ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.417.2004
sp. zn. 3 Azs 417/2004 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně N. N., zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem Starobrněnská
13, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 3. 2003, čj. OAM-10325/VL-16-P01-2001, vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 55 Az 608/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, čj. 55 Az 608/2003 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Evy Poláčkové se u r č u je č á s t k o u
2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobkyni
(dále též „stěžovatelka“) udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních
§12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“);
současně bylo žalovaným rozhodnuto o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobkyně požádala o udělení azylu z důvodu
obavy o bezpečnost manžela a rodiny, a dále proto, že ona i její dcera jsou nemocné a v jejich
kraji je poškozeno životní prostředí. Manželu žalobkyně, jenž měl kritizovat poměry v Ruské
federaci, bylo údajně vyhrožováno ze strany stoupenců Žirinovského strany, pročež se však
neobrátili se žádostí o pomoc na státní orgány v zemi původu, ale vycestovali ze země
a požádali o udělení azylu; žalobkyně sama neměla potíže s ruskými státními orgány.
Na základě všech skutečností dospěl žalovaný k závěru, že zde nebyla naplněna podmínka
odůvodněné obavy z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu, navíc tvrzení
žalobkyně nebyla v řízení hodnověrně doložena. Zdravotní potíže ani ekologické problémy
nejsou podle žalovaného důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, navíc
podle doplnění návrhu by již dcera žalobkyně měla být zdráva. Důvodem pro udělení azylu
není ani obava z teroristických útoků, neboť v dnešní době je velmi obtížné těmto jevům
předejít kdekoliv ve světě. Ani zájem o studium dcery na území České republiky
podle žalovaného nezaloží důvod pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Proto žalovaný
neshledal u žalobkyně důvody pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu; k rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu uvedl,
že podle zjištěných informací je bezpečnostní situace v oblasti, kde žalobkyně před odchodem
ze země původu žila, relativně klidná a osoby pocházející z této oblasti mají možnost vrátit
se zpět.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, čj. 55 Az 608/2003 - 37, byla
zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že výhrady žalobkyně vztahující se k porušení předpisů o správním řízení v průběhu řízení
o udělení azylu neshledal vzhledem k jejich obecné formulaci důvodnými. Námitku
žalobkyně týkající se tvrzené neúplnosti Zprávy ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv v Ruské federaci za rok 2001 soud neshledal důvodnou,
neboť ve správním spise je založeno všech 45 stran této zprávy; navíc žalobkyně netvrdila
žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a proto žalovaný postupoval
správně, když si z různých dostupných pramenů vybral jen ty pro daný případ rozhodné. Soud
navíc konstatoval, že žalobkyně byla před vydáním rozhodnutí seznámena s podklady
pro jeho vydání a žádné doplnění nežádala. Soud dále uvedl, že se žalovaný zabýval důvody
vyplývajícími ze zákona o azylu a hodnotil žalobkyní uváděné důvody, které ji vedly k podání
žádosti o udělení azylu. Zásadními důvody pak byla obava o bezpečnost manžela a špatný
zdravotní stav žalobkyně a její dcery. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že v případě
žalobkyně nebyl dán žádný z důvodů podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Soud
neshledal důvodnou ani námitku týkající se existence překážek vycestování, v čemž se
ztotožnil s názorem žalovaného. K námitce žalobkyně, jež považovala výzvu soudu,
aby opatřila úředním překladem doplnění žaloby sepsané v ruském jazyce, za neoprávněnou
a odporující nejen čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, ale i ustanovení §18
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., soud uvedl, že podle jeho názoru z těchto ustanovení
nevyplývá právo obracet se písemně na soud v jiném než českém jazyce, a písemnosti
zasílané soudu je proto třeba opatřit překladem do českého jazyka. Soud se tudíž nezabýval
doplněním žaloby psaným v ruském jazyce. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že jediný podklad pro rozhodnutí
– Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv v Ruské
federaci za rok 2001 - jenž byl v době vydání rozhodnutí dva roky starý, nepředstavuje
spolehlivé zjištění skutkového stavu. Zákonem předpokládaný odůvodněný strach
z pronásledování je třeba konfrontovat s tvrzením žalobkyně v době před jejím odchodem
z vlasti a po dobu vedení řízení o udělení azylu před vydáním rozhodnutí. Podle názoru
stěžovatelky není přijatelné, aby důkazní břemeno shromažďování informací o situaci v zemi
původu bylo přeneseno pouze na žadatele o azyl. Takový postup porušuje ustanovení §3
odst. 3, §3 odst. 4, §32 a §47 spr. ř. Podle stěžovatelky nebylo rovněž možné na základě
informací starých dva roky rozhodnout o tom, že zde není překážka vycestování podle §91
zákona o azylu, neboť situace v zemi původu se za dva roky mohla velmi dramaticky změnit.
Stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Soudem ustanovená zástupkyně poté doplnila kasační stížnost a namítla, že soud
prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení o. s. ř. a s. ř. s. týkající se podmínek, za nichž
je možné ustanovit tlumočníka. Zástupkyně stěžovatelky uvedla, že na výzvu soudu
k doplnění žalobních bodů zaslala stěžovatelka soudu podání, jehož část byla psaná rusky.
Po výzvě soudu, aby opatřila rukou psaný ruský text překladem do českého jazyka, označila
stěžovatelka tento požadavek za neoprávněný a upozornila na ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, §36 odst. 1 s. ř. s. a §18 o. s. ř. Institut ustanovení tlumočníka měl
přitom v dané věci sloužit nejen účastnici řízení, ale i soudu, jehož snahou mělo být
kvalifikovaně se seznámit s obsahem podání účastnice řízení. Soud podle názoru stěžovatelky
pochybil, když ustanovení §18 o. s. ř. interpretoval restriktivně a tlumočníka žalobkyni
neustanovil, ač tato důvodná potřeba vyšla v řízení najevo. Stěžovatelka odkázala
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu v obdobné věci uveřejněné
pod č. 342/2004 Sb. NSS. Stěžovatelka dále namítá, že při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízní před správním orgánem takovým způsobem, že toto
porušení negativně ovlivnilo zákonnost rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že v žalobě namítala
formální přístup správního orgánu při vyřizování své žádosti o udělení azylu. Zástupkyně
stěžovatelky závěrem namítla, že by považovala za přiléhavější vytknutí vady řízení
před soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak s vědomím toho, že již uplynula
lhůta pro podání kasační stížnosti, tak nečiní. Vzhledem k tomu, že ustanovená
zástupkyně stěžovatelky nebyla soudem vyzvána k doplnění podání ve smyslu §106 odst. 3
s. ř. s., nemohla se podle svého názoru dovolávat důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ačkoliv by své námitky byla schopná lépe subsumovat pod v tomto
ustanovení uvedenou tzv. jinou vadu řízení před soudem. Závěrem zástupkyně stěžovatelky
označila jako důkazní prostředky konkrétní listiny založené v soudním spise
sp. zn. 55 Az 608/2003 a navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně
byla vydána v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti pak žalovaný
odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila
v průběhu řízení o udělení azylu, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný poukázal na to,
že stěžovatelka se odvolává na zastaralost Zprávy ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv v Rusku ze dne 4. 3. 2002, avšak neuvádí konkrétní důvody, o nichž
si myslí, že byly podkladem pro neudělení azylu na základě této údajně zastaralé zprávy.
Ani soud prvního stupně neshledal v postupu žalovaného nezákonnost nebo vady řízení.
Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení věci samé, zabýval
se z procesního hlediska doplněním kasační stížnosti zástupkyní stěžovatelky ze dne
10. 11. 2004. Podle ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou
týdnů ode dne doručení rozhodnutí soudu prvního stupně; zmeškání lhůty nelze prominout.
Zmíněné doplnění kasační stížnosti bylo nepochybně podáno po uplynutí lhůty k podání
kasační stížnosti; na přípis zástupkyně stěžovatelky však nelze pohlížet jako na nový návrh,
nýbrž jako na doplnění kasační stížnosti podané včas samotnou stěžovatelkou. Zástupkyně
stěžovatelky v doplnění kasační stížnosti vyslovila pochybnost o tom, zda doplnění kasační
stížnosti je přípustné, když původní kasační stížnost neměla vady, pro něž by krajský soud
musel ustanovenou zástupkyni vyzvat k jejich odstranění ve lhůtě jednoho měsíce ve smyslu
§106 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že doplnění kasační stížnosti
ustanoveným zástupcem je možné i v situaci, že mu nepředcházela výzva soudu k odstranění
vad kasační stížnosti. V případě opačného přístupu by totiž ustanovování advokáta, jemuž
by tímto striktním přístupem nebylo umožněno hájit zájmy a práva svého klienta, bylo zjevně
institutem nadbytečným a formálním; takový závěr lze označit za značně nežádoucí. Navíc
v případech pochybností o výkladu určitého ustanovení procesního předpisu je vždy zapotřebí
zvolit výklad šetřící práva účastníků řízení. Smysl toho, že zákonodárce zakotvil do soudního
řádu správního povinné zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti, plyne nejen
z povahy kasační stížnosti coby mimořádného opravného prostředku, ale také ze snahy o to,
aby v této fázi řízení před správními soudy byla práva účastníků řízení bez rozdílu chráněna
a všem byla zaručena možnost poskytnutí odborné právní pomoci. Nejvyšší správní soud
tedy, přestože se soudní řád správní o této možnosti výslovně nezmiňuje, shledává nanejvýš
žádoucí k ochraně práv účastníků řízení, aby soudem ustanovený zástupce měl možnost učinit
vůči soudu podání, jímž by hájil práva svého klienta v řízení o kasační stížnosti, i když již
uplynula lhůta k podání kasační stížnosti. Navíc s ohledem na ustanovení §106 odst. 3
s. ř. s., jež umožňuje v situaci, kdy kasační stížnost má vady, rozšířit kasační stížnost
na základě výzvy soudu ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení soudu mj. též na nové
stížní body, není řízení o kasační stížnosti svazováno tak přísnou zásadou koncentrace řízení,
jako je tomu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Ze všech uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k doplnění kasační stížnosti provedenému
zástupkyní stěžovatelky bude přihlížet.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souzené věci je však zřejmé, že žalovaný rozhodl
na základě skutečností obsažených ve správním spise. S námitkou stěžovatelky, že jediným
podkladem pro rozhodnutí žalovaného byla Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA
o stavu dodržování lidských práv v Rusku ze dne 4. 3. 2002, se Nejvyšší správní soud
neztotožnil, neboť ze správního spisu plyne, že podklady pro rozhodnutí byly kromě
pohovorů se žalobkyní také další listinné podklady, nejen zmíněná zpráva Ministerstva
zahraničních věcí USA; poslední zprávy přitom nebyly starší pěti měsíců před vydáním
napadeného rozhodnutí. Co se týče posuzování překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, speciálně ohledně této skutečnosti se žalovaný dotazoval společnosti Člověk v tísni -
společnost při ČT, z níž vyplynulo, že situace v Krasnodarském kraji je relativně klidná
a osoby pocházející z této oblasti mají možnost se vrátit zpět. Tato informace pochází ze dne
20. 11. 2002, tedy pět měsíců přede dnem vydání rozhodnutí žalovaného. K námitkám
žalobkyně týkajícím se porušení §3 odst. 3 spr. ř., §3 odst. 4 spr. ř., §32 spr. ř. a §47 spr. ř.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný nebyl povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty,
které žalobkyně uvedla jako důvody, pro něž o udělení azylu žádá. Uvedla-li žalobkyně
v řízení o udělení azylu pouze důvody obavy o bezpečnost manžela a zdravotní důvody,
nemůže v řízení o kasační stížnosti účinně namítat, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné, žalobkyní v řízení před správním orgánem
neuváděné. Žalovaný není povinen sám domýšlet důvody pro udělení azylu žalobkyní
neuplatněné. Proto Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku žalobkyně důvodnou;
v podrobnostech odkazuje na odůvodnění této žalobní námitky v rozsudku Krajského soudu
v Brně. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. ve spojení s důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Tyto důvody kasační stížnosti se týkají toho, že soud prvního stupně vyložil ustanovení §18
o. s. ř. příliš restriktivně, pročež neustanovil žalobkyni tlumočníka, nepřihlédl k části podání
psaného v ruském jazyce, a tím se podle názoru stěžovatelky dopustil tzv. jiné vady řízení
před soudem, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší
správní soud přezkoumal řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že krajský
soud pochybil, když v dané věci neustanovil žalobkyni tlumočníka. Nejvyšší správní soud
vychází z toho, že jestliže žalobkyně část podání, jímž doplňovala žalobu, sepsala v jazyce
ruském a doplnila je sdělením, v němž poukazovala na nutnost přibrání tlumočníka za účelem
realizace zásady rovnosti účastníků řízení před soudem, jde o situaci, v níž vyšla v řízení
před krajským soudem najevo potřeba ustanovit tlumočníka účastnici, jejíž mateřštinou je jiný
než český jazyk. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že část podání
byla sepsána v českém jazyce, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže ovlivnit závěr
o splnění podmínek ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř., tedy závěr o tom, že v řízení vyšla najevo
potřeba ustanovit tlumočníka. Soud prvního stupně tedy v dané věci pochybil, avšak
vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že i bez pasáže psané v ruském jazyce byla žaloba
po jejím doplnění způsobilá věcného přezkumu a takto také učinil a rozhodnutí žalovaného
meritorně přezkoumal, konstatoval Nejvyšší správní soud, že se v konkrétním případě
nejednalo o vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Navíc stěžovatelka
soudu v kasační stížnosti nesdělila, nezohledněním jakých skutečností uvedených v rusky
psaném textu, mohla být ovlivněna zákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda je
v dané situaci zapotřebí ustanovit účastnici řízení opatrovnici, a dopustil se tím vady řízení,
avšak tato vada řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě nedosáhla
takové intenzity, že by mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí soudu. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 342/2004 Sb. NSS se zdejší soud neztotožnil, neboť citovaný judikát se vztahuje
k případu, kdy soud prvního stupně žalobu doplněnou podáním v jiném než českém jazyce
odmítl; v souzené věci však Krajský soud v Brně žalobu meritorně přezkoumal a jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, nezabýval se z důvodu nadbytečnosti již samostatně návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly. Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7
s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 11. 2004 a 2 x
75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu