ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.292.2005
sp. zn. 3 Azs 292/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
E. S., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Masná 8, Moravská
Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 2. 2004, čj. OAM-6292/VL10-VL02-2003, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
24 Az 102/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 3. 2005, čj. 24 Az 102/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Farida Alizeye se u r č u je částkou 1279,30 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem
žádosti žalobce o udělení azylu byly potíže s příznivci strany Saakashviliho proto, že volil
stranu prezidenta Ševarnadzeho, dále problémy národnostního charakteru, projevující
se slovním a fyzickým napadáním neznámými osobami a nemožnost získat lépe placené
zaměstnání. Dalším důvodem byla snaha o legalizaci pobytu žalobce na území České
republiky. Žalobce podle žalovaného neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod, ani nebyl shledán odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobcovy problémy nelze chápat
jako perzekuci ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu, šlo pouze o postoj
jednotlivých osob, jež nesouhlasily s politickým názorem žalobce; žalobce navíc uvedl,
že neměl v zemi původu ž ádné problémy se státními orgány. Potíže ohledně fyzického
napadení údajně pro ruskou národnost žalobce sice ohlásil na policii, ta se jeho případem
nijak nezabývala, jelikož pachatelé z místa činu utekli; žalobce si však na tento postup policie
dále nestěžoval. K problémům žalobce při hledání zaměstnání žalovaný uvedl, že žalobce
neprokázal, že by byl při získávání pracovního uplatnění perzekvován z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení.
Žalovaný uvedl, že situace v uplatnění na trhu práce neměla souvislost s důvody relevantními
pro azylové řízení, ač byla důsledkem celkově nepříznivého stavu gruzínské ekonomiky,
jejíž důsledky však v nižší či vyšší míře postihují všechny obyvatele této zem ě. Žalobcovy
potíže se získáváním pracovního uplatnění nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Ke snaze žalobce o legalizaci pobytu na území České republiky
žalovaný uvedl, že právní úpravu pobytu cizinců řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2005, čj. 24 Az 102/2004 - 37,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že jednání
soukromých osob může být pronásledováním teprve tehdy, když je státní orgány země
původu vědomě podporují, tolerují či nedokáží zajistit přiměřenou ochranu. Žalobce sice
fyzické napadení nahlásil na policii, ale na její nečinnost si již nikde nestěžoval; proto nelze
chování soukromých osob považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Potíže
žalobce s vyplácením mzdy jsou následkem neutěšeného stavu gruzínské ekonomiky, nejedná
se však o diskriminaci prováděnou státní politikou. Soud dále uvedl, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a žalovaný o něm rozhoduje na základě správního
uvážení. Podle soudu nejsou žalobcem uváděné důvody pro udělení azylu natolik závažné
a naléhavé, aby mohly být bez přistoupení dalších okolností vnímány jako výjimečné.
Podle soudu se žalovaný vypořádal i s neexistencí překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, neboť nebyl dán žádný důvod překážky vycestování podle citovaného ustanovení.
Námitkami týkajícími se tvrzených procesních pochybení žalovaného se soud nezabýval,
neboť byly vzneseny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro uplatnění žalobních
námitek. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel soudu vytkl,
že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, jež jsou součástí správního spisu a vyšly najevo
v řízení před soudem. Stěžovatel poukázal na to, že v řízení o udělení azylu byly porušeny
§32 odst. 2 spr. ř., §3 odst. 4 spr. ř.; rozhodnutí žalovaného dále podle stěžovatele postrádá
formální náležitosti ve smyslu §47 spr. ř., jelikož žalovaný v rozhodnutí konstatuje některé
materiály osvědčující stěžovatelova tvrzení, při faktickém rozhodování však tyto skutečnosti
nebral vůbec v úvahu. Žalovaný i soud hodnotily pouze důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, a ohledně udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
se omezily jen na obecná a ničím nepodložená konstatování. Stěžovatel dále namítl,
že žalovaný ani soud nezkoumaly, zda Gruzie je státem splňujícím podmínky tzv. bezpečné
země původu a nevypořádaly se ani s pojmem „pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 6 zákona
o azylu. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele i formálně vadné, neboť soud
žalobě nevěnoval dostatečnou pozornost. Rozhodnutí soudu postrádá zákonné náležitosti,
neboť soud v něm neuvedl u jména žalobce datum jeho n arození. Proto jsou dány důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2005, čj. 24 Az 102/2004 - 37, byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl opožděnost jejího podání.
Podle žalovaného byl rozsudek stěžovateli doručen dne 27. 4. 2005; lhůta pro podání kasační
stížnosti podle žalovaného uplynula dne 11. 5. 2005, kasační stížnost byla však podána až dne
9. 6. 2005. Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen. Stěžovatel uvedl, že soud i žalovaný
pochybily, pokud hodnotily pouze důvod pro udělení azylu pouze z hlediska §12 zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že kromě důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu byly řádně posuzovány rovněž důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu, avšak žalovaným ani krajským soudem nebylo shledáno
jejich naplnění. K námitce, že se soud ani žalovaný nevypořádaly s tím, zda je Gruzie
bezpečnou zemí původu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto skutečnost je žalovaný
povinen zkoumat v situaci, kdy rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nikoliv při rozhodování o udělení
nebo neudělení azylu podle §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem konstatuje, že žalovaný se svědomitě zabýval veškerými skutečnostmi uváděnými
žalobcem a všechna tvrzení posuzoval z hlediska zákonných důvodů pro udělení azylu.
Podrobně se vypořádal i s tím, zda jednotlivá žalobcova tvrzení naplňují znaky
pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel tento důvod spatřuje zejména v porušení §32 odst. 2 spr. ř., §3 odst. 4 spr. ř.
a §47 spr. ř. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však musela být vada řízení před správním
orgánem důvodně vytýkána již v řízení před krajským soudem, aby mohla být řádně
uplatněna jako důvod kasační stížnosti. Krajský soud žalobu přezkoumával jen v rozsahu
uplatněných žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.); stěžovatel v žalobě žádnou námitku
směřující proti nesprávnému procesnímu postupu žalovaného neuvedl a na procesní
pochybení poukázal až po uplynutí lhůty pro rozšíření žalobních bodů; krajský soud
postupoval správně, když se těmito opožděně uplatněnými námitkami nezabýval,
podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud s touto skutečností ve svém
rozhodnutí přesvědčivě vypořádal. Krajský soud proto nemohl napadené rozhodnutí z důvodu
vady řízení zrušit, neboť bez včasného návrhu soud zruší pouze takové rozhodnutí správního
orgánu, jež trpí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost (§76 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud nemohl z uvedených důvodů rozhodnutí krajského soudu z důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. přezkoumat.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatele je důvod vymezený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Stěžovatel tento důvod specifikoval tvrzením, že soud žalobě nevěnoval
dostatečnou pozornost, což se projevilo tím, že rozhodnutí krajskéh o soudu postrádá základní
náležitosti, neboť v záhlaví rozhodnutí není uvedeno datum narození žalobce. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že skutečnost, že v záhlaví kasační stížností napadeného rozsudku
není uvedeno datum narození žalobce, nemá vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí,
jelikož v něm byla osoba žalobce dostatečným způsobem individualizována, když bylo
uvedeno jméno a příjmení žalobce, místo jeho pobytu a evidenční číslo žalobce – žadatele
o udělení azylu, pod nímž je žalobce veden v evidenci žalovaného. Nejvyšší správní soud
připouští, že u žadatelů o azyl bývá uvádění data narození běžnou součástí záhlaví rozhodnutí;
jeho absence však není pochybením krajského soudu, které by mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Námitce žalovaného ohledně opožděného podání kasační stížností Nejvyšší správní
soud nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas. Nejvyšší
správní soud zjistil ze soudního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Az 102/2004,
že rozsudek byl zástupci stěžovatele doručen do vlastních rukou dne 27. 4. 2005. Lhůta
pro podání kasační stížnosti tedy začala běžet dne 28. 4. 2005 a skončila dne 11. 5. 2005. Dne
11. 5. 2005 byla u soudu podána blanketní kasační stížnost se žádostí o přiznání odkladného
účinku. Na základě výzvy soudu byla dne 9. 6. 2005 kasační stížnost doplněna a toto doplnění
bylo zasláno žalovanému k vyjádření. Nejvyšší správní soud tedy z těchto důvodů neshledal
námitku žalovaného o opožděném podání kasační stížnosti důvodnou.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V případě
ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 1 x 1000 Kč
za jeden úkon právní služby – spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne
9. 6. 2005 a 1 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem
1075 Kč. Pokud se týká nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, soud vzal především na zřetel to, že se jedná
o zastoupení advokátem, který žalobce zastupoval již v řízení před krajským soudem.
Protože zástupce žalobce – advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“),
zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Zástupci žalobce se tedy přiznávají náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu