ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.281.2004
sp. zn. 3 Azs 281/2004 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci ža lobce:
I. K., zastoupeného JUDr. Hanou Fučíkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, náměstí bratří
Synků 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003 č. j. OAM-2572/AŘ-2001, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 10 Az 153/2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 č. j. 10 Az 153/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. Haně Fučíkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2004 č. j. 10 Az 153/2003 – 41 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále
jen „žalovaný“) ze dne 15. 4. 2003 č. j. OAM-2572/AŘ-2001, kterým byl zamítnut rozklad
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 10. 2001 č. j. OAM-10099/VL-07-05-2001
o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze shrnul dosavadní řízení ve věci a mimo jiné
uvedl, že správní orgány obou stupňů se zabývaly tvrzenými důvody žalobce a správně
dovodily, že žalobce ani netvrdí pronásledování z některého důvodu v zákoně uvedeného.
Tvrzené ekonomické potíže hodnotily ve vztahu k situaci v zemi původu a rovněž
jako významnou skutečnost zhodnotily vlastní motivaci podání žádosti o azyl, když sám
žalobce potvrdil, že o azyl požádal až poté, co mu vypršelo turistické vízum a snažil
se tak zlegalizovat zde svůj další pobyt. Městský soud v Praze neshledal hodnocení
skutkového stavu věci žalovaným v rozporu se zákonem, za relevantní důvod k udělení azylu
pak není možno uznat ani důvod tvrzený až před soudem, totiž, že žalobce a jeho nynější
družka jsou různého vyznání (on pravoslavný, ona muslimka) a že by nebyli přijati
příbuznými v žádném z jejich domovských států (Ukrajina a Ruská federace).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje nepřesnost a neúplnost skutečného
stavu věci v tom, že nebylo reagováno na to, že od doby rozhodnutí správního orgánu
I. stupně došlo ke změně jeho poměrů a tedy do určité míry i ke změně v důvodech žádosti
o azyl. Stěžovatel uvedl, že již nežije s českou přítelkyní, ale jako druh s ruskou občankou,
s níž má syna, který se narodil v České republice. Družka stěžovatele vyznává muslimskou
víru, stěžovatel je pravoslavného vyznání a v zemi jeho původu není možný sňatek mezi
takovými osobami, přičemž stěžovatel chce uzavřít manželství, protože mu na rodině a jejím
udržení záleží. Stěžovatel má za to, že tyto jeho obavy lze podřadit pod ustanovení §12
zákona o azylu a vykládat je jako odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství.
Městský soud v Praze dle stěžovatele pochybil, když rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Stěžovatel navrhuje rozsudek soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje
přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Městského soudu v Praze, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Dle názoru žalovaného může stěžovatel sotva namítat, že ve správním řízení
nebylo přihlédnuto ke změně jeho osobních poměrů (k tomu, že jeho přítelkyně je Ruska
a vyznává islám), když sám o této skutečnosti hovořil až při ústním jednání před Městským
soudem v Praze. Soud při přezkoumávání správního rozhodnutí vychází ze skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), navíc stěžovatelem
předkládaný důvod – uzavřít sňatek z osobou odlišného vyznání – je z hlediska azylových
důvodů irelevantní. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 12. 10. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že vlast opustil dne 24. 6. 2001 z důvodu
práce. O azyl stěžovatel požádal, protože si v České republice našel přítelkyni a chtěl
by se s ní oženit, ve vlasti neměl žádné problémy. Stěžovatel také uvedl, že nechce na území
České republiky pobývat nelegálně, chce zde v klidu pracovat. Dne 18. 10. 2001 v pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatel uvedl, že ve vlasti nemohl
nalézt zaměstnání, proto přijel pracovat do České republiky, jiné důvody jej k odchodu
z vlasti nevedly, v případě návratu se stěžovatel ničeho neobával. Na závěr pohovoru
stěžovatel přisvědčil, že důvodem jeho žádosti o azyl byly ekonomické potíže ve vlasti
a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Součástí správního spisu jsou také části Zpráv o dodržování lidských práv za roky
1999 a 2000 na Ukrajině Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a informace
o Ukrajině Ministerstva zahraničních věcí České republiky .
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podanou kasační stížností stěžovatel uplatnil důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o říz ení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit. Stěžovatel spatřuje nepřesnost a neúplnost zjištěného skutkového stavu
věci v tom, že nebylo reagováno na to, že došlo ke změně jeho poměrů a tím i do určité míry
ke změně důvodů žádosti o azyl, když již nežije s českou přítelkyní, ale žije jako druh
s ruskou občankou, s níž má syna, a protože družka je muslimka a stěžovatel je pravoslavného
vyznání, nemohou uzavřít sňatek ve stěžovatelově vlasti. Podle názoru stěžovatele Městský
soud v Praze pochybil, když rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci řízení o udělení azylu provedl
žalovaný i správní orgán I. stupně řádné dokazování dle ustanovení §34 správního řádu,
když si opatřily dostatek podkladů pro rozhodnutí, přičemž vycházely zejména z tvrzení
stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v protokolu k tomuto
návrhu a z informací o Ukrajině Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a Ministerstva
zahraničních věcí České republiky. Na základě opatřených podkladů zjistily oba správní
orgány přesně a úplně skutkový stav věci v souladu s ustanoveními §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu, který rozebraly v kontextu platné právní úpravy a dospěly k závěrům
uvedeným v rozhodnutích. Po posouzení situace v zemi původu stěžovatele a zejména
s přihlédnutím k jím uváděným důvodům, pro které v České republice o azyl požádal
(ekonomické potíže stěžovatele ve vlasti, jeho snaha pracovat v České republice a legalizovat
si zde pobyt), nevyšlo najevo, že stěžovatel byl ve vlasti pronásledován nebo mohl mít
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán I. stupně a žalovaný se v odůvodnění
svých rozhodnutí s možnou aplikací ustanovení §12 zákona o azylu dostatečným způsobem
vypořádaly, podrobně popsal průběhy řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění
ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska, čímž vyhověly požadavkům stanoveným
v §47 odst. 3 správního řádu. Rovněž Městský soud v Praze vycházel z dostatečných
podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným
právním závěrům jako žalovaný, a správně rozhodnutí žalovaného nezrušil . Nejvyšší správní
soud se s postupem Městského soudu v Praze ztotožňuje a v řízení neshledal vadu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Co se této námitky stěžovatele týče, Nejvyšší správní soud v souladu se svou
ustálenou judikaturou ještě připomíná, že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle příslušných ustanovení zákona o azylu, jen tehdy, jestli
žadatel o udělení azylu ales poň tvrdí, že existují důvody v těchto ustanoveních uvedené.
Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. O výše citované skutečnosti
se však stěžovatel zmínil poprvé až dne 24. 2. 2004 při ústním jednání ve věci u Městského
soudu v Praze a neuvedl ji v řízení o udělení azylu u správního orgánu I. stupně ani v řízení
o rozkladu u žalovaného, proto se jí správní orgán I. stupně ani žalovaný nemohly zabývat.
Ostatně, jak již konstatoval v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, skutečnost,
že stěžovatel a jeho družka jsou odlišného náboženského vyznání, a proto nemohou uzavřít
sňatek ve vlasti stěžovatele, není azylově relevantním důvodem.
V kasační stížnosti stěžovatel nově uvádí, že jeho obav y lze vykládat jako odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu náboženství. Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Proto k těmto nově uvedeným skutečnostem, o nichž se stěžovatel
nezmínil v řízení o žalobě u Městského soudu v Praze, a které uplatnil teprve v kasační
stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Městský soud v Praze stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám ustanovené zástupkyně JUDr. Hany Fučíkové do 1 měsíce od právní
moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu