
o udělení či neudělení azylu, doručované rozhodnutí proto musí mít všechny náležitosti
dle §47 správního řádu včetně tohoto podpisu. Jelikož podle názoru stěžovatelů nejde
o správní rozhodnutí, nemůže doručení napadené listiny mít žádné právní následky.
Problematiku nulity-existence správního rozhodnutí, tedy otázku, zda napadená listina
je či není správním rozhodnutím, je povinen soud řešit z úřední povinnosti bez ohledu
na to, zda by tato námitka byla či nebyla navrhovatelem vznesena. Postup, kdy oprávněná
osoba podepíše jen písemné vyhotovení rozhodnutí, které zůstane součástí příslušného spisu
a účastníkům řízení se zasílají jeho stejnopisy, kde pod doložkou „za správnost vyhotovení“
se podepíše osoba, která stejnopisy pořídila, není v souladu s §45 odst. 5 správního řádu.
Takové rozhodnutí dle názoru stěžovatelů nemůže vyjadřovat vůli správního orgánu,
a to i tehdy, když je ve správním spise založeno rozhodnutí, které oprávněnou osobou
podepsáno je. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno
osobou, která je na rozhodnutí podepsána pod odrážkou „za správnost“ nikoliv v Praze,
jak je uvedeno v záhlaví rozhodnutí, ale v příslušném azylovém středisku, a následně
doručeno (předáno) žalobci, aniž by samo rozhodnutí bylo mezi tím zasláno do Prahy,
kde by jej stvrdil svým podpisem jako osoba oprávněná PhDr. T. H. Podle stěžovatelů ve
chvíli, kdy je rozhodnutí předáno či doručeno účastníku řízení, není rozhodnutí správního
orgánu ještě podepsáno oprávněnou osobou a správní orgán tak v rozhodné době dosud
neprojevil svou vůli řádným a dostatečným způsobem. Tak se dle názoru stěžovatelů stalo i
v daném případě. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že napadené rozhodnutí nemohlo být v době
předání rozhodnutím, které by bylo bezvadné, neboť je dokonce rozhodnutím nicotným, když
soud měl k nicotnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Nicotnost rozhodnutí pak nelze zhojit
dodatečným zasláním spisu žalovanému do Prahy a doplnění rozhodnutí podepsaného
oprávněnou osobou do spisového materiálu. Proto je napadené rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné, když nepřezkoumatelnost spočívá v tom, že dle názoru stěžovatelů je
rozhodnutí žalovaného nicotné, což měl krajský soud vyslovit z vlastní povinnosti. Dle §33
správního řádu je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění. Taková možnost musí být účastníkovi řízení dána výslovným poučením, které
se mu dostane ve chvíli, kdy má správní orgán již všechny podklady, na základě kterých se
chystá rozhodnout. K možnosti vyjádřit se k podkladům, seznámit se s nimi a navrhnout další
důkazy musí být účastníkovi řízení určen konkrétní termín. Stěžovatelé však nebyli
upozorněni na skutečnost, že se ve věci chystá rozhodnout a nemohli se tak ve shora
uvedeném smyslu k věci vyjádřit ani předložit další důkazy ve věci. Tímto postupem došlo
k porušení jejich procesních práv. Aby bylo plně vyhověno dikci ustanovení §33 správního
řádu, nepostačuje dle názoru žalobkyně pouze upozornění žalovaného dané stěžovatelům
v závěru pohovoru, kdy bylo stěžovatelům umožněno seznámit se s určitými vyjmenovanými
listinami. Dle názoru stěžovatelky je třeba, aby jí bylo umožněno seznámit se s celým
správním spisem, který má k dispozici žalovaný v době rozhodování. Stěžovatelé navrhují
napadený rozsudek zrušit, věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení a uložit žalovanému
nahradit stěžovatelům náklady řízení , zároveň navrhují přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé opírají kasační stížnost o důvody,
které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, a stěžovatelé v kasační stížnosti nijak neobjasňují, co jim bránilo napadat
rozhodnutí správního orgánu z porušení ustanovení §46 ve spojení s ustanovením §47 odst. 5
správního řádu a §33 správního řádu již v řízení před soudem. Podle názoru žalovaného nelze
na jeho napadené rozhodnutí pohlížet jako na nicotné a na rozhodnutí krajského soudu
jako na nepřezkoumatelné.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala jménem svým
a svého nezletilého dítěte dne 30. 8. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém
uvedla, že o azyl žádá, protože si v České republice již zvykla, na Ukrajině nikoho nemá,
pokud zde bude moci zůstat, bude schopna uživit své dítě. Její nezletilý syn žádá o azyl
z důvodu sloučení rodiny. Stěžovatelka dále uvedla, že z vlasti odešla „za prací“, do České
republiky přicestovala autobusem přes Polsko, pobývá zde od listopadu roku 1998, chtěla
by zde nadále pracovat. Dále uvedla, že nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani jiné
organizace. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 9. 11. 2001
stěžovatelka popsala cestu z Ukrajiny do České republiky, uvedla, že po smrti své matky
zůstala ve vlasti jen se starší sestrou, měly problémy s bydlením, v zaměstnání nedostávala
plat, proto se rozhodla k odjezdu. Stěžovatelka potvrdila, že o azyl žádá z ekonomických
a sociálních důvodů, a že ze stejných důvodů žádá o azyl pro svého syna. V případě návratu
do vlasti se obávala, že by zřejmě nenašla žádné uplatnění v práci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V kasační stížnosti stěžovatelé uplatňují důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dále je stěžovateli
tvrzen důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelé považují rozhodnutí žalovaného, které jim bylo doručeno v azylovém
středisku, za nicotné, neboť nemá náležitosti dle §47 odst. 5 správního řádu, když není
podepsáno oprávněnou osobou. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého soudního
spisu, jehož součástí je i předmětný správní spis, bylo zjištěno, že stěžovatelům bylo dne
17. 6. 2002 předáno rozhodnutí žalovaného, které nebylo podepsáno oprávněnou osobou,
je zde pouze uvedeno její jméno, příjmení a funkce, rozhodnutí je opatřeno úředním razítkem.
Podepsáno je však pouze za správnost, podpis je nečitelný. Nejvyšší správní soud se však
domnívá, že uvedený nedostatek nezakládá nicotnost rozhodnutí, neboť nicotnost
(neexistence) správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek,
že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívající například
v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle již zrušeného
právního předpisu, či absolutní nedostatek předepsané formy. Nedostatek předmětného
správního rozhodnutí však nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohl založit nicotnost
tohoto rozhodnutí, když v předloženém spise je založeno rozhodnutí bezvadné, které je
opatřeno úředním razítkem a řádně podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce
oprávněné osoby - PhDr. T. H. Je tak nepochybné, že žalovaný dostatečným způsobem
projevil svou vůli, když ve věci rozhodovala skutečně osoba k tomu oprávněná.
Dále Nejvyšší správní soud podotýká, že na rozdíl od případné nicotnosti, kterou soud
vyslovuje i bez návrhu, přihlíží Nejvyšší správní soud k vadám řízení u správním orgánu,
jen pokud byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před krajským soudem. V projednávaném
případě však stěžovatelé námitku o vadě rozhodnutí žalovaného spočívající v porušení
ustanovení §47 odst. 5 správního řádu v žalobě nevznesli. Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, a proto k výše uvedené skutečnosti, kterou stěžovatelé neuplatnili
v řízení o žalobě u krajského soudu, a které se dovolávají teprve v řízení o kasační stížnosti,
nelze přihlížet.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal rozhodnutí žalovaného nicotným a rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové nepřezkoumatelným ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., stejně jako neshledal oprávněným důvod podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Co se týče námitky stěžovatelů o tom, že žalovaný p orušil ustanovení §33 odst. 2
správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §9 zákona
o azylu se na řízení o udělení azylu ustanovení §33 odst. 2 správního řádu nevztahuje.
V úvodu kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatnili také důvod dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána správná právní
norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Stěžovatelé však uvedený důvod podání
kasační stížnost blíže nespecifikovali, proto se v tomto rozsahu a za uvedené situace nemohl
Nejvyšší správní soud námitkou stěžovatelů zabývat.
Vzhledem ke shora uvedeném Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelé podali také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s.. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nem ají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu