ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.325.2004
sp. zn. 3 Azs 325/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyň: a) V. G., b) nezl. A. G., c) nezl. A. G., nezletilé žalobkyně b) a c) zastoupeny
zákonnou zástupkyní V. G., všechny právně zastoupeny Mgr. Marcelou Valtrovou,
advokátkou se sídlem Černošice, Školní 1238, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2003
č. j. OAM-2098/AŘ-2002, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Az 17/2004,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
8. 6. 2004, č. j. 8 Az 17/2004 – 29,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004 č. j. 8 Az 17/2004 - 29
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2004 č. j. 8 Az 17/2004 - 29 odmítl
návrh žalobkyň (dále i „stěžovatelky“) ze dne 11. 2. 2004 podaný proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 12. 2003 č. j. OAM-2098/AŘ-2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 24. 8. 2001 č. j. U-2043/VL-07-P18-2000 o neudělení azylu dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a zamítnut rozklad žalobkyň. V odůvodnění usnesení Městský soud
v Praze uvedl, že v předmětné věci bylo zcela nepochybně prokázáno, že žalobkyně a)
převzala napadené rozhodnutí žalovaného dne 21. 1. 2004. Podle ustanovení §32 odst. 1
zákona o azylu, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu, žalobu
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu lze podat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení
rozhodnutí. V projednávané věci patnáctidenní lhůta k podání žaloby uplynula dne 5. 2. 2004,
naposledy tento den mohla žalobkyně podat žalobu k soudu nebo odevzdat orgánu,
který má povinnost ji doručit. Jelikož žalobkyně podala žalobu dne 11. 2. 2004, tj. po uplynutí
patnáctidenní lhůty, soud návrh jako opožděný odmítl dle ustanovení §46 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“).
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podaly stěžovatelky včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelky
jsou přesvědčeny, že napadené usnesení je nezákonné, neboť soud na jejich případ nesprávně
aplikoval ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu ve znění účinném ke dni rozhodování
správního orgánu. Stěžovatelky uvádí, že dne 25. 5. 2000 podaly návrh na zahájení řízení
o udělení azylu, rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 24. 8. 2001 jim azyl nebyl
udělen, proto podaly dne 15. 10. 2001 rozklad. Žalovaný o podaném rozkladu rozhodl
rozhodnutím dne 17. 12. 2003, které bylo stěžovatelkám doručeno dne 21. 1. 2004,
proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky dne 11. 2. 2004 žalobu. Podle čl. II bodu 2
zákona č. 519/2002 Sb., o změně zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 519/2002 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, platí, že pokud ministr vnitra
po nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodl o rozkladu, podaném podle zákona o azylu
ve znění účinném k 31. 1. 2002, lze proti takovému rozhodnutí do třiceti dnů od jeho doručení
podat žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního, jsou-li
splněny podmínky tam stanovené. Stěžovatelky mají za nepochybné, že žalovaný
po 1. 1. 2003 rozhodl o jejich rozkladu podaném podle zákona o azylu ve znění účinném
k 31. 1. 2002, a tudíž, že byly oprávněny podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného do třiceti
dnů od jeho doručení. Jestliže bylo předmětné rozhodnutí žalovaného doručeno stěžovatelkám
dne 21. 1. 2004, třicetidenní lhůta k podání žaloby uplynula dne 20. 2. 2004,
proto se stěžovatelky domnívají, že žalobu, kterou podaly dne 11. 2. 2004, podaly v zákonné
lhůtě a napadené usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby jako opožděné
je proto nezákonné. Stěžovatelky navrhují napadené usnesení zrušit a věc vrátit Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení, dále navrhují přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadené
usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatnily důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a Nejvyšší správní soud jej shledal
oprávněným, neboť napadené usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí návrhu
stěžovatelek pro opožděnost dle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebylo vydáno
v souladu se zákonem.
Ze spisového materiálu ve věci plyne, že žalobkyně a) podala jménem svým a jménem
nezletilých žalobkyň b) a c) dne 25. 5. 2000 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, správní
orgán I. stupně rozhodnutím č. j. U-2043/VL-07-P18-2000 ze dne 24. 8. 2001 stěžovatelkám
neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rovněž rozhodl,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož zákona. Uvedené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně napadly stěžovatelky dne 15. 10. 2001 rozkladem,
o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-2098/AŘ-2002 ze dne 17. 12. 2003 tak,
že rozklad zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí žalovaného
bylo stěžovatelkám doručeno dne 21. 1. 2004, stěžovatelky podaly proti němu žalobu dne
11. 2. 2004 (osobně u Městského soudu v Praze).
Podle přechodných ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 519/2002 Sb. pokud ministr
vnitra po dni nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodl o rozkladu, podaném podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění účinném k 31. lednu 2002,
lze proti takovému rozhodnutí do třiceti dnů od jeho doručení podat žalobu podle části třetí
hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jsou-li splněny
podmínky tam stanovené. K řízení o žalobě podle věty první je příslušný krajský soud,
v jehož obvodu je žadatel o udělení azylu (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu.
Zákon č. 519/2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na případ stěžovatelek se nepochybně citované
přechodné ustanovení zákona č. 519/2002 Sb. vztahuje, neboť stěžovatelky podaly žalobu
proti rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu podaném podle zákona o azylu ve znění účinném
k 31. 1. 2002, přičemž ministr vnitra rozhodl o rozkladu po 1. 1. 2003. Proto mohly
stěžovatelky podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení
a nikoliv jen ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí dle ustanovení §32 odst. 1 zákona
o azylu. Stěžovatelkám bylo napadené rozhodnutí žalovaného doručeno dne 21. 1. 2004,
třicetidenní lhůta k podání žaloby uplynula dne 20. 2. 2004, je tak zřejmé, že stěžovatelkami
podaná žaloba dne 11. 2. 2004 byla podána v zákonné lhůtě.
Z důvodů v tomto rozsudku uvedených Nejvyšší správní soud zrušil usnesení
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.),
v němž je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve smyslu ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud
v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu