ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.447.2004
sp. zn. 3 Azs 447/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: L.
T. Q., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, nám.
Republiky 946, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Az 158/2004 – 19
ze dne 8. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-1737/VL-08-SE01-2003 ze dne 25. 5. 2004. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 azylového
zákona. Soud ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že důvodem žádosti stěžovatele o azyl
byly ekonomické potíže v zemi původu, snaha o legalizaci pobytu a zákaz pobytu
udělený cizineckou policií; tyto skutečnosti však nejsou důvodem pro udělení azylu podle
§12 azylového zákona. Soud ověřil, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 cit. zákona. Ve vztahu k neudělení
tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14 cit. zákona soud uvedl, že na udělení tohoto typu
azylu není právní nárok; zároveň soud nezjistil, že by žalovaný překročil zákonem stanovené
meze správního uvážení, a naopak dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně zjistil a posoudil
osobní poměry stěžovatele a situaci v oblasti dodržování lidských práv v zemi původu. Soud
se ztotožnil i se závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky ve smyslu §91 cit. zákona. Celkově soud dospěl
k závěru, že správní rozhodnutí je v souladu se zákonem, a proto žalobu v souladu s §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Praze v plném
rozsahu. Konkrétně namítá, že jediný pohovor ve správním řízení nepostačoval pro vydání
správního rozhodnutí. Stěžovatel podle svých slov některým otázkám plně neporozuměl,
nechápal jejich právní dosah a obsah a neměl dostatek času na jejich zodpovězení, když navíc
u sebe neměl advokáta. Dále stěžovatel zopakoval, že žije v České republice delší
dobu, a že z Vietnamu přicestoval za prací kvůli své tíživé finanční situaci. Ve Vietnamu
totiž neměl stálé zaměstnání a příležitostná práce mu nestačila na uživení sebe i příbuzných.
Jak dále uvádí, ve Vietnamu se zadlužil a má obavu z toho, že pokud se vrátí, hrozí
mu vězení, persekuce jeho rodiny a naprostá fyzická likvidace. V České republice se naopak
bez problémů začlenil do společnosti, našel si zde ubytování a má tu i přátele. Pokud
by se měl vrátit do Vietnamu, není reálná naděje, že by si našel zaměstnání, a nemohl
by se tak o sebe a svou rodinu postarat. Navíc by si musel shánět bydlení a zařídit ostatní věci
nezbytné pro život. Ve Vietnamu by si nezajistil ani společenské uplatnění. Tyto důvody,
svou povahou humanitární, považuje stěžovatel za dostatečné pro udělení azylu. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Požádal rovněž
o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel přicestoval do České
republiky z Vietnamu v roce 2001, neboť nemohl sehnat práci. O azyl požádal proto,
že neměl platné doklady opravňující jej k pobytu. V rámci pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu stěžovatel doplnil, že ve Vietnamu měl velmi nízký příjem, a proto odjel
do České republiky za prací. Do země přicestoval s pomocí převaděče, kterému zaplatil
z peněz, jež si vypůjčil v bance; tuto půjčku nyní splácí jeho rodiče. Měl jednoroční vízum,
které mu zajistil převaděč, po skončení doby jeho platnosti v zemi pobýval načerno. Žádné
jiné potíže ve Vietnamu neměl, a to ani se státními úřady. O azyl žádá proto, aby získal
doklad k pobytu. Pro případ návratu do vlasti se stěžovatel obává, že by nesehnal práci.
Nejvyšší správní soud dále ze správního spisu zjistil, že žádost o udělení azylu byla
se stěžovatelem sepsána ve vietnamském jazyce za přítomnosti tlumočníka; to samé platí
i o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu, který byl se stěžovatelem ve správním řízení
proveden. Stěžovatel byl v rámci pohovoru poučen o svých právech a povinnostech
ve správním řízení a prohlásil, že poučení rozumí, nežádá bližší vysvětlení, cítí se zdráv
a schopen pohovoru. Na konci pohovoru byl stěžovatel seznámen s obsahem protokolu
ve vietnamském jazyce, souhlasil s ním a nežádal další doplnění ani změny. Stěžovatel byl
rovněž na počátku správního řízení seznámen s možností obrátit se kdykoliv se žádostí
o pomoc na Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a kontaktovat další organizace
zabývající se ochranou zájmů uprchlíků.
Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody jejího podání odkazem na §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dovodil,
že ve skutečnosti stěžovatel uplatňuje pouze důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
z pohledu těchto důvodů, avšak důvodnost kasační stížnosti nezjistil.
Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že podmínky pro udělení azylu stěžovateli
skutečně splněny nebyly. Žádná ze skutečností, které stěžovatel ve správním řízení uvedl,
nenasvědčovala tomu, že by byl ve své vlasti pronásledován, resp. že by měl odůvodněný
strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Stěžovatel vypověděl o nemožnosti
získat ve Vietnamu dobře placenou a stabilní práci. Jestliže stěžovatel z tohoto důvodu opustil
svou vlast a vydal se do České republiky hledat zaměstnání, resp. lepší možnosti výdělku,
jedná se o důvod čistě ekonomický. Druhým důvodem žádosti stěžovatele o azyl tak, jak jej
uvedl ve správním řízení, byla snaha získat oprávnění k pobytu v situaci, kdy mu vypršela
doba platnosti víza a kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Ekonomické důvody a snahu
o legalizaci pobytu v České republice nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12
azylového zákona, pro které je možno udělit azyl. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že za těchto okolností bylo možno žádost stěžovatele ve lhůtě stanovené v §16 odst. 2
azylového zákona zamítnout jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 odst. 1 písm. a), resp. g)
cit. zákona. Je-li tomu tak, tím spíše byly ve správním řízení splněny podmínky pro neudělení
azylu podle §12 téhož zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami krajského
soudu stran zákonnosti výroku správního rozhodnutí o neudělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 azylového zákona. Na závěru o nenárokovosti tohoto typu azylu
nic nemění přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody jsou „humanitárního charakteru“.
Navíc, část tvrzení stěžovatelem byla uvedena poprvé až v kasační stížnosti. To se týká
zejména tvrzení o nebezpečí spojeném se splácením dluhu a o ohrožení života v případě
návratu do vlasti. Ve správním řízení naopak stěžovatel uvedl, že peníze si půjčil z banky
a že pro případ návratu do Vietnamu se obává pouze nemožnosti získat zaměstnání.
Vzhledem k dikci §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
nemohlo být ke shora uvedeným tvrzením obsaženým v kasační stížnosti přihlédnuto.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil, že by krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
a neshledal tak naplnění stěžovatelem fakticky uplatněného důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, podle níž jeden pohovor
nedostačoval k posouzení jeho žádosti o azyl, když navíc některým otázkám nerozuměl,
neměl dostatek času na odpověď a neměl advokáta. Nejvyšší správní soud tuto námitku,
jež je svou povahou tvrzeným důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
důvodnou neshledal. Zjistil totiž ze správního spisu, že pohovor se stěžovatelem byl veden
v jeho rodném jazyce za přítomnosti tlumočníka. Stěžovatel byl na počátku správního řízení
i před zahájením pohovoru poučen o svých právech, na konci pohovoru mu byl přečten
protokol o tomto pohovoru ve vietnamštině, byla mu též dána možnost cokoli opravit
či doplnit, čehož však stěžovatel nevyužil. Stěžovatel ve správním řízení ani v žalobě
obdobnou námitku neuvedl, resp. z žádného jeho prohlášení ve správním soudním spise nelze
dovodit, že by byl nespokojen s průběhem pohovoru k důvodům žádosti o azyl. Stěžovatel
navíc v kasační stížnosti, tedy v době, kdy byl zastupován advokátem, v podstatě zopakoval,
že důvodem jeho žádosti o azyl byla tíživá ekonomická situace, která však nebyla správně
ani žalovaným, ani krajským soudem shledána azylově relevantním důvodem. Za této situace
nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by jeden pohovor k posouzení jeho žádosti
nepostačoval, že nerozuměl některým otázkám, resp. že nedokázal odhadnout jejich právní
dosah vzhledem k tomu, že nebyl právně zastupován advokátem. Z kasační stížnosti lze
jednoznačně dovodit, že ani v situaci, kdy byl stěžovatel zastoupen advokátem, a kdy tedy
byly splněny předpoklady pro to, aby mu byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc a kdy
měl nepochybně více času ke zformulování svých argumentů, se jeho argumentace oproti
argumentaci ve správním řízení fakticky nezměnila. Tato skutečnost pak svědčí tomu,
že skutečným důvodem žádosti stěžovatele o udělení azylu byly ekonomické potíže v zemi
původu a snaha získat povolení k pobytu v České republice, jak správně dovodil správní
orgán i krajský soud, a nikoli pronásledování, resp. odůvodněný strach z pronásledování
z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12 azylového zákona. Celkově tedy dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že správní orgán měl dostatek podkladů pro vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, které získal v řádném procesu a které správně posoudil, a neshledal
tak naplnění druhého a posledního fakticky uplatněného důvodu kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud důvodnost
námitek obsažených v kasační stížnosti stěžovatele, a proto tuto kasační stížnost dle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu