ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.287.2004
sp. zn. 3 Azs 287/2004 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudkyň JUDr. Marie Součkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
žalobce: A. D., zastoupeného JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 18, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 204/2003 – 28 ze dne 31.
3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Františku Beranovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM -744/VL-19-P05-2002 ze dne 18. 11. 2003. Posléze uvedeným
rozhodnutím nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“ nebo „ZA“), a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 ZA. Městský soud v Praze po přezkoumání napadeného
správního rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru, že žaloba
důvodná není. Soud nezjistil, že by žalovaný porušil příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“
nebo „SŘ“), a to ani pokud jde o procesní postup při posuzování žádosti stěžovatele,
ani v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí. K otázce překážek vycestování,
ke které směřovaly konkrétní žalobní námitky, soud uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje
v tomto směru přesvědčivé odůvodnění, neboť žalovaný měl existenci překážek vycestování
na straně stěžovatele řádně a konkrétně posoudit, a to jak s ohledem k důvodům,
jež stěžovatel v řízení uvedl, tak s ohledem na informace o zemi původu. K obavě stěžovatele
z toho, že pro případ návratu bude v Senegalu registrován jako člověk, který uprchl a žádal
o azyl, soud podotkl, že takové obavy nemohou obstát, neboť žalovaný není oprávněn
poskytovat údaje takového typu státním orgánům Senegalu. Obava z nemožnosti nalézt
v zemi původu uplatnění je podle soudu z hlediska aplikace §91 ZA irelevantní. Na udělení
azylu podle §14 ZA není právní nárok a správní uvážení ohledně jeho udělení se vymyká
přezkumné činnosti správního soudu. Závěrem soud uvedl, že pokud stěžovatel poukazoval
na své rodinné zázemí v České republice, je třeba, aby svůj pobyt legalizoval podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „cizinecký zákon“). Vzhledem k těmto skutečnostem
Městský soud v Praze v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Svou kasační stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že napadený rozsudek mu v podstatě
zakládá povinnost nuceného vycestování z území České republiky, kde žije od roku 1997
a kde má svou rodinu. Domnívá se tedy, že na jeho případ je aplikovatelné ustanovení
azylového zákona o překážce vycestování vyplývající z mezinárodních závazků České
republiky k respektování soukromého a rodinného života; odkazuje přitom na §91 odst. 1
písm. b) ZA a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Namítá, že svou situaci
nemůže řešit podle cizineckého zákona, neboť se domnívá, že podmínkou legalizace
jeho pobytu podle §69a cizineckého zákona je skutečnost, že žadatel není občanem
státu, který je podle zvláštního předpisu označen za bezpečný stát původu. S ohledem
na argumentaci žalovaného ve správním rozhodnutí, s níž se měl soud ztotožnit,
má za to, že Česká republika považuje Senegal za bezpečnou zemi původu. Doporučení dané
mu Městským soudem v Praze se mu tedy jeví být účelovým. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem podán dne 25. 1. 2002 a pohovor k žádosti o udělení azylu
byl se stěžovatelem proveden dne 15. 2 . 2002. Pohovor byl veden ve francouzském jazyce
za přítomnosti tlumočnice. Ve správním řízení stěžovatel za důvod své žádosti o azyl označil
nedostatek prostředků na živobytí v zemi původu, kde nemohl najít práci, neboť je tam
vysoká nezaměstnanost. Doplnil rovněž, že byl členem strany povstalců proti vládě,
kvůli čemuž měl problémy. Nemohl kvůli tomu získat pas a byl ve vězení. V rámci návrhu
však stěžovatel rovněž uvedl, že proti němu nikdy nebylo vedeno trestní stíhání, a není
proti němu vedeno ani v současné době. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl,
že by po svém návratu do Senegalu měl finanční problémy, byl by posuzován jako emigrant
a nedostal by sociální podporu.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 204/2003 - 51 ze dne 1. 6. 2004
byl stěžovateli k ochraně jeho práv v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. František Beran.
Podle §91 odst. 1 písm. b) ZA povinnost ukončit pobyt neplatí, jestliže by to bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky . Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (český text publikován ve formě sdělení
federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.), kterou je České republiky
vázána, má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí
a korespondence. Podle odstavce 2 pak státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva
zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu
země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv
a svobod jiných.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel podle zjištění Nejvyššího správního soudu v žalobě, resp. v jejím doplnění
namítal, že v jeho případě mělo být rozhodnuto o existenci překážek vycestování, přičemž
toto své tvrzení odůvodňoval potížemi, kterým by byl vystaven v případě svého návratu
do Senegalu (finanční problémy, potíže se státními orgány po jejich zjištění, že požádal o azyl
v cizí zemi). Dále stěžovatel v žalobě, resp. v jejím doplnění, namítal, že mu měl být udělen
humanitární azyl podle §14 ZA, přičemž jako důvod uvedl skutečnost, že v České republice
má svou manželku a syna. Z pohledu takto vymezených žalobních bodů Městský soud v Praze
přezkoumal žalobou napadené správní rozhodnutí. Jediným stižním bodem obsaženým
v kasační stížnosti stěžovatele je námitka, že v jeho případě existuje překážka vycestování
ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) ZA, neboť jeho vycestování by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky . Takový argument však stěžovatel přímo
ani nepřímo v řízení o žalobě neuplatnil a Městský soud v Praze se jím pak z důvodu
vázaností zásadou dispoziční ani nemohl zabývat. V takovém případě se však stěžovatelova
kasační stížnost opírá jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jedná se tudíž o kasační stížnost,
jež je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Pouze na okraj a aniž by následující úvahy měly jakýkoli vliv na výrok jeho
rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě stěžovatele existenci překážek
vycestování ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) ZA nezjistil. Skutečnost, že stěžovateli nebyl
udělen azyl, v důsledku čehož by v případě absence jiné formy legalizace jeho pobytu
na území České republiky měl její území opustit a odloučit se tak od své rodiny, nelze samu
o sobě považovat za rozpornou s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně
s právem na respektování soukromého a rodinného života. Soud zde ve shodě s Městským
soudem v Praze poukazuje na možnost řešení oprávnění pobytu stěžovatele podle cizineckého
zákona, když režim povolování pobytu cizinců na území České republiky je třeba považovat
za základní a obecný nástroj úpravy pobytu cizích státních příslušníků v případech,
kdy nejsou dány podmínky stanovené zvláštními předpisy, typicky v azylovém zákoně.
Možnosti stanovené pro legalizaci pobytu podle cizineckého zákona jsou pro stěžovatele
otevřeny, jak správně uvedli žalovaný i Městský soud v Praze. V této souvislosti je pak třeba
poukázat na to, že §69a cizinecký zákon, jehož podmínky stěžovatel v kasační stížnosti
rozebírá, upravuje pouze jednu z několika cest, jimiž se stěžovatel může domoci p ovolení
pobytu v České republice. Navíc, žalovaný ve svém rozhodnutí neoznačil Senegal za stát,
jež by byl tzv. bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 ZA, a proto ani cesta podání
žádosti o povolení k pobytu cizincem ve zvláštních případech po ukončení azylového řízení
podle §69a cizineckého zákona není pro stěžovatele z tohoto důvodu uzavřena. Nejvyšší
správní soud ve shodě s názorem žalovaného i Městského soudu v Praze zdůrazňuje, že celým
smyslem azylového zákona je poskytnout ochranu osobám jiných států, které jsou vystaveny
pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo jež mají z takového pronásledování
důvodnou obavu, a proto i hlavním účelem právní úpravy překážek vycestování je poskytnout
žadateli o azyl, jež byl v řízení o udělení azylu z různých důvodů neúspěšný, ochranu
před návratem do státu, v němž by byl vystaven negativnímu jednání pocházejícímu
nebo připsatelnému tomuto státu. Tak tomu ovšem v daném případě, jak Nejvyšší správní
soud zjistil z podkladů obsažených ve správním a soudním spise, nebylo.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem
ustanovenému zástupci stěžovatele platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu
zastoupení, ve výši 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč
za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu