ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.397.2004
sp. zn. 3 Azs 397/2004 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: I.
P., zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem Černošice, Školní 1238,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 5 Az 164/2003 - 41 ze dne 26. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č. j. OAM-2746/AŘ-2001 ze dne 9. 5. 2003. Tímto rozhodnutím byl zamítnut
rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-2512/VL-11-ZA04-2001 ze dne
30. 5. 2001, jímž byl návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně
nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový
zákon“), neboť stěžovatel přišel ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou
zemi. Zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle
§13 a §14 azylového zákona a že se na něj nevztahují překážky vycestování ve smyslu §91
cit. zákona. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení, zda lze Polsko považovat v případě
stěžovatele za třetí bezpečnou zemi, je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době
vydání rozhodnutí o rozkladu, a to s odkazem na přechodné ustanovení čl. II. bod 1 zákona
č. 2/2002 Sb., z čehož lze podle soudu dovodit, že návrh podaný před účinností zákona
č. 2/2002 Sb. se v řízení o rozkladu posuzoval po hmotněprávní stránce podle nové právní
úpravy. Podle soudu je rozhodující, že pokud stěžovatel hodlal požádat o azyl, mohl a měl
využít ochrany třetí bezpečné země, kterou v jeho případě bylo Polsko. Soud nezjistil,
že by stěžovateli v podání žádosti o azyl v Polsku bránila nějaká objektivní překážka, neboť
na jeho území měl možnost volného pohybu, zdržoval se tam dostatečně dlouhou dobu a měl
reálnou možnost o udělení azylu požádat. Správní orgán dle soudu dostatečně zjistil skutkový
stav věci a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnil, takže tato rozhodnutí splňují požadavky
stanovené v §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z uvedených důvodů krajský soud v souladu
s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že správní orgány i soud nesprávně
posoudily zjištěný skutkový stav z pohledu aplikace §2 odst. 2 písm. b) azylového zákona
a v důsledku toho nesprávně použily §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona. Stěžovatel
má za to, že plynulý průjezd územím Polska, pouze s nutnými krátkými přestávkami
vyvolanými předpisy každé dálkové autobusové přepravy, nelze na základě jazykového
a logického výkladu označit za „pobyt“ na území Polska. Slovo pobyt podle něj zahrnuje delší
setrvání na daném místě. Na podporu svých argumentů odkázal na blíže nespecifikované
stanovisko Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Stěžovatel se domnívá, že restriktivní
výklad pojmu projíždět, jak byl použit správními orgány i soudem, vede k obcházení zákona,
neboť dle takového výkladu by byla aplikace §2 odst. 2 písm. b) azylového zákona prakticky
vyloučena. Stěžovatel se domnívá, že v tomto směru je rozhodnutí správních orgánů v jeho
věci nedostatečně odůvodněné. Je přesvědčen, že pokud se jeho přítomnost v Polsku omezila
pouze na jeho průjezd, který je nezbytný proto, aby se vůbec do České republiky dostal,
a který nebyl přerušen jinými než nezbytnými přestávkami nezávislými na vůli stěžovatele,
je třeba dospět k závěru, že stěžovatel územím Polska pouze projížděl. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel požádal o azyl
z ekonomických důvodů, přišel totiž do České republiky pracovat, když na Ukrajině nemohl
sehnat práci. Stěžovatel přijel do České republiky autobusem přes Polsko. Na cestě Polskem,
která trvala celý den, se uskutečnilo několik zastávek u restaurací, kam se pasažéři chodili
najíst, a u čerpacích stanic. O možnosti podat žádost o azyl v Polsku nevěděl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
V daném případě bylo prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele
jako zjevně nedůvodného vydáno před účinností novely azylového zákona provedené
zákonem č. 2/2002 Sb.; toto rozhodnutí pak bylo napadeno rozkladem a rozhodnutí
o rozkladu bylo vydáno po účinnosti uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud se shoduje
s Městským soudem v Praze, že pojem třetí bezpečné země bylo v daném případě třeba
aplikovat ve smyslu jeho definice uvedené v §2 odst. 2 azylového zákona ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., a nikoli ve smyslu definice uvedené v cit. ustanovení ve znění před uvedenou
novelou. O tom svědčí přechodné ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 2/2002 Sb., které je třeba
v daném případě aplikovat, podle něhož návrh na zahájení řízení o udělení azylu, o kterém
nebylo pravomocně rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za žádost
o udělení azylu. Pro posouzení takové žádosti ve správním řízení, byť je toto správní řízení
dokončováno ve druhém stupni s odkazem na čl. II odst. 2 cit. zákona, jsou rozhodná
hmotněprávní pravidla obsažená v azylovém zákoně ve znění novely č. 2/2002 Sb. Posléze
uvedené ustanovení se sice vztahuje na neskončená řízení o rozkladu, upravuje však pouze
otázku aplikace procesních pravidel. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na svou
dosavadní judikaturu, podle níž se nejedná o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost, jestliže
se v řízení o žádostech o udělení azylu podaných po účinnosti nové právní úpravy postupuje
podle této nové právní úpravy i v otázkách hmotněprávních, a to i přesto, že příslušná právní
skutečnost (zde cesta do České republiky přes bezpečnou třetí zemi) nastala před účinností
této nové právní úpravy (srov. v obdobném duchu judikát publikovaný pod č. 370/2004 Sb.
NSS). Navíc, jak bude dále poukázáno, hmotněprávní posouzení žádosti stěžovatele o azyl ve
smyslu §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona by se v daném případě nezměnilo, ani kdyby
byla aplikována původní právní úprava.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly dány důvody
pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) azylového
zákona. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno, že stěžovatel přišel
z Polska, tedy ze státu, který lze považovat za třetí bezpečnou zemi ve smyslu §2 odst. 2
cit. zákona, a naopak nebylo prokázáno, že v jeho případě Polsko za takovou zemi považovat
nelze. Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, azylové řízení je do značné míry
založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod
ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody
(srov. judikát Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 18/2003 Sb. NSS). Cizinec
tedy měl i za účinnosti původního znění azylového zákona o azyl požádat v třetí bezpečné
zemi, jíž cestoval do České republiky a v níž nebyl fyzicky omezen v možnosti o azyl
požádat. Jestliže tento právní závěr platil i podle původní právní úpravy, obsahující mírně
odlišnou definici třetí bezpečné země, tím spíše se uplatní podle právní úpravy novější,
která je v daném případě rozhodná a v níž není výjimka pro případy pouhého projíždění
již uvedena. Závěr o tom, že Polsko je třetí bezpečná země ve smyslu cit. ustanovení
a že stěžovatel měl při jejím průjezdu příležitost o azyl požádat, má oporu ve správním spise,
mj. i v tvrzení stěžovatele ve správním řízení. Stěžovatel ve správním řízení nepřímo potvrdil,
že mu nic nebránilo, aby v Polsku požádal o azyl. Stěžovatel měl možnost využít k žádosti
o azyl v Polsku kteroukoli ze zastávek autobusu během cesty Polskem, kterých se podle
stěžovatele uskutečnilo několik. Skutečnost, že tyto přestávky nezávisely na vůli stěžovatele
či že byly odůvodněny technickými předpisy, je z pohledu aplikace §16 odst. 1 písm. e)
azylového zákona ve světle shora uvedených principů vyplývajících z judikatury Nejvyššího
správního soudu irelevantní. Nejvyšší správní soud tak dovodil, že žalovaný správní orgán
dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatele byly splněny podmínky pro aplikaci
§16 odst. 1 písm. e) cit. zákona, tedy pro zamítnutí jeho návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu jako zjevně nedůvodného.
Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by ve správním řízení došlo k porušení
§47 odst. 3 správního řádu. Zjistil totiž, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
je uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e)
azylového zákona, jaké úvahy byly při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých
právních předpisů bylo rozhodováno. Za takových okolností nebylo možno této námitce
stěžovatele přisvědčit.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v případech, kdy žalovaný
rozhoduje o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 azylového
zákona, jsou výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona a o neexistenci
překážek vycestování ve smyslu §91 cit. zákona výroky nadbytečnými. Rozhodnutí o udělení
azylu za účelem sloučení rodiny a humanitárního azylu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže
se žalovaný skutečně věcně zabýval důvodností žádosti o azyl ve smyslu naplnění žadatelem
tvrzených skutečností podle §12 azylového zákona, což žalovaný v daném případě správně
nečinil. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné pak ani nelze
považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona, a proto není třeba
rozhodovat o překážkách vycestování (srov. judikát Nejvyššího správního soudu uveřejněný
pod č. 409/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud
dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. e)
azylového zákona, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost
vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu