ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.423.2004
sp. zn. 3 Azs 423/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců:
a) L. M., b) nezletilý V. M., zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, oba právně
zastoupeni JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az 998/2003 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22.
9. 2003 č.j. OAM-1586/VL-11-P05-2000, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004 č. j. 47 Az 998/2003 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců advokátovi JUDr. Jaroslavu Skoupému
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2004 č. j. 47 Az 998/2003 - 36 odmítl
podání žalobců (dále i „stěžovatelé“) ze dne 4. 11. 2003, kterým se domáhali přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2003 č.j. OAM-1586/VL-11-P05-2000 o neudělení azylu
žalobcům dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon
o azylu“) a nevztažení na ně překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že ze správního spisu
žalovaného zjistil, že výzvu k převzetí rozhodnutí ve věci azylu na den 1. 10. 2003 osobně
převzala žalobkyně a) dne 9. 9. 2003. Z úředního záznamu ze dne 1. 10. 2003 se podává,
že žalobkyně a) se bez sdělení důvodů k převzetí rozhodnutí nedostavila. Žalobou napadené
rozhodnutí nabylo právní moci dnem 1. 10. 2003, přičemž v tomto rozhodnutí žalovaný
správně poučil žalobce o tom, že proti rozhodnutí lze podat žalobu ke krajskému soudu,
a to ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. S ohledem na výše uvedené počala lhůta
pro podání žaloby běžet dne 2. 10. 2003, a protože poslední den patnáctidenní lhůty k podání
žaloby připadl na sobotu 16. 10. 2003, posledním dnem k podání žaloby bylo 18. 10. 2003.
Protože žalobkyně a) sepsala žalobu za sebe a nezletilého žalobce až dne 4. 11. 2003, je zcela
nepochybné, že žalobu podala opožděně, a soudu nezbylo než ji jako opožděnou odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali stěžovatelé včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Stěžovatelé
připouštějí, že v daném případě je podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu stanovena
lhůta k podání žaloby na 15 dnů, a že tato lhůta začíná běžet od dne, kdy se žadatel o azyl měl
dostavit k převzetí rozhodnutí. Uvedené ustanovení je však dle stěžovatelů v rozporu
se základními zásadami Listiny základních práv a svobod, neboť zakládá právní fikci
doručení rozhodnutí bez jakékoliv možnosti tuto fikci vyvrátit, přestože jsou tu prokazatelné
překážky, které jim bránily se dostavit k převzetí rozhodnutí. Je logické, že pokud žadateli
brání velmi závažná osobní překážka, kdy se objektivně nemůže k převzetí dostavit,
je pochybné i v takové situaci zakládat nevyvratitelnou fikci doručení. Dále stěžovatelé
namítají, že žalovaný správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, důkazy, které
si opatřil nebyly úplné, jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, nedostatečně
se zabýval zejména ustanovením §13 zákona o azylu. Stěžovatelé navrhují, aby usnesení
krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zároveň navrhují
přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak usnesení Krajského soudu v Praze, byly
vydány v souladu s právními předpisy, a plně odkazuje na správní spis ve věci. Stěžovatelé
dle žalovaného v kasační stížnosti neuvádějí nic, čím by zpochybnili zákonnost napadeného
usnesení krajského soudu. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadené
usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §24a odst. 1 zákona o azylu se rozhodnutí doručí žadateli o udělení
azylu v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. V §24a odst. 2
zákona o azylu se stanoví, že pokud se žadatel o udělení azylu nedostaví k převzetí rozhodnutí
v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě
uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno. Ustanovení
§32 odst. 1 zákona o azylu uvádí, že žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
V projednávaném případě (jak prokazuje předložený správní spis) byla výzva
k převzetí shora citovaného rozhodnutí žalovaného ve věci azylu stanovenému na den
1. 10. 2003 stěžovatelce řádně doručena v P. s. Č. Ú. dne 9. 9. 2003, což ona stvrdila svým
podpisem. Dne 1. 10. 2003 se však k převzetí tohoto rozhodnutí nedostavila. Jelikož se
stěžovatelka nedostavila k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, přestože jí výzva byla
doručena, je den 1. 10. 2003 považován za den, kdy stěžovatelům bylo rozhodnutí žalovaného
doručeno. Stěžovatelé tak mohli v souladu s ustanovením §32 odst. 1 zákona o azylu podat
žalobu proti rozhodnutí žalovaného do patnácti dnů ode dne 1. 10. 2003, tedy do 18. 10. 2003.
Nejvyšší správní soud považuje za nepochybné, že žaloba stěžovatelů předaná k poštovní
přepravě teprve dne 4. 11. 2003, byla podána opožděně, proto ji Krajský soud v Praze zcela
správně podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou odmítl.
Pokud stěžovatelé namítají, že ustanovení zákona o azylu zakládající právní fikci
doručení je v rozporu se základními zásadami Listiny základních práv a svobod, neboť není
možno tuto fikci vyvrátit, přestože u stěžovatelů existovaly překážky, které jim bránily
se dostavit k převzetí rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k uvedenému konstatuje, že pokud
se stěžovatelka ze závažných důvodů nemohla k převzetí rozhodnutí dostavit, měla tuto
skutečnost žalovanému správnímu orgánu neprodleně sdělit, ten by jí jistě vyšel vstříc
a případně stanovil jiné datum k převzetí rozhodnutí. Úřední záznam žalovaného ze dne
1. 10. 2003 založený v předloženém správním spise však dokládá, že stěžovatelka
se k převzetí rozhodnutí nedostavila bez jakékoliv omluvy.
Nejvyšší správní soud tak neshledal stěžovateli uplatněné důvody kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávním posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatnili také důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., kdy tvrdí vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, důkazy, které si opatřil nebyly úplné, jeho rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, nedostatečně se zabýval zejména ustanovením §13 zákona
o azylu. K uvedenému stížnostnímu důvodu Nejvyšší správní soud konstatuje, že žaloba
stěžovatelů nebyla podána včas, proto krajský soud žalobu odmítl a předmětnou věc
neprojednával meritorně. Nebylo-li krajským soudem rozhodováno ve věci samé, nemohl
se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat stěžovateli uplatněnými
důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Praze stěžovatelům k jejich žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám ustanoveného zástupce JUDr. Jaroslava Skoupého do 1 měsíce
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu