ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.350.2004
sp. zn. 3 Azs 350/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobce: V. K., zastoupeného Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Dlouhá 16, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2003 č. j. OAM-542/VL-07-08-2003,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Az 907/2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2004 č. j. 24 Az 907/2003 –
22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Jekatěrině Sochorové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 1. 2004 č. j. 24 Az 907/2003 – 22 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2003
č. j. OAM-542/VL-07-08-2003, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se žalobci neuděluje azyl dle §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, a že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě shrnul dosavadní skutková a právní
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že žalobce odůvodnil žádost o azyl špatnou ekonomickou
situací ve vlasti, kdy nemohl sehnat zaměstnání, neměl dostatek prostředků na zabezpečení
rodiny, tedy neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování, a to z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Dle krajského soudu
žalovaný správně zamítl žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, výrok týkající se ustanovení §14 zákona o azylu považuje soud
v daných souvislostech za nadbytečný. Krajský soud dále konstatoval, že ze správního spisu
nic nenaznačuje tomu, že by se žalovaný věcí nezabýval odpovědně a svědomitě,
a protože námitky ohledně porušení procesního předpisu byly uvedeny zcela obecně, soud
se jimi dále nezabýval.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce včas kasační
stížnost, ve které uvádí, že při projednání jeho žádosti o azyl došlo k pochybení ze strany
žalovaného správního orgánu. Rozhodnutí žalovaného napadá stěžovatel pro nezákonnost
způsobenou tím, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil
povinnost dle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Důkazy,
které si žalovaný opatřil před vydáním rozhodnutí, nebyly úplné, došlo tak opětovně
k porušení ustanovení §32 odst. 1 správního řádu a také k porušení ustanovení §34 odst. 1
téhož zákona, a žalovaný tak nemohl správně usuzovat skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje. Žalovaný dle stěžovatele také nedostatečně objasnil
důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, čímž porušil povinnost, kterou mu ukládá §47
odst. 3 správního řádu. Stěžovatel dále uvádí, že Ukrajinu opustil spolu s manželkou,
protože neměl kde žít a neměl stálé zaměstnání, pokoušel se práci najít,
ale za zprostředkování se platí úplatek, všechno je zkorumpováno a všude vládne mafie,
proto se do vlasti nechce vrátit. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušit a zároveň přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 8. 2. 2003
žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že Ukrajinu opustil v listopadu roku 2002,
protože se tam nedá žít, neměl kde bydlet, nemohl uživit rodinu, neměl práci nebo nedostával
mzdu. Stěžovatel přisvědčil, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné
organizace. V rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 12. 2. 2003 stěžovatel podrobněji
vylíčil problémy, které jej provázely ve vlasti a které spočívaly zejména v potížích
s nalezením zaměstnání a s otázkou bydlení jeho rodiny. Stěžovatel také uvedl,
že jeho ekonomická situace ve vlasti byla špatná, v případě návratu do vlasti se ničeho
neobává, ale vrátit se nechce, problémy se státními orgány ve vlasti nikdy neměl, chtěl by žít
v České republice společně s rodinou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Žádost o udělení azylu lze zamítnout jako zjevně
nedůvodnou v případech taxativně vymezených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu.
Podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona.
Stěžovatel výslovně neoznačil zákonný důvod podání kasační stížnosti,
avšak z jejího obsahu lze usuzovat, že je podána z důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
V kasační stížnosti stěžovatel (stejně jako v žalobě) tvrdí vady řízení spočívající
v tom, že žalovaný v řízení o udělení azylu porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, ale nekonkretizuje tyto své obecně formulované
námitky a neuvádí, v čem porušení zákona spatřuje. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu si žalovaný opatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, přičemž vycházel zejména
z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům žádosti.
Na základě opatřených podkladů zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral
v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Z tvrzení
stěžovatele je zřejmé, že Ukrajinu opustil z důvodů ekonomických, neboť se mu nedařilo
nalézt si stálé zaměstnání a jeho rodina měla existenční problémy. Stěžovatel tedy v rámci
řízení o udělení azylu neuvedl žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že byl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo měl odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Žalovaný
proto správně rozhodl o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, přičemž v odůvodnění rozhodnutí
podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci,
hodnocení důkazů a konečná stanoviska, a Krajský soud v Ostravě správně vyslovil
s jeho rozhodnutím souhlas. Nejvyšší správní soud tak neshledal v řízení vadu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupcem advokátku
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a v náhradě hotových výdajů v částce
150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně Mgr. Jekatěriny Sochorové do 1 měsíce
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu