ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.40.2004
sp. zn. 3 Azs 40/2004 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: D. S.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2003, č. j. OAM-6482/VL-07-P08-2001, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2003,
č. j. 60 Az 8/2003-33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí kasační stížností proti shora označenému usnesení Krajského soudu
v Plzni z 8. 10. 2003, kterým soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 23. 1. 2003, č. j. OAM-6482/VL-07-P08-2001. Žalovaný
tímto rozhodnutím stěžovateli neudělil azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění novel (dále „zákon o azylu“).
Dále rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Krajský soud řízení zastavil z důvodu uvedeného v §33 zákona o azylu. Na základě
tohoto ustanovení soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení
azylu a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Krajský soud dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že stěžovatel podal
dne 10. 3. 2003 žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného Ministerstva vnitra. Krajský soud obeslal stěžovatele dne 25. 6. 2003 na adresu
v žalobě uvedenou. Zásilka nebyla doručena. Byla uložena na poště P. 1 po dobu úložní lhůty,
tedy od 25. 6. 2003 do 10. 7. 2003. Stěžovatel si v této lhůtě zásilku nevyzvedl. Krajský soud
se opakovanými dotazy u Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (z 23. 7.
2003 a 8. 9. 2003) a u cizinecké služby Policie České republiky (7. 8. 2003 a 12. 9. 2003)
snažil marně dopátrat místa trvalého pobytu stěžovatele. Jak Ministerstvo vnitra, tak Policie
České republiky opakovaně uvedli, že poslední hlášený pobyt stěžovatele je A. 18, P., a že
jiná adresa jim není známa. Soud proto usnesením z 8. 10. 2003, č. j. 60 Az 8/2003, E. č.
V024659, ustanovil stěžovateli jako opatrovníka pro probíhající řízení paní M. H., pracovnici
Krajského soudu v Plzni, se kterou soud pokračoval v řízení. Výše označeným usnesením z 8.
10. 2003 pak soud řízení podle §33 zákona o azylu zastavil. Usnesení o zastavení řízení
doručil opatrovnici dne 6. 11. 2003.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá nezákonnost
rozhodnutí o zastavení řízení o jeho žalobě. Dále uvádí, dle svých slov „z důvodu opatrnosti“,
jako další žalobní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí
spočívající v jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku odůvodnění. Druhý uvedený důvod
kasační stížnosti však stěžovatel ve svém podání nijak dále nerozvádí.
Nezákonnost usnesení krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spatřuje
stěžovatel v tom, že krajský soud řízení zastavil podle ustanovení §33 zákona o azylu,
čímž porušil ustanovení §47 písm. c) s. ř. s., aniž by dostatečně hodnověrně zjistil
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel v místě svého trvalého pobytu
skutečně nezdržoval. Stěžovatel uvádí, že v době podání žaloby byl skutečně hlášen na adrese
A. 18, P., na kterou mu bylo krajským soudem později doručováno. Ubytování na této adrese
byl však k 30. 4. 2003 nucen ukončit. Po nalezení náhradního ubytování na P. 9, P. požádal
azylové středisko Červený újezd o povolení změny míst pobytu. Tato žádost však byla
azylovým střediskem zamítnuta. Stěžovatel nalezl tedy jiné ubytování, tentokráte v ulici N.
M. 1, P. Nicméně i ubytování na této adrese bylo azylovým střediskem zamítnuto. Stěžovatel
dále tvrdí, že vždy řádně a včas oznamoval azylovému středisku místo svého pobytu. Změnu
sice neoznámil soudu, povinnost oznamovat trvalý pobyt soudu mu však nevznikala.
Domnívá se proto, že za těchto okolností nelze vyslovit závěr, že se po dobu minimálně 90
dnů zdržuje na neznámém místě a že tato situace brání rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel dále uvádí, že marným uplynutím lhůty určené k vyzvednutí obsílky
nemohlo dojít k náhradnímu doručení napadeného usnesení ve smyslu §42 odst. 4 s. ř. s.,
resp. §46 odst. 2 o. s. ř., neboť se na místě, kam bylo doručováno, nezdržoval. Z tohoto
důvodu nemohlo napadené usnesení nabýt právní moci. Lhůta pro podání kasační stížnosti
je tak dle názoru stěžovatele zachována.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení usnesení krajského soudu a zároveň žádá,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný dopisem z 27. 1. 2004, č. j. OAM-6482/VL-07-2001, sdělil, že nepovažuje
za nutné se ke kasační stížnosti vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud posoudil stěžovatelova tvrzení následovně:
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení
rozhodnutí. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená
podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek její lhůty. Dnem určujícím počátek lhůty počítané podle týdnů byl v daném případě
den doručení usnesení o zastavení řízení opatrovnici, tedy čtvrtek 6. 11. 2003. Poslední
den lhůty připadá na čtvrtek, 20. 11. 2003. Uplynutím tohoto dne lhůta k podání kasační
stížnosti marně uplynula. Kasační stížnost podaná u soudu osobně stěžovatelem
až 17. 12. 2003 byla tedy podána opožděně.
Skutečnost, že stěžovatel usnesení o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného fakticky převzal až 16. 12. 2003, je v tomto případě nerozhodná. Nejvyššímu
správnímu soudu přísluší pouze posoudit, zda nebylo objektivně možné zjistit místo pobytu
stěžovatele a zda došlo k řádnému ustanovení opatrovníka v souladu s §29 odst. 3 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. Jak vyplývá ze skutečností uvedených výše, krajský soud vyvinul
opakovanými dotazy u odpovědných orgánů státní správy rozumnou snahu zjistit trvalý pobyt
stěžovatele. V této situaci krajský soud proto důvodně, zejména za účelem doručení svého
usnesení, ustanovil stěžovateli opatrovníka. Doručení usnesení opatrovníku je tedy nutno
považovat za řádné. Ode dne, kdy k němu došlo, plyne lhůta k podání kasační stížnosti.
O možnosti podat kasační stížnost ve lhůtě krajský soud v usnesení řádně poučil.
Stěžovatelova námitka, že vždy řádně a včas informoval o svém pobytu, a že proto bylo
možné jeho pobyt zjistit, neodpovídá informacím v soudním spise obsaženým. §77 odst. 2
zákona o azylu stanoví žadateli o azyl povinnost písemně oznámit úmysl změny místa
hlášeného pobytu nejpozději 15 dnů před změnou samotnou. Stěžovatel však první pokus
o změnu místa pobytu činí až 16. 5. 2003, tedy více jak měsíc poté, co tak učinit měl. Druhý
pokus o změnu místa pobytu stěžovatel činí až 15. 10. 2003, tedy až 5 měsíců po prvním
pokusu a 6 měsíců poté, co měl původně o změnu požádat.
Poukazy stěžovatele na výpověď z bytu a obtíže při hledání náhrady jsou sice
politováníhodné, pro právní posouzení věci však irelevantní. Stěžovateli nepochybně
ani v podobné situaci nic nebránilo kontaktovat soud písemně, telefonicky, prostřednictvím
jiné osoby a sdělit mu svoji adresu pro doručování, případně požádat o ustanovení zástupce,
kterému by mohlo být doručováno, pokud by stěžovatel stálou adresu neměl. V úvahu
by přicházel i návrat do azylového střediska, kde měl stěžovatel stálou doručovací adresu.
V každém případě však bylo po stěžovateli možné spravedlivě požadovat,
aby i jako cizinec se soudem v nezbytné míře komunikoval a zajistil si především možnost
přebírání soudních písemností. Jestliže tak neučinil, je nutno to přičíst k jeho tíži. Možnost
opustit azylové středisko a najít si ubytování mimo něj znamená pro žadatele o azyl
i povinnost pečovat o vedení svého sporu.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než opožděnou kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. b) a §120 s. ř. s. odmítnout. O přiznání odkladného účinku soud
nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu