ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.389.2004
sp. zn. 3 Azs 389/2004 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené JUDr. Lenkou Kulhavou, advokátkou se sídlem Praha 2, Slezská 19, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2004 č.j. 36 Az 452/2003 –
67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2004 č. j. 36 Az 452/2003 – 67 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 9. 2002 č. j. OAM-2533/VL-07-ZA04-2002, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl
podle ustanovení §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a současně bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování dle §91
téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně shrnul dosavadní skutková a právní
zjištění ve věci a zejména uvedl, že z obsahu správního spisu plyne, že žalovaný
při hodnocení skutečností uváděných žalobkyní vycházel z informací ohledně politické
a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států za rok 2001, z informací Ministerstva zahraničních věcí
České republiky ze dne 8. 4. 2000 a informací společnosti Člověk v tísni z roku 2002,
tyto podklady jsou pro posouzení situace žalobkyně dostatečné. Dle krajského soudu
je zřejmé, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, skutečným důvodem žádosti o azyl je v jejím případě snaha o legalizaci pobytu,
neboť pokud by pociťovala takovou intenzitu pronásledování svědčící pro ohrožení
jejího života či svobody, o azyl by požádala ihned po vstupu na území České republiky.
Žalobkyně se však rozhodla podat žádost o azyl teprve po kontrole cizineckou policií
a uložení trestu správního vyhoštění. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené správní
rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobkyně podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně včas kasační
stížnost, ve které uvádí, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu je nezákonné,
protože žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 správního řádu, důkazy, které si žalovaný opatřil, nebyly úplné, došlo opětovně
k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, a rozhodnutí žalovaného nevyplývá
ze zjištěných podkladů, žalovaný tak nesprávně posoudil žádost o azyl. Stěžovatelka tvrdí,
že v zemi původu je ohrožena na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové
poměry trpí a podporuje je. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě jde i o důvody
humanitární, na základě kterých by bylo možno udělit azyl dle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka se odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
podle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestu, a na dva s tímto článkem související rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva, také poukazuje na čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kriterií pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1922 v Ženevě.
Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
projednání, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelky. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 11. 5. 2002
žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že vlast opustila v lednu roku 1998 ze strachu o život,
neboť měla problémy s mafií, podpálili jí obchod, požadovali po ní výpalné, vyhrožovali jí,
měla strach, že ji někdo zabije. Stěžovatelka dále uvedla, že není a nikdy nebyla členkou
žádné politické strany ani jiné organizace, v České republice by chtěla žít a pracovat,
v případě návratu do vlasti se obává osob, které jí vyhrožovaly. Dne 31. 7. 2002 v pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu stěžovatelka podrobněji popsala problémy, které měla
při podnikání ve vlasti se soukromými osobami, které po ní požadovaly pravidelné
poskytování peněz, také uvedla, že na policii se obrátila jen jednou, a to když jí byl zapálen
obchod, ale neví, jestli to policie vyšetřovala. Stěžovatelka připustila, že jiné než shora
popsané potíže ve vlasti neměla, o azyl nežádala dříve, protože tento institut neznala,
na území České republiky pobývala nelegálně.
Součástí správního spisu je rovněž část zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států
o Bělorusku z roku 2002, zpráva o Bělorusku Ministerstva zahraničních věcí České republiky
z roku 2000 a informace společnosti Člověk v tísni z ledna roku 2002.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neoznačila zákonný důvod jejího podání,
avšak z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že byla podána z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“),
tedy z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Stěžovatelka v kasační stížnosti trvá na tom, žalovaný v řízení o udělení
azylu nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
správního řádu, důkazy, které si žalovaný opatřil, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
§32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, a rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných
podkladů.
Nejvyšší správní soud se však domnívá, že skutkový stav věci zjištěný žalovaným
má jednoznačnou oporu ve správním spise. Podle Nejvyššího správního soudu provedl
žalovaný ve věci řádné dokazování dle ustanovení §34 odst. 1 správního řádu,
když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky
uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům této žádosti, z informací
o situaci v Bělorusku Ministerstva zahraničí Spojených států a Ministerstva zahraničních věcí
České republiky), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, a to v souladu
s ustanoveními §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, který rozebral v kontextu platné
právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Z předloženého správního spisu
také vyplývá, že stěžovatelka byla informována o veškerých podkladech, které žalovaný
pro rozhodnutí shromáždil, a byla jí dána možnost seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit
se k nim či způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, čehož stěžovatelka
nevyužila. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný podrobně popsal průběh řízení
o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska.
Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci
provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Nejvyšší správní soud přijaté závěry sdílí a pouze konstatuje, že negativní chování
vůči stěžovatelce ze strany osob, které ona označuje jako mafii, jež bylo evidentně vedeno
snahou získat finanční prostředky, nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu, neboť zákon o azylu neposkytuje ochranu pro takové pronásledování soukromými
osobami. V řízení proto nebyla shledána vada ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
V kasační stížnosti stěžovatelka nově uvedla, že v jejím případě jde i o důvody
humanitární, na základě kterých by bylo možno udělit azyl dle §14 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedené skutečnosti,
o níž se stěžovatelka nezmínila ve správním řízení o udělení azylu u žalovaného ani v řízení
o žalobě u krajského soudu, a kterou uplatnila teprve po vydání napadeného rozsudku
v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu