ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.321.2005
sp. zn. 3 Azs 321/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
V. D. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Pražská 13/19, Liberec III,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1.
2004, čj. OAM-5325/VL-11-P17-2002, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az
35/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3.
2005, č. j. 47 Az 35/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že žalobce vycestoval do České republiky v roce
1995 za svou matkou, která zde žije. Ve vlasti nemohl najít zaměstnání, jelikož nemá
vzdělání. O udělení azylu požádal za účelem legalizace pobytu na území České republiky.
Podle žalovaného však nelze snahu o legalizaci pobytu podřadit pod zákonné důvody pro
udělení azylu na území České republiky; úpravu pobytu cizinců obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. Důvodem pro udělení azylu není ani skutečnost, že se v České republice
zdržují příbuzní žalobce. Ekonomické problémy ve Vietnamu pak postihují bez rozdílu
značnou část obyvatelstva a jejich dopad na jednotlivce nelze označit za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu; nebyl tedy naplněn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, když neshledal,
že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího
zacházení nebo trestu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 47 Az 35/2004 - 24, byla
zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalovaný zjistil
dostatečně skutečný stav věci, vycházel z výpovědí žalovaného a z objektivních zpráv
o situaci v zemi jeho původu a v odůvodnění zhodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné
souvislosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že žalovaný se zabýval všemi tvrzeními
žalobce. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce nesplnil důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, neboť ekonomické problémy ani snaha o legalizaci pobytu nejsou
důvody pro udělení azylu. Soud uvedl, že udělení humanitárního azylu je věci volné správní
úvahy vylučující soudní přezkum; soud pak přezkoumává pouze to, zda žalovaný v úplnosti
soustředil všechny podklady, jež mu umožnily o věci správně rozhodnout a zda jeho závěr
není s podklady v logickém rozporu; takové pochybení žalovaného však nezjistil. Soud
podotkl, že žalobce v průběhu řízení o udělení azylu ani žádné důvody svědčící pro své
pronásledování neuvedl. Subjektivní pocit nespokojenosti nemůže být důvodem pro udělení
azylu. Žalovaný rovněž dospěl podle soudu ke správnému závěru, že žalobce nepatří
do okruhu osob, na něž by bylo možné vztáhnout překážku vycestování podle §91 zákona
o azylu. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle něj žalovaný dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem, které jej vedly k opuštění
Vietnamu a zaměřil se zejména na to, že žalobce měl zájem v České republice pracovat. Proto
stěžovatel namítá porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 spr. ř., neboť aktuální životní
poměry obyčejných lidí jsou podle stěžovatele značně odlišné od zpráv o situaci v zemi
původu. Proto stěžovatel požádal o udělení azylu; podstatným důvodem byla i okolnost,
že v České republice již žila jeho matka. Stěžovatel se obává, že se bude muset vrátit zpět
do země původu, kde bude za své jednání komunistickým režimem perzekvován,
pravděpodobně odsouzen a vězněn a již nikdy nebude moci opustit území Vietnamu.
Stěžovatel je přesvědčen, že nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci a že je u něj dán důvod
pro udělení azylu i překážka vycestování. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 47 Az 35/2004 - 24, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy; přitom odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi žalobce
a na vydané rozhodnutí. Stěžovatel podle žalovaného neprokázal souvislost stížních námitek
s důvody pro udělení azylu, tj. s obavou z návratu do země původu, kde si bude těžko hledat
práci. Namítaná porušení správního řádu považuje žalovaný za bezpředmětná a formální.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy
z důvodu tvrzené vady řízení před správním orgánem, jež byla důvodně vytýkána již v řízení
před krajským soudem a pro niž měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel
jej specifikoval tím, že žalovaný nezjistil řádně všechny okolnosti ohledně jeho tvrzení,
že se nemůže vrátit do vlasti, jelikož mu tam hrozí pronásledování za to, že požádal v České
republice o udělení azylu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se s tím žalovaný
ve svém rozhodnutí řádně vypořádal, když se zabýval všemi skutečnostmi, které by mohly
znamenat existenci překážky vycestování; nedospěl však k závěru, že by žalobci hrozilo
po návratu do země původu mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest ani žádná jiná
hrozba ve smyslu §91 zákona o azylu. Uložení povinnosti ukončit pobyt na území České
republiky žalovaný neshledal ani v rozporu s mezinárodními závazky, jimiž je Česká
republika vázána. Rovněž krajský soud nedospěl k závěru, že by byl žalovaným nedostatečně
zjištěn skutečný stav věci ohledně překážky vycestování podle §91 zákona o azylu
ani ohledně důvodů pro udělení azylu. K obavě žalobce z pronásledování komunistickým
režimem v případě návratu do země původu je zapotřebí poukázat na to, že v řízení o udělení
azylu stěžovatel obavu tohoto druhu vůbec neventiloval, a ačkoliv žalovaný v pohovoru
k důvodům pro udělení azylu kladl dotazy týkající se případného žalobcova pronásledování
v zemi původu, žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl. Námitkou uvedenou v kasační
stížnosti, že životní situace občanů Vietnamu se značně odlišuje od skutečností popisovaných
ve zprávách o situaci v zemi původu, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se jedná
o skutkovou novotu ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož ke skutečnostem uvedeným
po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nejvyšší správní soud
proto dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že žalovaný v řízení o udělení azylu řádně
zjistil skutečný stav věci, a proto důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu