ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.428.2004
sp. zn. 3 Azs 428/2004 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: K.
A., zastoupeného JUDr. Ottou Mrňavým, advokátem se sídlem Praha 3, Tachovské nám.
649/3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 205/2003 – 49 ze dne 12.
5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-77/VL-07-P08-2003 ze dne 31. 7. 2003. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 azylového
zákona. Soud nezjistil důvodnost námitek obsažených v žalobě. Skutkový stav byl žalovaným
zjištěn dostatečným způsobem a jako takový se odrazil i v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí. Soud poukázal na to, že stěžovatel neuvedl jedinou konkrétní stížnost a neoznačil
jediný konkrétní policejní orgán nebo jiný státní orgán, na který se svými národnostními
a náboženskými problémy obracel a nepředložil ani žádný důkaz na podporu svých tvrzení.
Žalovaný tedy neměl jinou možnost než vycházet z výpovědí stěžovatele a tyto jeho výpovědi
hodnotit na pozadí informací, které získal o situaci v Uzbekistánu. Stěžovateli tedy
podle soudu skutečně nesvědčil žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
azylového zákona. Jak soud zdůraznil, pronásledováním ve smyslu azylového zákona není
hromadný výskyt negativních jevů v určité zemi nebo v její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky, resp. že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované
nebo vědomě trpěné a záměrně nedostatečně potlačované. Stěžovatel se však nikam se žádostí
o pomoc neobrátil. Jako správné posoudil Městský soud v Praze i výroky o neudělení azylu
za účelem sloučení rodiny a z humanitárních důvodů. Stěžovatelem vylíčené skutečnosti
pak podle soudu nedosahovaly takového charakteru a intenzity, že by naplňovaly pojem
pronásledování a ani jiné skutečnosti, které by byly překážkou vycestování ve smyslu §91
cit. zákona, zjištěny nebyly. Zejména z uvedených důvodů Městský soud v Praze v souladu
s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítá existenci důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, a to konkrétně zda byly v jeho případě splněny
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) azylového zákona a zda se na něj nevztahují
překážky vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Uvedl, že jako osoba arménské
národnosti žijící v Uzbekistánu se stal terčem verbálních i fyzických diskriminačních postupů
a psychického nátlaku, což bylo zjevně motivováno národnostní a náboženskou
nesnášenlivostí. Z toho podle něj vyplývá, že takové jednání bylo trpěno uzbeckými
úřady a že tento stát není schopen zajistit mu ochranu před takovým jednáním.
Má tak odůvodněný strach z pronásledování z důvodů náboženství a národnosti a za takového
stavu by jeho vycestování zpět znamenalo ohrožení jeho svobody z důvodů náboženského
vyznání a jeho národnostní příslušnosti. Tyto skutečnosti měl soud podle jeho přesvědčení
posoudit jako překážku vycestování, resp. jako důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b)
azylového zákona. Stěžovatel rovněž požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek, když je přesvědčen, že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku
splněny jsou.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako Armén
křesťanského vyznání pracoval v převážně islámském Uzbekistánu tři měsíce v bance, ale byl
propuštěn, oficiálně kvůli snižování stavů, když na jeho místo byl přijat Uzbek,
bez vysokoškolského vzdělání, ačkoli on vystudoval ekonomickou fakultu. Jednou byl rovněž
odvezen na policejní stanici, když neměl u sebe potřebný průkaz, kde se mu policista
vysmíval, že jej zavře a chtěl mu podstrčit heroin. Krátce nato byl však po intervenci rodiny
propuštěn. V zemi původu jsou podle stěžovatele všichni nuceni mluvit uzbecky, v obchodě
byli upřednostňováni ti, kteří hovořili uzbecky, a na vojně se mu muslimští vojáci posmívali,
protože neměl obřízku. Dále stěžovatel uvedl, že v důsledku národnostních a náboženských
rozdílů se v zemi původu necítil jako plnohodnotný občan. Poté, co odešel z banky, se živil
v zemědělství, kde sice vydělával téměř dvojnásobek, ale i tak mu peníze na živobytí
nestačily. V rámci pohovoru stěžovatel shrnul, že měl problémy kvůli své národnosti
a náboženskému vyznání, a to ze strany soukromých osob. Kromě uvedeného zadržení jiné
problémy se státními orgány neměl, se stížností na uvedené jevy se na žádný státní
či vojenský orgán neobrátil, neboť by to bylo podle jeho vyjádření ještě horší. Nikdy nebyl
trestně stíhán a nebyl ani politicky aktivní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z pohledu řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti, avšak naplnění těchto důvodů nezjistil.
Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že jednání, jemuž byl stěžovatel
ve své zemi původu podle svého vyjádření vystaven, nesplňuje znaky pronásledování
ve smyslu §2 odst. 6 azylového zákona, a proto ani kdyby k němu docházelo z důvodu
národnosti nebo náboženského vyznání stěžovatele by toto jednání nemohlo být azylově
relevantním důvodem, tedy důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b) s. ř. s.
Ze stěžovatelových výpovědí ve správním řízení vyplývá, že s výjimkou jediného incidentu
na policii neměl stěžovatel žádné potíže se státními orgány či policií. Zadržení ze strany
policie by bylo možné připsat státu, pronásledováním ve smyslu §2 odst. 6 cit. zákona
by však toto jednání bylo pouze tehdy, jestliže by stěžovatel takovému jednání byl vystaven
opakovaně nebo dokonce soustavně, resp. pokud by proti němu brojil u nadřízených či jiných
odpovědných orgánů, avšak neúspěšně. Žádná z uvedený situací však nenastala. Incident byl
podle vyjádření stěžovatele ojedinělý a se stížností na postup policie, který byl podle jeho
přesvědčení nezákonný, se nikam neobrátil. Za takových okolností nelze zřejmě ojedinělý
exces státního aparátu vůči stěžovateli považovat za pronásledování ve smyslu cit. ustanovení,
které v sobě zahrnuje prvek opakovanosti, resp. stabilnosti. Převážným důvodem odchodu
stěžovatele ze země tak, jak o něm vypověděl ve správním řízení, bylo diskriminační a jiné
negativní jednání ze strany ostatních obyvatel země původu, a to těch, kteří patří k uzbecké,
resp. muslimské většině. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závažnost životní situace
stěžovatele v takových podmínkách. Jakkoli zavrženíhodné jednání soukromých osob
bez prokazatelné nebo alespoň naznačené vazby na státní aparát je však možné považovat
za pronásledování ve smyslu azylového zákona pouze tehdy, jestliže jej lze připsat státu
alespoň v tom smyslu, že jej stát skrytě nebo otevřeně podporuje, že jej vědomě toleruje
nebo že proti němu není schopen poskytnout adekvátní ochranu. Z výpovědí stěžovatele,
ani z obecných zpráv o situaci v Uzbekistánu, které si zajistil žalovaný, nelze dovodit závěr,
že by stát diskriminační jednání soukromých osob (zaměstnavatele, vojáků či jiných
fyzických osob) podporoval. Jestliže se stěžovatel neobrátil se žádostí o pomoc s uvedenými
obtížemi na žádnou z institucí, ať státních nebo nevládních, povolaných k poskytnutí takové
ochrany, nelze ani dovodit, že by stát jeho původu toto jednání soukromých osob trpěl
nebo že by proti němu nebyl schopen poskytnout adekvátní ochranu. Pokud jde o tvrzení
stěžovatele, podle něhož by jeho situace byla v případě žádosti o pomoc ještě horší, lze uvést,
že pouhou nedůvěru občana ve státní instituce, byť zdůvodňovanou tvrzením, že jej nejsou
schopny ochránit proti diskriminačnímu jednání, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu
dle §12 azylového zákona. Lze tedy shrnout, že stěžovatelem ve správním řízení popisované
jednání soukromých osob skutečně nemohlo být považováno za pronásledování ve smyslu
azylového zákona; není-li tomu tak, pak ani případný odůvodněný strach z tohoto jednání,
ani případná skutečnost, že by toto jednání bylo motivováno národností nebo náboženským
vyznáním stěžovatele, nemohou nic změnit na závěru, že takové jednání není azylově
relevantním důvodem ve smyslu §12 písm. b) azylového zákona. Závěr žalovaného
a potažmo i Městského soudu v Praze, že stěžovateli nebylo možno udělit azyl z důvodů
uvedených v cit. ustanovení, je tedy zákonný, a odpovídající právní otázka byla
jak žalovaným, tak soudem, posouzena správně.
Pokud jde o zákonnost výroku o překážkách vycestování ve smyslu §91 azylového
zákona, soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení na otázku, co by jej čekalo v případě
návratu do vlasti, uvedl pouze tolik, že by jej čekal stejně těžký život (jako před jeho
odchodem z vlasti). Kromě výše uvedených potíží se soukromými osobami stěžovatel
vypověděl zejména o ekonomických obtížích spojených s nízkými výdělky. Tyto skutečnosti
však nelze považovat za překážky vycestování ve smyslu cit. ustanovení. Jestliže takové
překážky nebyly zjištěny ani z jiných podkladů, které si k posouzení žádosti stěžovatele o azyl
obstaral žalovaný, nebyla ze strany Nejvyššího správního soudu shledána ani nezákonnost
výroku o neexistenci překážek vycestování.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění stěžovatelem tvrzeného důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu