ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.343.2004
sp. zn. 3 Azs 343/2004 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: V. Ch.,
zastoupené JUDr. Libuší Peterkovou, advokátkou se sídlem Rosice, Palackého nám. 46, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004 č. j. 36 Az 670/2003 –
18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2004 č. j. 36 Az 670/2003 - 18 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 4. 2003 č. j. OAM-4084/CU-06-P01-2001, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení
§91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul skutková a právní zjištění
ve věci a mimo jiné uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný
se důvody vyplývajícími z ustanovení §12 zákona o azylu podrobně zabýval a hodnotil
žalobkyní uváděné skutečnosti, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu. Zásadním
důvodem, který žalobkyně uplatnila, byla obava z vyhrožování soukromou osobou
a legalizace pobytu na území České republiky. Žalobkyní uplatněný důvod pak žalovaný
správní orgán podrobně hodnotil z pohledu ustanovení §12 zákona o azylu a v souladu
se zákonem odůvodnil své rozhodnutí o neexistenci důvodů pro udělení azylu jak z hledisek
vyplývajících z §12 citovaného zákona, tak z hledisek vyplývajících z ustanovení §14
zákona o azylu a rovněž z pohledu neexistence překážek vycestování dle §91 zákona o azylu.
Podle krajského soudu žalobkyně v podané žalobě nenamítá nic, co by mohlo zvrátit
závěry žalovaného o neudělení azylu, po přezkoumání věci dospěl soud ke shodnému závěru
jako žalovaný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle názoru stěžovatelky krajský soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázky a skutková podstata, z níž žalovaný
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky §12 a §14 zákona o azylu a její ústní
vyjádření bylo v předcházejícím správním řízení jednoznačné. Dále stěžovatelka uvádí,
že nebyla sice trestně stíhána v Ruské federaci, ale s ohledem na své otevřené názory a kritiku
nemohla sehnat žádné zaměstnání, proto byla nucena opustit rodinu – příbuzné. Stěžovatelka
namítá, že má také zdravotní problémy, odchod byl pro ni jediné řešení, je možné,
že v důsledku nutnosti překladu nebyly všechny její argumenty uvedeny ve správním řízení
dostatečně přesně. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť má za to,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy,
odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka
učinila během správního řízení. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení
řízení o udělení azylu dne 2. 12. 2001, ve kterém uvedla, že vlast opustila v lednu roku 2001,
protože je tam válka, nemá kde bydlet, nikoho tam nemá, odjela s manželem, jeli autem
přes Ukrajinu, Polsko až do České republiky. Stěžovatelka dále uvedla, že není a nikdy nebyla
členkou žádné politické strany ani jiné organizace, že její zdravotní stav je dobrý, že chtěla
do Spolkové republiky Německo, ale nyní chce zůstat v České republice, cestovní pas nemá,
neboť jej ztratila. V pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 12. 3. 2002
stěžovatelka podrobněji popsala cestu z vlasti do České republiky, uvedla, že ve vlasti byla
špatná situace, často se hádala s manželem, který ji dokonce bil, protože je muslim, chtěl,
aby přestoupila na jeho víru. Stěžovatelka přisvědčila, že se svými problémy či s žádosti
o pomoc na nikoho ve vlasti neobrátila, bála se manžela, v případě návratu nevěděla,
co by jí ve vlasti hrozilo. Stěžovatelka také uvedla, že problémy s policií či státními orgány
ve vlasti neměla. Dne 17. 4. 2003 proběhl doplňující pohovor k žádosti o udělení azylu,
kde stěžovatelka uvedla, že po příjezdu do České republiky pobývala v Ústí nad Labem,
neznámí lidé ji řekli, že existuje azyl, a že o něj může požádat, chtěla by zde pracovat a žít.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny
dle ustanovení §13 nebo v případě hodném zvláštního zřetele udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14.
Námitka stěžovatelky o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem ohledně splnění podmínek udělení azylu stěžovatelce dle ustanovení
§12 zákona o azylu se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda důvody
uváděné stěžovatelkou, lze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo
najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu musela důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka jako stěžejní důvody pro udělení azylu
uváděla celkově špatnou situaci ve vlasti, soukromé potíže s manželem a snahu legalizovat
si v České republice pobyt, tedy skutečnosti, které nelze označit za důvody azylově
relevantní. Žalovaný tak zcela správně stěžovatelce azyl dle ustanovení §12 zákona o azylu
neudělil a krajský soud správně projevil s jeho postupem a s přijatým názorem souhlas.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší správní soud s právním posouzením věci krajským
soudem ztotožňuje a neshledává důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
oprávněným.
Co se týče námitky stěžovatelky, že splňuje také podmínky ustanovení §14 zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu není právní
nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele náleží
správnímu orgánu. V předmětné věci žalovaný v souladu se zákonem nejprve posuzoval,
zda stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v §12 zákona
o azylu a neshledal jej. Stejně tak žalovaný vážil, zda by nebylo možné stěžovatelce udělit
azyl dle §14 téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených
mezích správního uvážení neshledal. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl také
krajský soud, Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu
ztotožňuje, neboť stěžovatelkou nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců
ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být
považovány za hodné zvláštního zřetele.
K obecně formulované námitce stěžovatelky o vadě řízení před žalovaným spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisu a je s nimi v rozporu, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný provedl ve věci řádné
dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel především z tvrzení
stěžovatelky uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovorech
k důvodům žádosti), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který
rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž
krajský soud vycházel z dostatečných pokladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl
řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud
tak v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka nově namítá, že pro své otevřené názory a kritiku
nemohla ve vlasti nalézt zaměstnání, že má zdravotní problémy a že je možné, že důsledkem
překladu nebyly všechny její argumenty, tvrzené ve správním řízení, uvedeny dostatečně
přesně. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedeným
skutečnostem, o nichž se stěžovatelka nezmínila v rámci řízení o žalobě u krajského soudu,
a které uplatnila teprve po vydání napadeného rozsudku v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném
znění.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu