ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.296.2004
sp. zn. 3 Azs 296/2004 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
V. H., zastoupený JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Az 559/2003 - 34 ze dne 27. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č. j.: OAM-389/AŘ-2002 ze dne 22. 1. 2003. Tímto rozhodnutím byl zamítnut
rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j.: OAM-4153/VL-14-05-2001
ze dne 30. 5. 2001, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „azylový zákon“
nebo „ZA“). Zároveň správní orgán prvního stupně rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování podle §91 ZA. Soud po přezkoumání uvedeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných námitek dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nezjistil totiž ani stěžovatelem
namítané porušení procesních předpisů, ani nesprávné hmotněprávní posouzení stěžovatelovy
žádosti o azyl ze strany správních orgánů prvého i druhého stupně. Žalobní námitky
procesního pochybení ze strany správních orgánu byly podle soudu příliš obecné
a nekonkrétní a nebylo z nich tedy možno např. zjistit, jaké jiné důkazy měl žalovaný
podle stěžovatele provést, resp. v čem jsou podle jeho přesvědčení skutková zjištění neúplná.
Za této situace ovšem nelze správnímu orgánu neprovedení dalších, avšak nijak
nespecifikovaných důkazů, účinně vytýkat. Závěry žalovaného nejsou podle soudu
s provedenými důkazy v logickém rozporu. Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel
ve správním řízení jako důvod své žádosti o azyl uvedl, že neměl práci a peníze,
a proto by na Ukrajině hladověl a mrznul. Se závěry správního orgánu ohledně neexistence
důvodů pro udělení azylu podle §12, §13 a §14 ZA a ohledně neexistence překážek
vycestování ve smyslu §91 ZA se krajský soud plně ztotožnil. Zejména s ohledem
k těmto skutečnostem krajský soud žalobu stěžovatele v souladu s §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl
jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti stěžovatel formálně uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. Nejprve stěžovatel rozebral rozdíly mezi správním uvážením a aplikací
neurčitého právního pojmu. Uvádí, že správní uvážení se vztahuje na způsob použití zákonem
upraveného následku, oproti tomu neurčitý právní pojem se zaměřuje na zjištění skutkového
stavu. Správní orgán pochybil, když nevycházel z objektivně a reálně zjištěných skutečností,
ale vystačil si s předpoklady, úvahami a domněnkami, a to zejména pokud jde o hodnocení
situace v jeho rodné zemi a jeho osobní situace. Meze správního uvážení měl správní
orgán překročit tím, že nevzal v úvahu novelu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „cizinecký zákon“). Stěžovatel rozhodnutí správního orgánu označil za rutinní
a nevycházející z objektivně zjištěného skutkového stavu věci. Uvedl též, že na Ukrajině
má důvodnou obavu o svůj život a zdraví, neboť si nemyslí, že by mu státní orgány
na Ukrajině mohly pomoci. Návrat do této země by pro něj znamenal bezprostřední ohrožení
jeho zdraví a velmi pravděpodobně i života. Stěžovatel souhlasí, že v jeho případě nejsou
splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 ZA, nicméně má zato, že podmínky
pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 ZA u něj splněny jsou, neboť Ukrajina není
pro něj bezpečná země. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť výkon rozhodnutí by pro něj znamenal neřešitelnou osobní situaci a pobyt
na území České republiky je pro něj jediným řešením jeho osobní situace.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v rámci návrhu na zahájení řízení
a pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatel jako důvod
žádosti o azyl uvedl, že na Ukrajině nic a nikoho nemá, zůstal bez peněz, dluží peníze a nemá
kam jít; chtěl odjet do Portugalska, ale nevyšlo to. Na Ukrajině by hladověl a mrzl.
Pokud by chtěl najít nějaké dobré zaměstnání ve městě, musel by za tuto možnost
ještě zaplatit. Když si v Polsku vydělal asi 150 USD, nějací lidé po něm po návratu domů část
takto vydělaných prostředků požadovali. Na policii se však neobrátil, slyšel o tom, že takový
postup bývá v obdobných případech bezvýsledný. Nedomnívá se však, že by šlo o mafii.
S těmito osobami se setkal pouze jednou. Stěžovatel v rámci pohovoru potvrdil, že Ukrajinu
opustil z ekonomických důvodů. Žádné jiné důvody jej k odchodu z vlasti nevedly, pouze
neviděl pro sebe na Ukrajině budoucnost. S policií ani jinými státními institucemi neměl
stěžovatel v zemi svého původu jakékoli potíže. Motivem žádosti o azyl byla podle něj i jeho
snaha legalizovat si vlastní pobyt na území České republiky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu řádně uplatněných důvodů uvedených v kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že podle jeho názoru byly v jeho případě splněny
podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 ZA. V této souvislosti poukazuje
na to, že skutková podstata, z níž žalovaný při rozhodnutí o neudělení tohoto druh azylu
vycházel, nebyla dostatečně zjištěna, a že správní orgán pochybil jak při aplikaci správního
uvážení, tak při aplikaci neurčitého právního pojmu. Stěžovatel naopak výslovně uznal
správnost výroku správního rozhodnutí o neudělení azylu podle §12 ZA a nezpochybnil
ani správnost výroků o neudělení azylu podle §13 ZA a o neexistenci překážek vycestování
podle §91 ZA; správností, resp. zákonností těchto výroků správního rozhodnutí,
resp. jím odpovídajícího rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud v souladu
se zásadou dispoziční, jíž je řízení o kasační stížnosti ovládáno, nezabýval.
Podle §14 ZA lze v případě hodném zvláštního zřetele žadateli udělit azyl
z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody podle §12 ZA.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že ustanovení §14 ZA představuje
kombinaci neurčitého právního pojmu (případ hodný zvláštního zřetele) a správního uvážení
(srov. výraz „lze udělit“). Úvahy stěžovatele o nutnosti rozlišení uvedených dvou částí
ustanovení jsou v obecné rovině správné. Jestliže však stěžovatel namítá pochybení správního
orgánu při subsumpci skutkového stavu pod neurčitý právní pojem, resp. to, že tento skutkový
stav nebyl zjištěn dostatečně, neuvádí, v čem konkrétně má toto pochybení spočívat, a kasační
stížnost v tomto ohledu nedává ani nepřímé vodítko. Při zjišťování skutkového stavu
vycházel žalovaný, jak Nejvyšší správní soud zjistil, ze správního spisu i konkrétně
z výpovědí samotného stěžovatele a z obecných zpráv o situaci na Ukrajině. Tento postup
lze podle zkušeností Nejvyššího správního soudu považovat ve většině případů za dostatečný
ke zjištění osobní situace žadatele o azyl na straně jedné a ke zjištění obecných poměrů
v zemi původu, a to zejména z hlediska azylově relevantních skutečností. Rozhodnutí,
jež vychází z těchto podkladů, nelze při absenci jiných okolností, které by takový závěr
vyvracely, považovat za rutinní. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by žalovaný
o neudělení azylu podle §14 ZA rozhodoval na základě ničím nepodložených domněnek,
předpokladů či úvah. Stěžovatel navíc neidentifikuje ani jednu skutečnost, z níž správní orgán
při svém rozhodování vycházel, a kterou by podle jeho názoru bylo možno označit
za domněnku, předpoklad či úvahu. Z rozhodnutí žalovaného lze naopak zjistit, že žalovaný
si učinil závěr o neudělení azylu podle §14 ZA na základě posouzení osobní situace
stěžovatele a stavu v zemi jeho původu.
Pokud ovšem žalovaný z informací obsažených ve správním spise, zejména
z výpovědí stěžovatele, neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možné
udělit humanitární azyl, pak postupoval zcela v souladu s dikcí §14 ZA, jestliže tento azyl
stěžovateli neudělil. Zjištění existence důvodu hodného zvláštního zřetele je tot iž
předpokladem, aby žalovaný vůbec mohl o udělení tohoto druhu azylu uvažovat. I kdyby však
žalovaný posoudil zejména osobní situaci stěžovatele za důvod zvláštního zřetele hodný,
nemohl by si stěžovatel udělení azylu podle §14 ZA nárokovat. Nejvyšší správní soud
ve svých rozhodnutích totiž opakovaně konstatuje, že na udělení humanitárního azylu
ani v případě zjištění důvodu hodného zvláštního zřetele neexistuje právní nárok a posouzení
důvodů v každém konkrétním případě je otázkou správního uvážení žalovaného. To ostatně
nezpochybňuje ani stěžovatel. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že rozhodnutí správního
orgánu, jež je založeno na zákonem stanoveném správním uvážení, sice podléhá soudnímu
přezkumu, avšak pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Předmětem zkoumání soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí
přijatému za použití správního uvážení je skutečnost, zda úsudek správního orgánu našel
řádný odraz v odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo
vycházeno, jak tyto podklady byly vyhodnoceny a s jakým závěrem pro aplikaci právní
normy připouštějící diskreční oprávnění správního orgánu. V daném případě Nejvyšší správní
soud shledal, že žalovaný při zvažování udělení humanitárního azylu vycházel z osobní
situace stěžovatelů zjištěné ve správním řízení, jakož i z poměrů v zemi jejich státní
příslušnosti, o kterých získal informaci mj. ze zpráv o situaci na Ukrajině uvedených
v rozhodnutí a obsažených ve správním spise, a po zhodnocení těchto informací se rozhodl
humanitární azyl neudělit. Takový postup považuje Nejvyšší správní soud za zákonný
a žádným způsobem nepřekračující meze volné úvahy správního orgánu, která je v §14 ZA
připuštěna. Za zcela nesrozumitelný, pak Nejvyšší správní soud považuje argument
stěžovatele o překročení mezí správního uvážení ze strany správního orgánu spočívajícího
v nezohlednění novely cizineckého z ákona z roku 2001. Stěžovatel nenabízí jakoukoliv bližší
specifikaci významné změny, kterou měla tato novela přinést, ani náznak relevance
této změny k jeho případu, resp. k možnosti udělení humanitárního azylu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze připomíná, že v řízení o kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví je i on vázán skutkovým
a právním stavem v době vydání napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Tvrzení stěžovatele o ohrožení života pro případ návratu na Ukrajinu,
resp. o neschopnosti ukrajinských státních orgánů poskytnout stěžovateli účinnou ochranu
byly poprvé přímo uplatněny až v kasační stížnosti; k takovým skutečnostem však Nejvyšší
správní soud při svém rozhodování přihlížet nemůže (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy žalovaný vyložil neurčitý právní pojem
zákonným způsobem a nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li
ve stěžovatelem tvrzených skutečnostech a ostatních zjištěných okolnostech jeho případu
důvod zvláštního zřetele hodný, a neudělil-li azyl z humanitárních důvodů podle §14 ZA,
jestliže ke stejnému závěru dospěl ve svém rozsudku i krajský soud, nelze námitku ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. považovat za důvodnou, neboť skutková podstata, z níž správní
orgán při rozhodování vycházel, podle zjištění soudu oporu ve správním spise má.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel žádným způsobem nespecifikoval,
a proto tuto námitku nelze považovat za řádně uplatněný stižní bod; Nejvyšší správní soud
proto rozsudek Krajského soudu v Brně z pohledu cit. ustanovení nepřezkoumával.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené nezjistil naplnění důvodu kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu