ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.267.2004
sp. zn. 3 Azs 267/2004 – 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V. V.,
zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004 č. j. 6 Az 228/2003 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2004 č. j. 6 Az 228/2003 – 34 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále
jen „žalovaného“) ze dne 27. 10. 2003 č. j. OAM-2017/AŘ-2002, kterým byl zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 9. 2001 č. j. OAM-203/VL-10-P20-
2000 o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování dle §91
téhož zákona. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze shrnul dosavadní řízení ve věci
a mimo jiné uvedl, že se zabýval otázkou, nakolik měl žal ovaný dostatek podkladů pro závěr
o tom, že nebyly splněny podmínky pro udělení azylu. Dle soudu je z odůvodnění napadeného
rozhodnutí patrno, že žalovaný posuzoval důvodnost požadavku žalobce na udělení azylu
na základě jeho tvrzení a s přihlédnutím k informacím o zemi původu týkající s dodržování
lidských práv a svobod. Závěr svého rozhodnutí o tom, proč nepříznivá situace žalobce
v Gruzii nezakládá nárok na udělení azylu podle příslušných zákonných ustanovení, pak
žalovaný na základě zjištěného skutkovéh o stavu v souladu se zákonem o azylu dostatečně
odůvodnil. Žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil neexistenci překážek vycestování
uvedených v ustanovení §91 zákona o azylu. Městský soud v Praze je stejného názoru
jako žalovaný, skutečnosti uváděné žalobcem nejsou důvody pro udělení azylu taxativně
vyjmenovanými v ustanovení §12 zákona o azylu. Z údajů žalobce vyplývá, že v daném
případě nebyly důvodem jeho odchodu z Gruzie skutečnosti dle §12 zákona o azylu,
ale jednalo se o problémy nastalé v důsledku tehdy všeobecné situace v Gruzii. K udělení
azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu soud uvádí, že azyl z humanitárních důvodů
lze udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele, zákon nestanoví podmínky pro jeho
udělení, proto na něj není právní nárok, a zůstává tak pouze na režimu správního uvážení
posoudit důvody žadatele o azyl. V daném případě se žalovaný podrobně zabýval obecnou
situací v Gruzii z hlediska podmínek udělení azylu, včetně okolností týkajících se jeho
možného návratu do vlasti, a to nejen na základě objektivní situace, ale i na základě osobní
situace žalobce. V podané žalobě žalobce neuvádí žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo
možno ve vztahu k jeho zákonnému nároku dovodit neúplně zjištěný skutkový stav
žalovaným ani žádné skutečnosti, které by zjištění učiněná žalovaným vyvracely. Městský
soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v úvodní části kasační stížnosti připomíná, že již v žalobě uváděl,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil povinnost uloženou
mu ustanovením §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu a v důsledku toho i tuto
jeho žádost nesprávně posoudil, že důkazy, které si žalovaný opatřil, nebyly úplné (§32
odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu), dále že mezi rozhodnutím a podklady chybí logická
vazba, a že žalovaný nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí (§47
odst. 3 správního řádu). Stěžovatel v žalobě také namítal, že žádost o udělení azylu v České
republice podal proto, že v Gruzii byl neustále diskriminován z důvodu své národnosti,
při útocích na něho a jeho rodinu se obracel na příslušné orgány, ty ale na jeho stížnosti
nereflektovaly a vždy je jako nevyřešené odložily. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením
žalovaného, že činy, kterým byl vystaven v zemi původu ze strany soukromých osob, nelze
přičítat státním orgánům Gruzie jako celku, neboť stát nese odpovědnost za jednání
soukromých osob, pokud je toto jednání státní mocí vyvoláno, podporováno, vědomě trpěno
nebo záměrně nedostatečně potlačováno. V tomto případě jde hlavně o nečinnost státních
orgánů, které měli zasáhnout proti jednání těchto osob a zabránit jim v jejich pokračování,
pokud se tak nestalo, jde ze strany státu o vědomé trpění takového jednání a zároveň i o jeho
záměrné nedostatečné potlačování.
Další částí kasační stížnosti stěžovatel namítá, že není jasné, na základě jakých
skutečností dospěl žalovaný k závěru, že kompetentní orgány se napadením a zraněním
stěžovatele zabývaly, byť pachatele nenašly, stejně tak neví, jaký důkazy byl použit.
Dle stěžovatele oznámení trestného činu ještě neznamená, že se jím povinné subjekty
zabývají, tak jak mají. Pokud stěžovatel v souvislosti s jedním z případů hovořil, že pachatelé
byli označení a vyslechnuti, proč mu následně nebyl sdělen důvod neodsouzení těchto
pachatelů. K tvrzení žalovaného, že nevyužil všech zákonných prostředků, které právní řád
jeho vlasti poskytuje k ochraně práv svých občanů, kdy uvádí, příkladem nevládní organizace
a vládní nebo parlamentní pozorovatele dodržování lidských práv, stěžovatel uvádí,
že uvedené prostředky však nejsou zákonné a řádné, nýbrž maximálně zákon neporušující,
což nestačí, nelze odkazovat na instituce, které nejsou v hierarchii výkonných orgánů
způsobilé rozhodovat. Pokud je odkazováno na institut veřejného ochránce lidských práv,
není zohledněna skutečnost, že stěžovatel opustil svou vlast na konci roku 1996, kdy tohoto
institutu ještě nemohl řádně využít. Stěžovatel dále rozporuje tvrzení žalovaného, že azyl není
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávním, důvody pro poskytnutí
azylu jsou zákonem přesně vymezeny a nepokrývají celou škálu porušování lidských práv,
neboť z toho nabývá dojmu, že rozhodování o tom, co je a není porušením lidských práv je
na libovůli či svévoli správního orgánu. Stěžovatel také namítá, že pokud žalovaný poukazuje
na rozpor v jeho výpovědi o pobytu v Rusku, nebyl žalovaným ani soudem odstraněn.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že trvá na tom, že v Gruzii byl neustále
diskriminován z důvodu své národnosti, při řešení problémů (vykradení bytu, pokus
o znásilnění dcery) byla tamní milice liknavá pro jeho arménský původ. K jakýmkoliv
stížnostem je milice nepřístupná s ohledem na národnost stěžovatele, navíc byla jeho rodina
neustále obtěžována občany abcházské a gruzínské národnosti, kteří si nárokovali půdu,
na níž stěžovatel žil a snažili se ho z ní vyhnat. Při jednom konfliktu byl stěžovatel bodnut
do břicha a následně strávil měsíc a půl s poraněním jater v nemocnici. Stěžovatel navrhl
napadený rozsudek zrušit a ve věci nařídit další projednání, zároveň navrhl přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu správními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Z předlo ženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 19. 7. 2000 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl jako důvod své žádosti skutečnost,
že v Gruzii není možné žít, byl mu tam vykraden dům, přičemž se domnívá, že se tak stalo
pro jeho arménskou národnost, a že to udělali gruzínští vojáci, obrátil se na milici, ale nic
se nevyřešilo. Dceru stěžovatele odvezli vojáci někam pryč, potom se vrátila, nic se jí nestalo,
přesto byla velmi vystrašená. Proto stěžovatel s rodinou odjel do Ruska, kde se však
dle stěžovatele nedá žít, děti nemají pasy a v Rusku jim je vystavit nechtějí. Do Gruzie
se vrátit nemohou, proto stěžovatel přijel do České republiky a chtěl by, aby jeho rodina
přijela za ním. Stěžovatel uvedl, že Gruzii opustil v prosinci 1996 z národnostních důvodů,
odjel do Ruska, tam žil tři a půl roku a potom odjel do Běloruska a přes Polsko do České
republiky. Stěžovatel nebyl nikdy členem žádné politické strany ani jiné organizace. Dne
1. 3. 2001 v pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatel
podrobněji vylíčil konfliktní situace, do nichž se dostával s jinými osobami (zejména
gruzínské a abcházské národnosti), při jedné potyčce byl zraněn nožem, měl poraněná játra
a musel být operován, dceru se dokonce pokusili znásilnit. Stěžovatel se domníval, že slovní
a fyzické útoky směřující proti jeho osobě byly vedeny kvůli jeho arménské národnosti, neboť
kdyby byl národnosti gruzínské, takové problémy by neměl. Stěžovatel přisvědčil, že podobné
problémy měli i jiní lidé z jeho okolí, a to jak Arméni, tak Rusové. Dále stěžovatel uvedl,
že vykradení domu nahlásil milici, sepsali protokol, ale nic nevyšetřili, rovněž tak byl sepsán
protokol v případě potyčky, kdy byl stěžovatel zraněn, ale milice pachatele nenašla.
Stěžovatel projevil zájem žít a pracovat v České republice a měl za to, že v případě návratu
do vlasti mu tam hrozí smrt.
Součástí správního spisu jsou také část Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000
v Gruzii Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a Informace o zemi původu
Ministerstva zahraničních věcí České republiky z roku 2003.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podanou kasační stížností stěžovatel uplatnil důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Stěžovatel v úvodní části kasační stížnosti stále trvá na tom, že žalovaný v řízení
o udělení azylu porušil ustanovení správního řádu týkající se zjišťování skutkového stavu
věci, dokazování a odůvodnění rozhodnutí, čímž dospěl k nesprávným závěrům ve věci,
s nimiž stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že ve vlasti byl neustále diskriminován z důvodu své
národnosti, při útocích na něho a jeho rodinu se obracel na příslušné orgány, ty ale na jeho
stížnosti nereflektovaly. Dle stěžovatele stát nese odpovědnost za jednání soukromých osob,
pokud je toto jednání státní mocí vyvoláno, podporováno, vědomě trpěno nebo záměrně
nedostatečně potlačováno.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Pronásledováním ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu (ve znění
platném v době správního řízení o udělení azylu) je třeba rozumět ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci řízení o udělení azylu provedl žalovaný
řádné dokazování dle ustanovení §34 správního řádu, když si opatřil dostatek podkladů
pro rozhodnutí, přičemž vycházel zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu a v protokolu k tomuto návrhu a z informací o Gruzii
Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a Ministerstva zahraničních věcí Če ské
republiky. Na základě opatřených podkladů zjistil žalovaný přesně a úplně skutkový stav věci
v souladu s ustanoveními §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, který rozebral
v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Po posouzení
situace v zemi původu stěžovatele a s přihlédnutím k jím uváděným skutečnostem nevyšlo
najevo, že by stěžovatel mohl mít ve vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
národnosti ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu. Ze skutečností uváděných stěžovatelem sice
vyplývá, že v Gruzii mohl být vystaven negativnímu jednání ze strany osob gruzínské
či abcházské národnosti, ale nebylo prokázáno, že by takové jednání bylo uskutečňováno
z vůle, za podpory či za vědomého strpění státu, popřípadě v situaci, kdy se není možné
domoci ochrany před takovým jednáním státu. Z výpovědí stěžovatele je zřejmé, že se
v několika případech (například v případě vykradení svého domu nebo v případě potyčky,
při které byl zraněn) obrátil na policii, ale pokud t a mu dostatečnou ochranu neposkytla,
nepokusil se dále kontaktovat nadřízené orgány policie či jiné státní případně nestátní
instituce. Nelze tudíž mít za to, že by státní orgány země původu stěžovatelem popsané
negativní jednání soukromých osob trpěly či nebyly schopny proti němu poskytnou účinnou
ochranu. Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí
s možnou aplikací ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu dostatečným způsobem vypořádal,
podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení
důkazů a konečná stanoviska, čímž vyhověl požadavkům stanoveným v §47 odst. 3
správního řádu. Rovněž Městský soud v Praze vycházel z dostatečných podkladů potřebných
pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům
jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry sdílí a v řízení neshledal vadu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V další části kasační stížnosti stěžovatel nově uvádí konkrétní námitky proti několika
tvrzením žalovaného obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k těmto nově uvedeným skutečnostem,
o nichž se stěžovatel nezmínil v řízení o žalobě u Městského soudu v Praze, a které uplatnil
teprve v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které
jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán o dkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízen í o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu