ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.269.2004
sp. zn. 3 Azs 269/2004 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: I.
R., zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 677/2003 – 23 ze dne 13. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Petru Zikmundovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-2015/VL-11-P10-2001 ze dne 30. 5. 2003. Tímto správním
rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“ nebo „ZA“) a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 ZA. Soud po přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí
dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná a závěr
správního orgánu je v souladu se zákonem. Stěžov atel podle soudu ve správním řízení
netvrdil žádný azylově relevantní důvod, když jako důvod, pro nějž žádá o azyl, uvedl pouze
vyhrožování ze strany soukromých osob, které označil jako členy mafie. Jednání mafie
bylo motivováno tím, že jeden z jejích členů se stal přítelem jeho ženy a chtěl docílit toho,
aby se stěžovatel ze společného bytu odstěhoval. Tyto potíže tak podle soudu nebylo možno
považovat za pronásledování ve smyslu §12 ZA. Podle soudu ze spisu rovněž vyplývá,
že stěžovatel není rodinným pří slušníkem osoby, které byl udělen azyl, a závěr žalovaného
o neudělení azylu podle §13 ZA je tak v souladu se zákonem. Na humanitární azyl podle §14
ZA neexistuje právní nárok a v daném případě dospěl správní orgán k závěru, že tento azyl
neudělí po řádném zjištění a posouzení osobní situace stěžovatele a poměrů v jeho zemi.
Výrok o neudělení azylu není podle soudu s učiněnými zjištěními v logickém rozporu.
Z informací zjištěných v průběhu správního řízení nelze podle soudu ani dospět k závěru,
že by stěžovatel náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu §91 ZA. Soud posoudil jako nedůvodnou rovněž obavu stěžovatele
z návratu do vlasti, resp. z toho, že by byl stíhán za to, že požádal v zahraničí o azyl. Celkově
se soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že žádost stěžovatele o udělení azylu byla podána
účelově s cílem legalizace pobytu na území České republiky. Vzhledem k těmto skutečnostem
krajský soud v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že při projednávání jeho žádosti o azyl
došlo k pochybení správního orgánu. Žalovaný podle něj nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“) a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl. Dále
má stěžovatel za to, že důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné,
čímž došlo opětovně k porušení §32 odst. 1 správního řádu a dále §34 odst. 1 téhož zákona;
správní orgán tak podle něj nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Stěžovatel dále dovozuje, že rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. neexistuje logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Tato tvrzení odůvodnil tak, že v zemi původu je ohrože n na životě, nemá
kam se obrátit o pomoc, neboť stát takové poměry trpí a podporuje. Domnívá se, že mu měl
být udělen humanitární azyl, dovolává se přitom čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod, podle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému a ponižujícímu
zacházení či trestu. Stěžovatel odkázal rovněž na rozsudky Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Cruz Varas a Vilvarajah. Na policii se nebylo možno obrátit, neboť po nikom
nelze požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval p ersekuci. Stěžovatel poukázal rovněž
na čl. 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků
vydané v roce 1992 Vysokým komisařem pro uprchlíky. Navrhl Nejvyššímu správnímu
soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, nařízení ústního jednání, ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
a ustanovení tlumočníka do ruského jazyka.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem podán dne 8. 3. 2001 a pohovor k důvodům žádosti o udělení azylu
na území České republiky byl se stěžovatelem proveden dne 7. 10. 2002. Pohovo r byl veden
v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka. V návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
stěžovatel svou žádost o azyl odůvodnil tak, že jeho manželka se na Ukrajině „dala
dohromady“ s jedním člověkem od mafie. Když se v prosinci roku 1996 vrátil z České
republiky, kamarádi přítele jeho ženy mu řekli, aby odešel a nechal své manželce byt
i se zařízením. On je poslechl a odjel zpět do České republiky. Tento důvod stěžovatel rozvedl
v rámci pohovoru. Uvedl totiž, že kamarádi jeho ženy byli „mafiány“, kteří se zabývali
trestnou činností a pašovali zbraně. Protože měl obavy, uposlechl jejich pokynu,
aby se odstěhoval. Na milici nebo u jiného státního orgánu si nestěžoval, neboť by to bylo
stejné, jako by si stěžoval přímo u mafiánů, policie je s nimi v kontaktu a pro něj by to tak
bylo ještě horší. Přestěhováním by se rovněž nic nevyřešilo, neboť členové mafie jsou
vzájemně propojeni. Jiné problémy však v zemi původu neměl. Do České republiky odjel
proto, že tu dříve žil; o azyl požádal až poté, co mu to poradili jeho známí. Stěžovatel
potvrdil, že v období 1997 až 2001 tu pobýval nelegálně, neboť mu skončila platnost víza,
kterou si již neprodlužoval, a že tedy důvodem jeho žádosti je snaha o legalizaci pobytu
v České republice. Zde žije se svou družkou , jež je rovněž Ukrajinka, se kterou má dvě děti;
společně s družkou rovněž požádal o azyl. Pokud by se měl vrátit na Ukrajinu, musel
by se hlásit na policii; tím by se mafie dozvěděla o jeho návratu. Osoby, které vozí lidi
do České republiky na práci, jej varovaly, že pokud člověk žádá o azyl a vrátí se zpět,
má problémy s policií, neboť takové jednání je považováno za zradu vlasti. Stěžovatel
v průběhu správního řízení rovněž potvrdil, že nikdy nebyl v zemi původu trestně stíhán,
že nikdy neměl problémy s tamní policií nebo jinými státními orgány a že se nezúčastnil
politického života.
Krajský soud v Praze svým usnesením č. j. 46 Az 677/2003 - 42 ze dne 1. 7. 2004
stěžovateli k ochraně jeho práv v řízení o kasační stížnosti ustanovil zástupcem advokáta
JUDr. Petra Zikmunda.
Podle §12 ZA se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle §2
odst. 5 ZA se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Podle §16 odst. 1 písm. g) ZA se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 ZA. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti
pro její zjevnou nedůvodnost lze přitom vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení
o udělení azylu (§16 odst. 2 ZA).
Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, je při rozhodování vázán právním
i skutkovým stavem, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí. Stěžovatel
ve své kasační stížnosti uvedl několik skutečností, jež nebyly uplatněny ve správním řízení
ani v řízení před krajským soudem. Jde zejména o tvrzení, podle něhož stát blíže
neidentifikované poměry „trpí a podporuje“. Stěžovatel ve správním řízení ani v řízení
před Krajským soudem v Praze neuvedl jakoukoliv skutečnost, ze které by mohly správní
orgán a soud dovodit, že stěžovatel se v zemi původu obává mučení, resp. nelidského
zacházení, což nyní stěžovatel ve své kasační stížnosti naznačuje. Těmito námitkami
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť ke skutečnostem, poprvé uplatněným až v kasační
stížnosti, podle §109 odst. 4 s. ř. s. nesmí přihlížet.
Nejvyšší správní soud mohl přezkoumat napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
pouze z obecně uplatněného důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel
totiž v kasační stížnosti nad rámec výše uvedených nepřípustných námitek namítá i existenci
vad řízení spočívajících v tom, že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost; podle stěžovatele pak měl krajský soud pro tuto důvodně vytýkanou vadu
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze ze strany tohoto uplatněného důvodu, avšak shledal,
že kasační stížnost není ani z tohoto pohledu důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě stěžovatel v průběhu
správního řízení vůbec netvrdil skutečnosti, jež by bylo možno podřadit pod důvody
pro udělení azylu podle §12 ZA. Důvodem odchodu stěžovatele z vlasti byly potíže
se soukromými osobami, jež se zabývají trestnou činností, a které stěžovatel označil za mafii.
Vynucení odchodu ze společné domácnosti lze jistě považovat za zavrženíhodné
jednání; toto jednání však nepochybně pochází od soukromých osob bez jakékoliv zřetelné
vazby na státní aparát. Jednání soukromých osob by přitom bylo možno považovat
za pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 ZA právě je n v případě, pokud by stát, tj. Ukrajina,
toto jednání podporoval či trpěl nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Žádná taková skutečnost však nebyla ve správním
řízení zjištěna. Stěžovatel ve správním řízení potvrdil, že se nátlaku členů mafie podvolil,
aniž by se pokusil vyhledat pomoc u policie či jiných k tomu povolaných státních orgánů.
Za takových okolností však nelze státu vyčítat, že není schopen poskytnout před negativním
jednáním soukromých osob účinnou pomoc, resp. že takové jednání vědomě toleruje.
Stěžovatel tak podle zjištění Nejvyššího správního soudu ve správním řízení nejen netvrdil,
že by byl pronásledován z příčin uvedených v §12 ZA, nýbrž netvrdil ani to, že by byl vůbec
pronásledován ve smyslu §2 odst. 5 ZA. Za takových okolností mohl žalovaný, v případě
dodržení 30ti denní lhůty stanovené v §16 odst. 2 ZA, přijmout rozhodnutí o zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) ZA. Je-li tomu tak, pak po uplynutí
uvedené lhůty byly nepochybně dány podmínky pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného o tom, že se stěžovateli azyl podle §12 ZA neuděluje.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení procesních předpisů správním orgánem,
konkrétně §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu. Ze správního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že je v něm založen návrh na zahájení řízení o udělení azylu,
vlastnoručně psané tzv. důvody žádosti, jakož i protokol o pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu, který byl proveden se stěžovatelem za přítomnosti tlumočníka z ruského
jazyka. Informace obsažené v těchto listinách byly podle Nejvyššího správního soudu
dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného, neboť z nich jednoznačně
vyplývá absence tvrzení azylově relevantních důvodů, jakož i absence důvodů pro udělení
azylu podle §13 a §14 ZA či pro existenci překážek vycestování ve smyslu §91 ZA. Správní
orgán má povinnost prověřit existenci důvodů pro udělení azyl ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2
a §14 ZA pouze tehdy, jestliže jsou důvody uvedené v §12 ZA žadatelem o azyl alespoň
tvrzeny. V daném případě však důvody uvedené opakovaně stěžovatelem ve správním řízení
žalovaný vyhodnotil tak, že nejde o důvody podřaditelné pod některý z důvodů uvedených
v §12 ZA, a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jestliže stěžovatel
ani netvrdil důvody, pro něž lze azyl podle zákona udělit, nelze po žalovaném požadovat,
aby prováděl rozsáhlá dokazování, kterými by nad rámec vlastních tvrzení stěžovatele
„dohledával“ jiné v úvahu přicházející důvody, pro něž stěžovatel o azyl ve skutečnosti
žádá, a to ani tehdy, jestliže žalovaný nemůže přijmout rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl
pro její zjevnou nedůvodnost z důvodu uplynutí lhůty podle §16 odst. 2 ZA. Ve světle
těchto úvah pak Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že tento se porušení stěžovatelem označených ustanovení správního řádu nedopustil.
Výpovědi samotného stěžovatele ve správním řízení představovaly samy o sobě potřebné
podklady pro rozhodnutí a žalovaný tak dostál své povinnosti zjistit a přesně skutečný stav
věci (§32 odst. 1 správního řádu). Žalovaný své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
azylu opřel zejména o vlastní výpovědi stěžovatele, které byly činěny po řádném poučení
o významu výpovědi a o právech stěžovatele ve správním řízení a za přítomnosti tlumočníka
do ruského jazyka. Stěžovateli bylo umožněno vyjádřit se k jiným podkladům pro vydání
rozhodnutí a svou výpověď nad rámec odpovědí na položené otázky doplnit, přičemž
ani jednoho nebylo v případě stěžovatele využito. Lze tak konstatovat, že správní orgán použil
k dokazování prostředků, které nepochybně vedly ke zjištění, resp. objasnění skutečného
stavu věci, a které jsou v souladu se zákony, resp. byly zákonným způsobem získány
a provedeny. Nedošlo tedy ani k porušení §34 odst. 1 správního řádu. Samotné rozhodnutí
žalovaného tedy vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a po ověření, že rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákony, orgánem k přijetí takového rozhodnutí příslušným a že obsahuje
předepsané náležitosti, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit ani námitce porušení
§46 správního řádu. Z uvedených důvodů je třeba rovněž odmítnout názor stěžovatele,
že by se žalovaný dopustil porušení základní zásady správního řízení uvedené v §3 odst. 4
správního řádu. Proto Nejvyšší správní soud neshledal naplnění stěžovatelem tvrzeného
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o zcela okrajově a bez dalšího upřesnění uplatněnou námitku stěžovatele,
že mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů, pak Nejvyšší správní soud ve shodě
s Krajským soudem v Praze poukazuje na to, že na udělení azylu podle §14 ZA není právní
nárok, když rozhodnutí o jeho udělení je zcela na správním uvážení žalovaného. Stěžovatel
ve správním řízení neuvedl žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro něž lze tento typ azylu
udělit, a takové skutečnosti nevyplynuly ani z jiných podkladů rozhodnutí shromážděných
ve správním řízení. V takové situaci ovšem Nejvyšší správní soud shledává, že výrok
o neudělení azylu z důvodu podle §14 ZA obsažený ve správním rozhodnutí je logickým
odrazem tohoto zjištění a že tedy správní uvážení žalovaného v žádném případě zákonem
stanovené meze nepřekročilo ani nebylo zneužito.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy nezjistil naplnění řádně
uplatněných důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanoveným advokátem,
jež je nepochybně českého jazyka znalý, neshledal Nejvyšší správní soud důvody
pro ustanovení tlumočníka z ruského jazyka. Žádosti o nařízení ústního jednání soud
nevyhověl a toto jednání nenařídil, neboť v řízení nebylo třeba provádět důkazy a nebyly
shledány ani jiné důvody vhodnosti takového postupu za situace, kdy o kasační stížnosti
je podle §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodováno zpravidla bez jednání.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovenému
zástupci stěžovatele platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby
učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, ve výši 1000 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby
podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu