ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.277.2005
sp. zn. 3 Azs 277/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
W. W., zastoupeného JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem Husova 17, Plzeň,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 2. 2005, čj. OAM-146/LE-B01-B02-2005, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 60 Az 29/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 21. 4. 2005, čj. 60 Az 29/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Knoblocha se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta
žádost žalobce (dále též „stěžovatel“) o udělení azylu na území České republiky jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný uvedl, že žalobce vstoupil na území České republiky nelegálně dne
20. 7. 2004, po třech dnech odcestoval do Německa, kde byl zadržen policií, vrácen zpět
a umístěn v České republice do zařízení pro zajištění cizinců; dne 18. 1. 2005 bylo vydáno
rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce sám uvedl, že mu v dřívějším podání žádosti
o udělení azylu nebránily žádné objektivní skutečnosti. O udělení azylu požádal až dne
3. 2. 2005 poté, co dne 31. 1. 2005 převzal rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto žalovaný
žádost žalobce o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu, neboť žalobce požádal o udělení azylu teprve v situaci, kdy mu hrozilo
správní vyhoštění, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat i dříve; z důvodu nadbytečnosti
se žalovaný již nezabýval důvody pro udělení azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2005, čj. 60 Az 29/2005 - 31, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta. Soud uvedl, že žalobce mohl
požádat o udělení azylu již dříve, a ač o tom dokonce uvažoval, této možnosti nevyužil
a žádost podal teprve poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Skutečnosti, jež žalobci
bránily podat žádost o udělení azylu dříve, jsou jen subjektivního charakteru. Žalovaný
podle soudu postupoval správně, pokud rozhodl o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Za této situace bylo
podle soudu nadbytečné zabývat se důvody pro udělení azylu. Soud se dále obsáhle vypořádal
s tím, proč neshledal důvodné námitky žalobce týkající se porušení předpisů o správním řízení
v řízení o udělení azylu. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou a ve lhůtě doplněnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že žalovaný vyložil příliš úzce důvody
pro udělení azylu podle §12 až §14 zákona o azylu. Stěžovatel při pohovoru uvedl,
že se nemůže vrátit do země původu, neboť je tam proti němu vedeno trestní stíhání,
pročež má obavu z uvěznění. Původně stěžovatel uváděl, že Česká republika pro něj není
cílovou zemí. Toto stanovisko však vycházelo ze špatné stěžovatelovy znalosti politické
geografie; obával se, že Česká republika je stále ovládána komunistickým režimem
jako jeho vlast. Trestné činnosti v zemi původu se stěžovatel dopustil z důvodu špatné
ekonomické a sociální situace. Stěžovatel se chce v České republice trvale usadit, legálně zde
pracovat a ctít zdejší zákony. Stěžovatel se domnívá, že by mu měla být umožněna
resocializace v demokratickém právním státě, jímž Česká republika je. Je tedy dán důvod
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť stěžovatel se hodlá zapojit do české
společnosti jako fungující článek a nemá zájem ji nijak poškozovat. Proto nebyl naplněn
důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2005,
čj. 60 Az 29/2005 - 31, byl zrušen, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že rozhodnutí žalovaného i soudu byla vydána v souladu s právními předpisy.
Podle žalovaného nebyla v kasační stížnosti uvedena žádná skutečnost vyvracející správnost
jeho rozhodnutí. Vzhledem k právní kvalifikaci případu bylo posuzování humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu nadbytečné. Žalovaný uvedl, že kasační stížnost sice napadá výrok
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, žádost žalobce však byla zamítnuta
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován
nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně
vyložen. Stěžovatel tvrdí, že mu měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu, neboť chce
na území České republiky legálně žít a pracovat a do země původu se vrátit
nemůže, protože mu tam hrozí trestní stíhání. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že – jak správně uvedl žalovaný i krajský soud – rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
azylu vylučuje možnost posuzovat podmínky pro udělení azylu podle §12 či §14 zákona
o azylu. Rozhodnutí podle §16 zákona o azylu znamená, že nastoupí některý
v tomto ustanovení předpokládaný důvod, pročež se žalovaný žádostí o udělení azylu nemůže
vůbec meritorně zabývat. V souzené věci byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu [a nikoliv podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona,
jak nesprávně uvedl stěžovatel v doplnění kasační stížnosti – pozn. soudu], neboť stěžovatel
požádal o udělení azylu teprve v situaci, kdy mu hrozilo správní vyhoštění, ačkoliv mu nic
nebránilo požádat o udělení azylu již dříve (nyní srov. §16 odst. 2 zákona o azylu –
pozn. soudu). Za této situace žalovaný rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné v souladu se zákonem a nebylo již jeho povinností zkoumat naplnění
důvodů pro udělení azylu podle §12 až §14 zákona o azylu. Na této skutečnosti nemohou nic
změnit ani obsáhlá tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, jež svědčí spíše o tom, že stěžovatel
měl pro legalizaci pobytu využít některého z institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – první porady
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
21. 6. 2005 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem
2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu