ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.301.2004
sp. zn. 3 Azs 301/2004 – 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: R.
B., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská
7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 45/2004 - 47 ze dne 9. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-1413/LE-B01-B04-2003 ze dne 2. 3. 2004. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“ nebo „ZA“). Zároveň
žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahu je překážka vycestování podle §91 ZA. Soud
po přezkoumání uvedeného rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek dospěl k závěru
o nedůvodnosti žaloby. Soud předně neshledal důvodnou námitku porušení v žalobě
vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zjistil totiž, že žalovaný vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a pro vydání rozhodnutí si opatřil potřebné podklady tak, jak mu ukládá
§32 odst. 1 správního řádu. Krajský soud nezjistil zastaralost zpráv o situaci v Ruské
federaci, jiné podklady, které stěžovatel nabízel v průběhu soudního řízení k důkazu, jsou
buď ještě staršího data, popisují zcela konkrétní události nebo o situaci v Ruské federaci
vypovídají stejným způsobem jako zprávy použité žalovaným. Soud rovněž nepřisvědčil
názoru stěžovatele, že mu měl být udělen azyl podle §12 písm. b) ZA. Ztotožnil
se totiž s názorem žalovaného, že potíže stěžovatele v zemi původu, o nichž vypověděl
ve správním řízení a které byly důvodem žádosti o azyl (tedy domovní prohlídky a předvolání
na prokuraturu), nejsou azylově relevantním důvodem podle uvedeného ustanovení. Zmíněné
úkony ze strany státních orgánů totiž měly své opodstatnění, jednak vzhledem k událostem
v Moskvě (výbuchy v obytných domech), jednak vzhledem k situování výbušnin do balíčků
označených jako cukr z čerkašského výrobního závodu, se kterým spolupracovala firma,
v níž byl stěžovatel zaměstnán; soud zohlednil i to, že stěžovatel byl v blízkém příbuzenském
vztahu k majiteli firmy. Soud nepřehlédl, že se jednalo o časově omezené potíže, že stěžovatel
byl vždy po podání vysvětlení propuštěn, že k podání vysvětlení byly předvolávány i další
osoby. Takové úkony bylo podle soudu třeba s ohledem na tehdejší situaci v Moskvě chápat
jako bezpečnostní a preventivní opatření a nikoli jako akty pronásledování ve smyslu
azylového zákona. Soud rovněž vzal v úvahu, že tyto motivy stěžovatele vedly k původnímu
odchodu ze země v roce 2001, nikoli k aktuálnímu odchodu v roce 2003. S odjezdem neměl
stěžovatel žádné problémy, k podání žádosti o azyl v České republice došlo až v době,
kdy byl zadržen rakouskou policí při ilegálním přechodu hranic, a to přesto, že se již dříve
zdržoval na území České republiky. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že se stěžovatelem
je vedeno azylové řízení rovněž v Belgii, a v této souvislosti uvedl, že právní úprava azylu
negarantuje právo výběru země, v níž chce potenciální žadatel své právo na udělení
azylu uplatnit. Žalovaný se tedy podle soudu zabýval stěžovatelovou žádostí svědomitě
a odpovědně a dostál všem požadavkům, které na něj klade §34 odst. 5 správního řádu;
jeho závěr o neexistenci důvodu pro udělení azylu, zejména pro udělení azylu podle §12
písm. b) ZA, považoval soud za zcela legální. Správnost výroku správního rozhodnutí
o neexistenci překážek vycestování dovodil krajský soud i ze skutečnosti, že stěžovatel v době
od poloviny září do poloviny listopadu 2003 pobýval v Moskvě a posléze na Ukrajině,
v souvislosti s vydáním nového cestovního dokladu a víza vešel bez problémů ve styk
se státními orgány a v odjezdu ze země mu nebyly kladeny jakékoli překážky. Celkově
krajský soud nezjistil důvodnost žádného z žalobních důvodů, a proto žalobu v souladu s §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
a sice zda je možno na jeho případ vztáhnout §12, §13 odst. 1, 2 a §14 ZA. Stěžovatel
se ve své domovské zemi dostal do potíží, neboť žil na území Čečenska, které je neustále
zmítáno válečným konfliktem. Z vojenského hlediska je situace sice klidnější, avšak dochází
k tomu, že v orgánech státní správy na území Čečenska se nachází stále více občanů ruské
národnosti, kteří ovládli celou oblast. V důsledku toho má podle stěžovatele docházet
k diskriminaci občanů čečenské národnosti. Situace se měla vyhrotit po pumových útocích
v Moskvě. Proto mu nezbylo nic jiného, než vycestovat ze země a požádat o azyl. Stěžovatel
je přesvědčen, že s ohledem na shora uvedené je u něj dán důvod pro udělení azylu podle §12
písm. b) ZA, neboť patří k národnostní menšině, která je v domovském státě utlačována.
V této souvislosti poukazuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka, z nějž dovozuje, že tam, kde obyvatelstvo páchá diskriminační
nebo jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány
vědomě tolerují nebo odmítají, popř. nejsou schopny zajistit účinnou ochranu. Naplnění
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného stavu nebylo
možno ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle
stěžovatele nerespektoval jeho situaci, že jako účastník azylového řízení má jen velmi
omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud
tuto skutečnost nechal zcela bez povšimnutí. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud měl
přezkoumat správní rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný
se měl porušení procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem
provedl dokazování ve věci. Stěžovatel shledává rovněž rozpor rozhodnutí s §47 odst. 3
správního řádu. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování. Soud přehlíží, že stěžovatel nepovažuje svůj návrat
do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. V Rusku
mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Po zjištění státních
orgánů, že požádal v České republice o azyl, bude stěžovatel podroben persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel se tedy
domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými
se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomen v České
republice, aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu byla
stěžovatelem podána dne 19. 12. 2003 a pohovor k žádosti o udělení azylu na území
České republiky byl se stěžovatelem proveden dne 23. 1. 2004. Pohovor byl na žádost
stěžovatele proveden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočnice. V žádosti o azyl stěžovatel
uvedl, že z Ruska odjel kvůli válce v Čečensku. Přestěhoval se do Moskvy, tam byl
však několikrát zadržen. Do září 2003 se zdržoval v Belgii, pak se vrátil do Ruska,
kde požádal o vydání nového cestovního pasu a „Shengenského“ víza. Odjel na Ukrajinu,
kde čekal na doklady. Pas mu byl vydán, vízum však získal jen k pobytu v České republice.
Odcestoval tedy do České republiky, od tam poslal pas do Belgie a přešel hranice
do Rakouska. Tam však byl zadržen policií a předán zpět do České republiky. Ta pro něj není
cílovým státem, chce totiž požádat o předání do Belgie. Z výpovědí stěžovatele v průběhu
pohovoru k důvodům žádosti o azyl Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel požádal o azyl
již před podáním žádosti v České republice, a to v Belgii. Poté, co bylo jeho rodné město G.
rozbombardováno, odjel do Moskvy, kde žil 1,5 roku. Po začátku druhé rusko-čečenské války
docházelo k výbuchům obytných domů v Moskvě. Firma, která patřila jeho bratranci a v níž
byl stěžovatel zaměstnán, byla poté zavřena s vysvětlením, že pomáhala čečenským
bojovníkům. Stěžovatel byl několikrát předvolán na prokuraturu. Bylo mu řečeno, že balíky
s výbušninou byly zabaleny jako cukr z čerkašského výrobního závodu. Bratrancova firma,
která se zabývala nákupem a prodejem potravinářského zboží, podle výpovědi stěžovatele
s tímto závodem rovněž spolupracovala; proto byli všichni předvoláváni na prokuraturu. Na
prokuraturu chodily i jiné osoby; všem bylo sděleno, že je kritická situace (další válečný
konflikt, výbuchy), že prokuratura musí prověřit všechny možnosti a že časem se vše vyřeší.
Stěžovatel se však nikam se stížností na postup prokuratury nebo se žádostí o ochranu před
jejími úkony neobrátil, neboť to podle něj nemělo smysl. Několikrát u něj byla rovněž
provedena domovní prohlídka. Poté, na jaře 2000, odjel z Moskvy na Ukrajinu. Posléze se
dozvěděl, že jeho bratranec byl v Čečensku zavražděn. Rusko opustil v únoru 2001, odjel do
Belgie požádat o azyl. Dva a půl roku byl v Belgii, ve městě Arlon, v azylovém řízení. V době
uskutečnění pohovoru nebylo toto azylové řízení v Belgii podle stěžovatele ještě ukončeno.
Protože za ním kvůli nedostatku peněz nemohla přijet jeho dívka, ukončil pobyt v Belgii a
vrátil se zpět do Ruska. Po dobu pobytu v Rusku se nezdržoval doma, policie jej tedy
nemohla najít, a on tak neměl potíže. Oženil se se svou dívkou, nechal jí peníze a vydal se
zpět na cestu do Belgie. Neměl však vízum, takže se mu to nepovedlo. Dostal pouze 20 denní
vízum do České republiky, odjel tedy ze země, a to na platný ruský pas a bez jakýchkoli
problémů. Zde zprvu nežádal o azyl, protože se chtěl dostat do Belgie, kde s ním již azylové
řízení bylo vedeno. O azyl požádal jen pro jistotu, kdyby nebyl úspěšný se svou žádostí o azyl
v Belgii. V Rusku kromě výše uvedeného žádné problémy neměl, a to ani se státními orgány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti, tj. důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 ZA se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 6 ZA se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného jakož i správního spisu
vztahujícího se ke správnímu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru, že žalovaný
nepochybil, když rozhodl o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění důvodů podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 ZA. Žalovaný si pro takové rozhodnutí zajistil dostatek důkazů, které správně
vyhodnotil. Nejvyšší správní soud se v plném rozsahu ztotožňuje se závěry, jež při přezkumu
žalobou napadeného správního rozhodnutí učinil krajský soud. Má totiž společně s ním zato,
že postup ruských státních orgánů, který byl hlavní příčinou odchodu stěžovatele z vlasti,
nelze v daném případě považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 ZA, které by se
ve vztahu ke stěžovateli uskutečňovalo z důvodů uvedených v §12 písm. b) ZA. Stěžovatel
sám vypověděl, že pracoval ve firmě, jež se spolupracovala s čerkašským výrobním závodem,
v jehož obalech byly zabaleny nalezené výbušniny, s nimiž čečenští bojovníci prováděli
bombové útoky na obytné domy v Moskvě. Jestliže byl stěžovatel za těchto okolností
opakovaně předvolán na prokuraturu k výslechu, a to podobně jako další osoby, a jestliže byla
v uvedené firmě i u něj doma provedena prohlídka za účelem zjištění důkazů o případné
vazbě této firmy, resp. stěžovatele na pachatele bombových útoků, nelze v takovém kroku
státního orgánu skutečně spatřovat pronásledování stěžovatele, které by se uskutečňovalo
z azylově relevantních důvodů, nýbrž se jedná o legitimní reakci státu původu na události,
jež ohrožují veřejnou bezpečnost. Tato opatření se navíc na stěžovatele podle vyjádření
jeho samotného vztahovala z důvodů zaměstnání v uvedené společnosti, a nikoli
např. z důvodů jeho rasy či národnosti. Ze stejného důvodu lze mít za to, že státní orgány
Ruska mohly mít legitimní podezření o napojení stěžovatele na pachatel závažné trestné
činnosti, a že tedy opatření vůči stěžovateli prováděná nebyla nepřiměřená. Z tohoto pohledu
za klíčovou považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem skutečnost,
že toto „vyšetřování“ stěžovatele se uskutečňovalo pouze po určitou dobu bezprostředně
následující po bombových útocích v Moskvě. Skutečnost, že šetření prokuratury
ustala, že stěžovatel posléze neměl se státními orgány žádné potíže a že se v roce 2003
mohl bez problémů vrátit z pobytu v zahraničí do Ruska a požádat tam o vydání nového
pasu, který mu byl rovněž vydán, naopak podle Nejvyššího správního soudu svědčí
tomu, že stěžovatel nebyl přes svou čečenskou národnost v Ruské federaci pronásledován,
resp. že jeho obava z pronásledování z azylově relevantních důvodů důvodná není. Nejvyšší
správní soud je tak přesvědčen, že postup státních orgán v zemi původu v souvislosti
s vyšetřováním závažné trestné činnosti, kterému byl stěžovatel po omezenou dobu vystaven,
nelze považovat za pronásledování ve smyslu §12 ve spojení s §2 odst. 6 ZA, a to zejména
tehdy, pokud toto vyšetřování bezprostředně následovalo po trestné činnosti, vztahovalo
se i na jiné podezřelé osoby a jestliže neexistuje indicie, že by postup státních orgánů byl
primárně ovlivněn rasou stěžovatele, jeho náboženstvím, národností, jeho příslušností k určité
sociální skupině nebo skutečností, že stěžovatel zastává určité politické názory. Navíc nelze
přehlédnout, že postup prokuratury vůči stěžovateli byl bezprostřední pohnutkou odchodu
stěžovatele z Ruska v roce 2001; před odchodem stěžovatele z Ruska v roce 2003,
tedy v době bezprostředně předcházející podání žádosti o azyl v České republice, stěžovatel
vyšetřován nebyl. Za takových okolností však žalovaný podle Nejvyššího správního soudu
dospěl k správnému závěru, že stěžovatel důvody pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
ZA nesplňuje. Jestliže stěžovatel ve své kasační stížnosti existenci důvodu pro udělení azylu
podle §12 písm. b) ZA zdůvodňuje situací v Čečensku, kde měly být všechny pozice v místní
státní správě obsazeny občany ruské národnosti, v důsledku čehož má docházet k diskriminaci
osob čečenské národnosti, pak uplatňuje zcela jiný důvod, než uvedl ve správním řízení;
k takovým skutečnostem však Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přihlížet
nemůže (§109 odst. 4 s. ř. s.)
Rovněž ostatní výroky obsažené v rozhodnutí žalovaného neshledal Nejvyšší správní
soud nezákonnými, neboť skutečnosti, jež by mohly vést k udělení azylu za účelem sloučení
rodiny (§13 ZA) nebo z humanitárních důvodů (§14 ZA), nebyly stěžovatelem ve správním
řízení ani tvrzeny, ani nevyplynuly z podkladů, jež si pro své rozhodnutí žalovaný opatřil.
Stejný závěr se pak uplatní i pro rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
§91 ZA. Kromě ostatních zjištění, jež jsou identifikována ve správním rozhodnutí
a v rozsudku krajského soudu, je třeba za nepřímý, avšak silný důkaz neexistence
těchto překážek považovat skutečnost, že stěžovatel se mohl vrátit do Ruska a tam úspěšně
požádat o vydání pasu a udělení víza, aniž by byl vystaven jakémukoli negativnímu jednání
ze strany státních institucí. Vzhledem k tomu, že v té době byl již několik let žadatelem o azyl
v Belgii a tato skutečnost zjevně nebyla pro státní orgány překážkou pro vydání nového pasu,
je třeba odmítnout konkrétní námitku stěžovatele v kasační stížnosti, podle níž mu v případě
návratu do vlasti hrozí nebezpečí právě proto, že požádal o azyl. K tvrzení stěžovatele,
že jeho návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie není
bezpečný, Nejvyšší správní soud přihlédnout nemohl, neboť tento argument byl uplatněn
poprvé až v kasační stížnosti, tedy poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takovým
skutečnostem Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Ze stejného
důvodu nelze v kasační stížnosti účinně namítat, že se žalovaný ani soud v odůvodnění
svých rozhodnutí touto skutečností nezabývaly. Lze tedy shrnout, že z informací, které měl
žalovaný v průběhu správního řízení k dispozici, nevyplývá, že by u stěžovatele byla splněna
byť jediná z překážek vycestování ve smyslu §91 ZA. Závěr rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu, jež vycházela z těchto řádně získaných a dostatečných podkladů
pro rozhodnutí, je tak podle zjištění Nejvyššího správního soudu správný.
Pokud jde o stižní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jeho naplnění stěžovatel
spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nerespektoval
jeho situaci, kdy měl omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi.
Nejvyšší správní soud však důvodnost tohoto obecně formulovaného stižního bodu neshledal.
Jestliže stěžovatel namítá, že žalovaný provedl nedostatečným způsobem dokazování,
nespecifikuje, v čem tato nedostatečnost spočívá. Žalovaný podle zjištění soudu provedl
řádným způsobem pohovor se stěžovatel, z nějž získal základní informace o osobní situaci
stěžovatele, a zajistil si celou řadu zpráv o obecné situaci v Ruské federaci, jež jsou založeny
ve správním spise a na něž je ve správním rozhodnutí odkazováno. Tvrzení stěžovatele
v průběhu správního řízení žalovaný nezpochybnil a při rozhodování o neudělení azylu
z těchto tvrzení stěžovatele vyšel. To, že důvody tvrzené stěžovatelem neposoudil jako
důvody pro udělení azylu, však nelze považovat za záležitost dokazování, nýbrž právního
hodnocení zjištěných skutečností. Stěžovatel v průběhu správního řízení nevyužil možnosti
navrhnout, resp. alespoň označit jiný důkaz, který by přímo nebo nepřímo svědčil
o jeho pronásledování, resp. o reálnosti jeho obavy z pronásledování, ačkoliv v tom mu jeho
postavení žadatele o udělení azylu žádným způsobem bránit nemohlo. Za takových okolností
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vyšel, měla oporu ve spisu; proto nebylo zrušení správního
rozhodnutí ze strany krajského soudu na místě.
Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že námitka porušení
§47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikována.
Po zjištění, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, které skutečnosti
byly podkladem pro rozhodnutí o neudělení azylu a o neexistenci překážky vycestování ,
jaké úvahy byly při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých právních předpisů
bylo rozhodováno, neshledal soud tuto námitku stěžovatele důvodnou. Vzhledem k tomu,
že žalovaný správní orgán ve správním řízení provedl podle zjištění soudu dostatečným
způsobem dokazování, jehož výsledky se promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není
zřejmé, jakého pochybení se měl krajský soud dopustit. Z kasační stížností napadeného
rozsudku lze naopak zjistit, že se krajský soud procesním postupem žalovaného ve správním
řízení zabýval, a to i s ohledem k obecně uplatněným žalobním námitkám, avšak procesní
vady správního řízení nezjistil. Ostatně stěžovatel žádnou konkrétní procesní vadu nenamítá
ani v kasační stížnosti. Míra podrobnosti posouzení správnosti procesního postupu žalovaného
ze strany krajského soudu podle Nejvyššího správního soudu v daném případě nutně musela
odpovídat povaze a míře konkrétnosti odpovídajících námitek stěžovatele, jenž v žalobě
uváděl námitky procesního pochybení pouze formou odkazů na jednotlivá ustanovení
správního řádu, která měla být podle jeho názoru porušena. To však neznamená, že by takové
posouzení nebylo ze strany krajského soudu uskutečněno nebo že by provedené posouzení
bylo neadekvátní. Z uvedených důvodů nebyla Nejvyšším správním soudem shledána
ani existence důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu