ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.346.2004
sp. zn. 3 Azs 346/2004 – 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: I.
D., zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Chlumova 20,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Az 196/2003 – 34 ze dne 30. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č. j. OAM-1930/AŘ-2002 ze dne 30. 7. 2003, jímž byl zamítnut rozklad
stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. OAM-487/VL-10-P07-2000. Posléze
uvedeným rozhodnutím nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“ nebo „ZA“), a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 ZA. Městský soud v Praze po přezkoumání napadeného
správního rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru, že žaloba
důvodná není. Ztotožnil se tak se závěry správního orgánu, že v případě stěžovatele nejsou
splněny předpoklady pro udělení azylu uvedené v §12 ZA. Stěžovatel sice byl vydírán
ze strany narkomanů, avšak toto vydírání se neuskutečňovalo pro stěžovatelovo uplatňování
politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. Soud usoudil, že v takové
situaci bylo nerozhodné, že ochrana stěžovatele ze strany státních orgánů byla neúčinná,
neboť motivem vyděračů bylo získání narkotik. Soud neshledal ani porušení procesních
ustanovení ze strany správního orgánu, když mimojiné zjistil, že v napadeném rozhodnutí
jsou uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a že správní orgán zjistil
náležitě skutkový stav věci a vyvodil z něj správné závěry. Soud neshledal ani existenci
překážky vycestování ve smyslu §91 ZA, neboť v případě stěžovatele nebylo zjištěno,
že by byl pro případ návratu ohrožen na životě z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Vzhledem
k těmto skutečnostem Městský soud v Praze v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
V podané kasační stížnosti se stěžovatel dovolává existence důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem spatřuje stěžovatel v údajném rozporu rozhodnutí soudu s §2 odst. 5, §12,
§13, §14 a §91 ZA. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. shledává stěžovatel v tom,
že správní orgán i soud situaci v Ruské federaci hodnotily pouze z obecných zpráv
ministerstev zahraničních věcí USA a Velké Británie bez zjištění bližších konkrétních údajů
k tvrzením stěžovatele, který důvody, jež jej vedly k podání žádosti o azyl, uváděl
od samotného počátku správního řízení. Žalovaný tedy podle něj nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody pro udělení azylu u něj existují.
Poukazuje na to, že odmítl neznámým osobám – narkomanům, kteří patřili k mafii, zajistit
narkotika, za což byl opakovaně zbit a za což mu bylo vyhrožováno zabitím. Obrátil se sice
na milici, ta mu však tvrdila, že nemůže zajistit žádné důkazy (což stěžovatel shledává
nepravděpodobným). Také mu bylo ze strany milice doporučeno, aby z místa bydliště odjel.
To nepovažuje za adekvátní řešení situace ze strany státního orgánu, který by takové situace
měl řešit. Postup milice stěžovatel považuje za naplnění pojmu pronásledování. Dovozuje
totiž, že jednání soukromých osob je státem trpěno, resp. stát není schopen stěžovateli
před tímto jednáním poskytnout adekvátní ochranu. S poukazem na podklady založené
ve spise uvádí, že v Rusku není žádným způsobem potlačována kriminalita či korupce,
a že pracovníci bezpečnostních sil neustále porušují lidská práva. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem podán dne 5. 8. 2000 a pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu na území České republiky byl s ním proveden dne 10. 4. 2001. Pohovor
byl veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočnice. Ve správním řízení stěžovatel za důvod
své žádosti o azyl označil problémy s narkomany, tedy lidmi, o nichž se posléze dozvěděl,
že jsou členy mafie. Tito lidé po stěžovateli opakovaně požadovali zprostředkování narkotik,
to však odmítl, v důsledku čehož byl opakovaně napaden a rovněž mu bylo vyhrožováno.
Tyto skutečnosti oznámil vedení nemocnice, kde pracoval, a milici. Milice se případem
sice zabývala, po čase však stěžovateli sdělila, že nemůže získat dostatek důkazů,
ale že se případem bude dále zabývat. Jak milice, tak vedení nemocnice posléze stěžovateli
poradily, aby se raději z místa odstěhoval. Stěžovatel ve správním řízení vyslovil domněnku,
že si tím chtěly „usnadnit život“, neboť celá záležitost se dotýkala i chodu nemocnice. Milice
podle něj v Rusku nikoho neochrání, resp. neudělá nic, pokud člověk nemá v rukou důkazy.
Odstěhovat se jinam v rámci Ruska nemohl, neměl kam jít, odešel tedy na Ukrajinu,
z níž pochází. Protože však není ukrajinský občan a také proto, že tam nemohl najít práci,
rozhodl se odejít do České republiky. Stěžovatel rovněž ve správním řízení vyjádřil
svou celkovou deziluzi ze způsobu života, jež je veden v Rusku. Pokud byl tázán na to,
co by mu hrozilo v případě návratu do Ruska, stěžovatel odpověděl, že se tam již nehodlá
vrátit. Podle zápisu v protokolu o pohovoru byla stěžovateli dána možnost seznámit
se s tam uvedenými podklady, které zajistil žalovaný pro své rozhodnutí; této možnosti,
jakož ani možnosti navrhnout jejich doplnění, však stěžovatel nevyužil.
Podle §12 ZA se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle §2
odst. 6 ZA se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze,
avšak mohl tak však učinit pouze v mezích stižních důvodů, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny (§109 odst. 3 s. ř. s.). Za řádně uplatněný stižní bod lze považovat pouze
takovou námitku, která obsahuje jak skutkové, tak právní tvrzení. Z tohoto pohledu stěžovatel
řádně uplatnil námitku nesprávného posouzení právní otázky, zda mu měl být udělen azyl
podle §12 ZA, neboť tato námitka obsahuje jak právní, tak skutková tvrzení, o něž stěžovatel
opírá její důvodnost. Naproti tomu k námitkám porušení §13, §14 a §91 ZA Nejvyšší
správní soud přihlédnout nemohl, neboť v těchto případech nebyla právní argumentace
podpořena jakoukoliv další konkretizací stěžovatele, která by umožnila přezkoumání
takových námitek. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud
považuje za řádně uplatněný pouze potud, doplňuje-li stěžovatel tvrzení o porušení procesních
předpisů ze strany žalovaného konkrétními skutkovými tvrzeními. Nejvyšší správní soud
však důvodnost kasační stížnosti neshledal.
Pokud jde o námitku, že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 ZA,
shoduje se Nejvyšší správní soud v plném rozsahu s jejím právním posouzením ze strany
Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud sice uznává, že výpovědi stěžovatele
ve správním řízení lze interpretovat i způsobem, který přinejmenším zpochybňuje vůli
a schopnost příslušných státních orgánů poskytnout stěžovateli adekvátní ochranu
před negativním jednáním soukromých osob. I když by skutečnosti popsané stěžovatelem
ve správním řízení, jakož i v kasační stížnosti, mohly splňovat znaky pronásledování
ve smyslu §2 odst. 6 ZA (o čemž nebylo z důvodu dále uvedených třeba v dané věci
rozhodnout), takové pronásledování by se v případě stěžovatele neuskutečňovalo z důvodů
uvedených v §12 ZA. Přitom právě pronásledování, resp. odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v cit. ustanovení je jedině relevantní skutečností
z hlediska možnosti udělit žadateli azyl podle §12 ZA. Ze všech vyjádření stěžovatele
v průběhu správního i soudního řízení vyplývá, že zavrženíhodné jednání soukromých osob
vůči stěžovateli bylo motivováno pouze jejich snahou zajistit si snadný přístup k narkotikům,
nikoliv příslušností stěžovatele k určité národnosti, rase nebo sociální skupině, resp. nebylo
ovlivněno uplatňováním politických práv a svobod nebo zastáváním specifických názorů
ze strany stěžovatele. Za daných okolností však, jak správně dovodil Městský soud v Praze,
se takové jednání soukromých osob, byť by bylo pronásledováním ve smyslu azylového
zákona, nemůže podle současného znění §12 ZA stát důvodem pro udělení azylu.
Institut azylu totiž slouží k mezinárodněprávní ochraně jednotlivců pronásledovaných
pro své uplatňování politických práv a svobod či pro projevování politických názorů,
resp. pro příslušnost k určité rase, národnosti nebo sociální skupině; institut azylu není naopak
určen na ochranu takových osob před jakýmkoli jiným negativním jednání, kterému jsou
v zemi svého původu vystaveny. Nejvyšší správní soud se tedy se žalovaným a Městským
soudem v Praze shoduje v tom, že důvody pro udělení azylu podle §12 ZA nebyly v průběhu
správního řízení zjištěny, a nepřisvědčil tak námitce nesprávného posouzení této právní
otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Porušení procesních předpisů ze strany žalovaného, pro které měl Městský soud v Praze
žalobou napadené rozhodnutí zrušit, spatřuje stěžovatel v nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu. Vyčítá správnímu orgánu, že vycházel pouze z obecných zpráv a nezjišťoval konkrétní
situaci stěžovatele a neprověřoval jím tvrzené důvody. Této námitce Nejvyšší správní soud
po přezkoumání napadeného správního rozhodnutí nemohl přisvědčit. Soud dává stěžovateli
za pravdu, že žalovaný vycházel mimojiné z obecných zpráv o situaci v zemi původu
stěžovatele. Těmito informacemi však žalovaný poměřoval vlastní tvrzení stěžovatele
v průběhu správního řízení, která se, podle zjištění Nejvyššího správního soudu, stala
prvotním zdrojem informací, na jejichž základě žalovaný posuzoval důvodnost stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné
zopakovat a zdůraznit, že stěžovatel ve správním řízení uváděl skutková tvrzení, která nebylo
a není možno podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 ZA. Za takových
okolností není povinností správního orgánu na straně jedné dohledávat případné další v úvahu
přicházející důvody, které by hypoteticky mohly vést stěžovatele k podání žádosti o azyl,
na straně druhé však ani ověřovat důvodnost uplatněných, avšak azylově nerelevantních
tvrzení stěžovatele. Jak totiž Nejvyšší správní soud již výše uvedl, stěžovatelem popsané
potíže se soukromými osobami by ani v situaci, kdy by se prokázala neschopnost
nebo neochota ruských státních orgánů poskytnout adekvátní pomoc před takovým jednáním,
nebyly důvodem pro udělení azylu, neboť toto jednání bylo motivováno jinými důvody,
než které jsou uvedeny v §12 ZA. Pak ovšem nelze účinně vyčítat správnímu orgánu,
že například nezjišťoval míru skutečné tolerance odpovědných státních orgánů vůči takovému
jednání, popřípadě jinak blíže neověřoval tvrzení stěžovatele ohledně sledu a průběhu
jednotlivých jím popsaných událostí, neboť takové zjišťování by nemohlo vést k jinému
právnímu posouzení případu ze strany žalovaného. Naopak jako správný se Nejvyššímu
správnímu soudu jeví postup správního orgánu, který nad rámec tvrzení stěžovatele, jež byla
sama o sobě nedostatečná z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 ZA,
zhodnotil obecnou situaci v Ruské federaci. Že tak učinil pouze obecně, resp. ze všeobecných
zpráv identifikovaných ve správním spise a správním rozhodnutí, nelze žalovanému z důvodů
výše uvedených vytýkat. Nejvyšší správní soud zde poukazuje na skutečnost, že stěžovatel
se odmítl seznámit s podklady, jež měl žalovaný pro své rozhodnutí, a nevyužil ani možnosti
navrhnou další důkazy. Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný ve správním řízení posoudil
osobní situaci stěžovatele a politickou situaci v zemi jeho původu způsobem adekvátním
vlastním tvrzením stěžovatele v průběhu správního řízení. Skutková zjištění učiněná
žalovaným tedy nebyla soudem shledána nedostatečnými a závěry obsažené v napadeném
správním rozhodnutí nebyly shledány nesprávnými. Jestliže ke stejnému závěru dospěl
v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze, pak Nejvyšší správní soud nemohl uznat
důvodnost bodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnost ani jednoho z řádně uplatněných
stižních důvodů, a proto kasační stížnost stěžovatele dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem
strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu