ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.355.2005
sp. zn. 3 Azs 355/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. V., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Hybernská 9, Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.
10. 2003, čj. OAM-5472/VL-11-C09-2002, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 14 Az 489/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 14 Az 489/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu. Podle žalovaného byly důvodem žádosti žalobce o azyl jeho potíže
s bratrem, snaha o zajištění lepšího života a snaha o úpravu pobytu na území České republiky.
Žalovaný uvedl, že problémy s bratrem neměl žalobce ze žádného z důvodů podle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť příčinou těchto problémů byl žalobcův poměr s bratrovou
manželkou, což nemůže být důvodem pro udělení azylu. Ke snaze žalobce začít v České
republice nový život žalovaný uvedl, že výčet důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu je taxativní a snaha o zajištění lepšího života v nich není zahrnuta. Pro legalizaci
pobytu žalovaný doporučil využít některého z institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, když neshledal, že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení, nelidského
nebo ponižujícího zacházení nebo trestu; přitom odkázal mj. na rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ve věcech Vilvarajah a Costello-Roberts.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 14 Az
489/2003 - 28, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl,
že žalobce opustil vlast z důvodu problémů s bratrem. V roce 1996 byl v České republice
zatčen, odsouzen za podvod a po výkonu trestu deportován do Bulharska, odkud v roce 1997
přijel zpět do České republiky a každé tři měsíce překračoval hranice, aby zde mohl legálně
pobývat. V roce 2000 mu bylo sděleno obvinění z trestného činu pozměňování veřejné listiny
a byl čtrnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Soud se ztotožnil se žalovaným, že problémy
s bratrem a snaha o legalizaci pobytu nejsou důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a že u žalobce nebyla u něj dána ani překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle soudu dodržel žalovaný v řízení zákonný postup, žalobci byl dán prostor vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí, avšak nenavrhl doplnění řízení ani provedení dalších důkazů.
Podle soudu bylo dostatečně prokázáno, že žalobce nebyl pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod ani z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Skutkový stav věci byl
podle soudu zjištěn dostatečně, žalovaný se vypořádal s obsahem zpráv o situaci v zemi
původu i se všemi tvrzeními žalobce vznesenými v průběhu správního řízení. Proto soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Podle něj žalovaný ani soud nezjistily řádně rodinnou situaci na straně stěžovatele,
čímž se dopustily porušení §3, §32 odst. 1 a §46 spr. ř. V mezidobí stěžovatel uzavřel dne
10. 9. 2004 manželství s českou státní příslušnicí A. B., rozenou K., a dne 26. 4. 2005 se jim
narodil syn F. A. Proto měla být zhodnocena možnost udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Stěžovatel dále uvedl, že byl v roce 1996 odsouzen za úmyslný trestný čin,
nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal a byl mu zahlazen; nebyl mu však zahlazen trest
vyhoštění. Stěžovatel uvedl, že dne 12. 5. 2005 podal žádost o upuštění od zbytku výkonu
trestu vyhoštění z důvodu sloučení rodiny, dosud však o tom nebylo rozhodnuto. Podle
zákona o pobytu cizinců stěžovatel naplnil zákonnou podmínku pro udělení trvalého pobytu
na území České republiky za základě povolení k pobytu podle §65 a násl. tohoto zákona.
Tato žádost však bude zamítnuta, pokud je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob, což
se stává v případě udělení trestu vyhoštění. Proto je stěžovatel přesvědčen o tom, že je u něj
dán důvod pro udělení humanitárního azylu, jelikož jinak by byl nucen opustit území České
republiky, čímž by byly narušeny rodinné vazby. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 14 Az 489/2003 - 28, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Dne 1. 12. 2005 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno doplnění kasační
stížnosti, v němž stěžovatel zaslal soudu na vědomí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 1. 11. 2005, sp. zn. 5 T 163/96, jímž bylo upuštěno od výkonu zbytku trestu vyhoštění.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zpochybnil důvody kasační stížnosti
s ohledem na datum vydání svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však
nesprávně vyložen. Stěžovatel je přesvědčen o naplnění důvodů pro udělení humanitárního
azylu. Institut humanitárního azylu je však výsledkem správního uvážení žalovaného, na jeho
udělení není právní nárok. Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu tedy správní
soudy přezkoumávají pouze v omezeném rozsahu, a sice z hlediska toho, zda žalovaný
při rozhodování nepřekročil zákonné meze správního uvážení nebo je nezneužil a v případě,
že shledá, že meze správního uvážení nebyly překročeny ani zneužity, je další přezkum tohoto
výroku rozhodnutí vyloučen. Krajský soud se přitom se skutečností, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok, ve svém rozhodnutí vypořádal a neshledal pochybení
v postupu žalovaného ohledně tohoto výroku. K tvrzení stěžovatele uvedeném v kasační
stížnosti, že důvodem pro udělení humanitárního azylu by měl být sloučení jeho rodiny, neboť
se v České republice oženil a založil zde rodinu a rovněž tak ke skutečnosti, že žalobci patrně
nebude možné udělit trvalý pobyt podle zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud
nemohl přihlédnout, neboť se jedná o novou skutečnost, která nastala po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, a proto k ní Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout, neboť podle
§75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud
dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. není dán.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle
něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Ustanovení §3 odst. 4 spr. ř. ukládá správnímu orgánu povinnost vycházet
při rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Totéž vyplývá i z §46 spr. ř., podle
něhož musí být rozhodnutí ve správním řízení vydáno v souladu se zákony a ostatními
právními předpisy, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané
náležitosti. Podle §32 odst. 1 spr. ř. je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci a za tímto účelem si opatřit podklady pro rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu žalovaný zjistil v řízení spolehlivě stav věci, když vycházel
ze subjektivních informací sdělených žalobcem a z objektivních zpráv o situaci v zemi
jeho původu. Tyto prameny poté žalovaný hodnotil samostatně i v jejich vzájemné souvislosti
a na základě takto provedeného hodnocení dospěl k závěru, že stěžovatel nenaplnil důvody
pro udělení azylu na území České republiky, neboť nebylo shledáno jeho pronásledování
nebo odůvodněný strach z pronásledování z některého taxativně vymezeného důvodu
pro udělení azylu. Jak správně uvedl krajský soud, žalovaný se podrobně zabýval všemi
tvrzeními, které žalobce uvedl v řízení o udělení azylu; rovněž se tedy zabýval rodinnou
situací stěžovatele v zemi původu, včetně problémů s bratrem, dospěl však k závěru, že tyto
problémy nejsou důvodem pro udělení azylu. Věc lze uzavřít tak, že žalovaný se dostatečným
způsobem vypořádal se všemi tvrzeními týkajícími se rodinné situace žalobce v zemi jeho
původu, jež byly uplatněny v řízení o udělení azylu. Žalovaný ani soud se však nemohly
zabývat s tvrzeními žalobce týkajícími se jeho nové rodinné situace, okolnostmi týkajícími
se upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění a problémy s udělením trvalého pobytu,
protože tyto skutečnosti byly uplatněny až po vydání napadeného rozhodnutí, a jsou tedy
novým skutkovým tvrzením (doplnění kasační stížnosti doručené Nejvyššímu správnímu
soudu dne 1. 12. 2005 bylo navíc učiněno po uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti).
Nejvyšší správní soud se jimi proto nemohl s odkazem na §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat, neboť
podle tohoto ustanovení ke skutečnostem uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí
Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
tedy není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu