ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.337.2004
sp. zn. 3 Azs 337/2004 – 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: A.
Č., zastoupeného JUDr. Františkem Horákem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G.
Masaryka 24, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 411/2003 – 39
ze dne 19. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele advokátu JUDr. Františku Horákovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č. j. OAM-574/AŘ-2000 ze dne 16. 1. 2001, jímž byl zamítnut rozklad
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. U-2426/VL-14-P17-2000 ze dne 19. 9. 2000. Posléze
uvedeným správním rozhodnutím nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „azylový zákon“); zároveň bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahují
překážky vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Krajský soud dospěl k závěru,
že skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení nebyly důvodem pro udělení azylu,
neboť ojedinělé skutky, jež stěžovatel popsal, nebylo možno hodnotit jako pronásledování
z azylově relevantních důvodů. Udělení azylu podle §13 azylového zákona nepřicházelo
v úvahu a udělení humanitárního azylu podle §14 cit. zákona nemá obecně žadatel o azyl
nárok a jeho udělení je věcí správního uvážení. Soud neshledal v případě stěžovatele
ani existenci překážek vycestování. Zejména s ohledem k těmto skutečnostem krajský soud
v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel uvádí,
že je pravoslavného vyznání, které je na Ukrajině potíráno, a že byl kvůli své ruské národnosti
napadán a terorizován členy nacionalistické armády UNAUNSO a členy nacionalistické
organizace RUCH. Vytýká správnímu orgánu, že ačkoli ve správním řízení tyto skutečnosti
tvrdil, žalovaný si potřebné doklady k ověření jeho tvrzení neobstaral. V tom spatřuje
porušení §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Uvádí rovněž, že mu bylo odepřeno seznámit
se s podklady pro rozhodnutí, z čehož dovozuje porušení §33 odst. 2 správního řádu.
Na podporu svých tvrzení poukazuje stěžovatel na zprávu MZV USA ze dne 25. 2. 2000
o situaci na Ukrajině, z níž jsou obsaženy informace o bití vězňů a branců, které v některých
případech vedlo až ke smrti, o neschopnosti bojovat s korupcí a zneužívání moci
ve vládě. Stěžovatel uvedl, že byl i přes své pacifistické přesvědčení nucen ke službě
v ukrajinské armádě, byl nucen k podpisu vojenské přísahy a když odmítl, byl perzekvován
a hrozilo mu i vězení. Z toho dovozuje, že žalovaný neprovedl dostatečné šetření, zda jsou
u něj splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 azylového zákona. I přes toto procesní
pochybení je stěžovatel přesvědčen, že i neúplně zjištěný skutkový stav byl dostatečným
podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení azylu, neboť má za to, že bylo dostatečně
prokázáno, že má strach z pronásledování z důvodu náboženství, národnosti či pro zastávání
určitých politických názorů, když se hlásil ke svobodě slova a projevu, a to i tím, že nosí
dlouhé vlasy a náušnici, čímž měl projevovat své smýšlení a nesouhlas s politikou ukrajinské
vlády. Rovněž soud nevzal v potaz jeho námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci, když dospěl k závěru, že provádění dalších důkazů nebylo v jeho případě třeba.
Stěžovatel má za to, že ohrožení jeho života je skutečné a průkazné. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení
jako důvod své žádosti o azyl uvedl skutečnost, že nesouhlasí s politikou své vlády a celkovou
situací na Ukrajině. Volby neproběhly demokraticky, Ukrajina se stává mafiánským státem
a prezident Kučma nevystupuje proti nacionalistické politice. Stěžovatel je ruské národnosti
a pokud by chtěl zůstat na Ukrajině, musel by složit ukrajinskou vojenskou přísahu.
S tím nesouhlasí, vojnu již absolvoval. Když naopak přijede do Ruska, má problémy se svým
ukrajinským přízvukem. Na Ukrajině se stále výrazněji projevoval ukrajinský nacionalismus.
Jako Rus byl napadán. Byl nespokojen s přednáškami ukrajinské historie na vysoké škole,
kterou studoval, jež byla vykládána v nacionalistickém duchu. Už při studiu se zabýval
myšlenkou odjet ze země, vadila mu totiž ukrajinská mentalita, kdy nemohl nosit dlouhé vlasy
nebo náušnici v uchu. Stěžovatel uvedl, že když v obchodě promluví rusky, není obsloužen.
Po ukončení vysoké školy jej chtěla armáda povýšit, bylo to však podmíněno podepsáním
nové přísahy. To však odmítl. Všechny problémy na Ukrajině jsou podle stěžovatele
způsobeny Ukrajinskou nacionalistickou armádou UNAUNSO a nacionalistickou
organizací Ruch. Stěžovatel sám byl napaden v roce 1993, kdy jej tři lidé ztloukli
proto, že na ně promluvil rusky. Lékařské ošetření však vyhledat nemusel. Do boje proti
nacionalistům se nikterak nezapojil, jinak by totiž nevystudoval vysokou školu. Nejvyšší
správní soud ze spisu rovněž zjistil, že pohovor k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území České republiky byl se stěžovatelem proveden dne 30. 8. 2000 v p. s. Z. B. v ruském
jazyce za přítomnosti tlumočníka. Podle protokolu o tomto pohovoru bylo stěžovateli
umožněno seznámit se s podklady, ze kterých hodlal žalovaný vycházet při posuzování
důvodnosti stěžovatelova návrhu na zahájení řízení; toto seznámení stěžovatel však odmítl,
stejně jako jakékoli doplnění nebo vyjádření se k těmto podkladům a způsobu jejich zjištění.
Podle §12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že ve správním řízení nebylo
prokázáno, že by stěžovatelovi svědčil jakýkoli z důvodů pro udělení azylu uvedený v §12
azylového zákona. Stěžovatel se cítil být na Ukrajině diskriminován pro svou ruskou
národnost. Skutečnosti, které měly tuto diskriminaci prokazovat, jež stěžovatel
uvedl ve správním řízení, však nebyly takového charakteru a intenzity, aby zakládaly
pronásledování ve smyslu azylového zákona. Obecnou nespokojenost žadatele o azyl
se situací v zemi původu nelze obecně považovat za azylově relevantní důvod. Stěžovatel
ve správním řízení ani nenaznačil, že by na Ukrajině uplatňoval svá politická práva
a svobody, a pro tuto skutečnost byl vystaven jakékoli persekuci či nátlaku. Jestliže v kasační
stížnosti dovozuje svou obavu z pronásledování z důvodu náboženství, pak tato skutečnost
nebyla ve správním řízení vůbec zmíněna a správní orgán se jí tedy nemohl zabývat. Má-li
stěžovatel za to, může mít důvodnou obavu z pronásledování z důvodu své národnosti,
pak Nejvyšší správní soud poukazuje, že podklady shromážděné ve správním spise takovému
závěru nenasvědčují. Předně z výpovědí stěžovatele ve správním řízení jednoznačně
vyplynulo, že řídké potíže a ústrky, jimž byl vystaven, pocházely od soukromých osob.
Jestliže stěžovatel ve správním řízení ani nenaznačil, že by tyto osoby byly jakýmkoli
způsobem napojeny na státní aparát, popř. že by jejich činnost byla státem podporována,
tolerována nebo že by stát před takovým závadným jednáním nebyl schopen poskytnout
účinnou ochranu, nelze takové jednání přičítat státu ve smyslu §2 odst. 4 azylového zákona,
jež vymezuje, co se rozumí pronásledováním ve smyslu tohoto zákona. Pakliže má stěžovatel
v kasační stížnosti zato, že mu hrozí pronásledování z důvodů zastávání určitých politických
názorů, pak ve správním ani v soudním řízení nespecifikuje, jakých je politických názorů
a jakým způsobem se skutečnost, že je zastával, navenek projevovala. Nejvyšší správní soud
má přitom naopak za prokázané, že stěžovatel se žádným způsobem politicky neangažoval,
když, jak sám stěžovatel potvrdil, se nikdy nezapojil do opozičního hnutí a nikdy nebyl
členem politické strany či politického hnutí. Sám stěžovatel potvrdil, že se na Ukrajině choval
politicky konformně a nebyl členem opozičního hnutí; z hlediska posouzení možnosti udělit
azyl pro pronásledování z důvodu zastávání politických názorů je potom nerozhodné,
že skutečnost, že se stěžovatel neangažoval v opozičním hnutí, byla přinejmenším zčásti
motivována snahou dokončit studium vysoké školy. Skutečnost, že nosil dlouhé vlasy
a náušnici v uchu, lze jen ztěží považovat za důkaz existence konkrétního politického
názoru (je přitom příznačné, že stěžovatel tento politický názor ani nepřímo neformuluje),
resp. za důkaz jeho vnějšího projevu. Při soudním přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí
je krajský soud v řízení o žalobě, avšak též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti,
vázán právním a skutkovým stavem, který tu byl v době vydání žalobou napadeného
rozhodnutí. Jestliže tedy stěžovatel teprve v soudním řízení uváděl, že byl pravoslavného
náboženského vyznání, které mělo vést k jeho diskriminaci, že byl napadán, popř. dokonce
terorizován ze strany členů UNAUNSO a organizace Ruch kvůli své národnosti, že byl
pacifistického přesvědčení, popř. že byl pronásledován pro své odmítnutí podepsat vojenskou
přísahu a že mu ze stejného důvodu hrozilo věznění, pak se jedná o skutečnosti, které nemohl
správní orgán zohlednit a jejichž neposouzení z jeho strany nemůže být stěžovatelem účinně
namítáno. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán správně usoudil,
že v případě stěžovatele nejsou splněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
azylového zákona a i krajský soud tuto právní otázkou posoudil správně. Vzhledem k tomu,
že zákonnost ostatních výroků správního rozhodnutí stěžovatel v kasační stížnosti
nerozporoval, zamítl Nejvyšší správní soud námitku nesprávného posouzení právní otázky
soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud však v daném případě neshledal ani naplnění důvodu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když nezjistil porušení stěžovatelem označených ustanovení
správního řádu. Nedůvodná je námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno seznámit
se s podklady pro vydání rozhodnutí, když o pravém opaku vypovídá protokol o pohovoru,
který byl se stěžovatelem ve správním řízení proveden. V rámci něj bylo stěžovateli
umožněno seznámit se s podklady, které pro posouzení stěžovatelovy žádosti o azyl
shromáždil žalovaný, vyjádřit se k nim a ke způsobu jejich zjištění a konečně též navrhnout
jejich doplnění. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost odmítl, a že tedy byl seznámen
s těmito podklady až v rámci rozhodnutí, nemůže být za této situace přičítána k tíži
žalovaného. Shledáno nebylo též porušení §32 odst. 1 správního řádu, který ukládá
správnímu orgánu zjistit přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí. Ze správního spisu a správního rozhodnutí soud zjistil, že žalovaný
vyšel při posouzení návrhu stěžovatele předně z jeho vlastních tvrzení, které konfrontoval
s informacemi obsaženými v obecných zprávách o situaci na Ukrajině; takový postup
lze ve většině případů považovat za dostačující způsob zjištění skutkového stavu věci,
a to zejména tehdy, jestliže žadatel o azyl na podporu svého tvrzení uvádí skutečnosti,
jež existenci pronásledování, resp. důvodné obavy z pronásledování spíše nenasvědčují.
Za stejné situace nelze správnímu orgánu vytýkat, že si neopatřil dodatečné důkazy,
když stěžovatel žádné takové důkazy nepředložil, neoznačil a neuvedl, a to ani v kasační
stížnosti, co a jakým způsobem by prostřednictvím nich mělo být prokazováno. Žalovanému
tedy v daném případě nelze vytýkat porušení uvedených ustanovení správního řádu, a proto
ani Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy existenci vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Krajský soud v Brně tedy podle zjištění
Nejvyššího správního soudu nepochybil, jestliže z takového důvodu žalobou napadené
rozhodnutí nezrušil.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k §78b
odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovenému
zástupci stěžovatele platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní
služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání
soudu, ve výši 2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč
za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu