ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.450.2004
sp. zn. 3 Azs 450/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně O. S., zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem Ponávka 2,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 28. 7. 2003, čj. OAM-605/LE-PA01-PA01-2003, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 55 Az 778/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 5. 2004, čj. 55 Az 778/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Antonína Zralého se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobkyni
(dále též „stěžovatelka“) udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních
§12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“);
současně bylo žalovaným rozhodnuto o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobkyně požádala o udělení azylu z důvodu
obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob, provozujících směnárenskou činnost a dále
z důvodu snahy o legalizaci pobytu na území České republiky poté, co byla žalobkyně
bez platných dokladů k pobytu na území České republiky zajištěna za účelem správního
vyhoštění v Z. p. z. c. v P. Žalovaný uvedl, že vyhrožování ze strany řeckých směnárníků
nebylo způsobeno důvody rasovými nebo národnostními, navíc si žalobkyně na toto jednání
nestěžovala na policii v zemi původu, neobrátila se na nevládní organizace ani na veřejného
ochránce lidských práv v zemi původu. Žalovaný uvedl, že není možné konstatovat
pronásledování žalobkyně ve smyslu zákona o azylu a není tedy dán důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu; žalovaný dále konstatoval nesplnění podmínek pro udělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Žalovaný rovněž odůvodnil rozhodnutí o tom, že
se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
v níž namítala, že žalovaný při vydání rozhodnutí porušil ustanovení §3 odst. 3 spr. ř., §3
odst. 4 spr. ř., §32 odst. 1 spr. ř., §33 odst. 2 spr. ř., §46 spr. ř., §47 odst. 3 spr. ř., §12
zákona o azylu, §14 zákona o azylu a §91 zákona o azylu. Usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 20. 10. 2003, čj. 55 Az 778/2003 - 11B, byla žalobkyně vyzvána, aby ve lhůtě
patnácti dnů ode dne doručení usnesení doplnila svou žalobu tak, aby uvedla, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
a jaké důkazy navrhuje k prokázání svých tvrzení provést. Žalobkyně byla poučena o tom,
že pokud ve lhůtě doplnění soudu nezašle, bude žaloba odmítnuta. Usnesení bylo žalobkyni
doručeno právní fikcí ve smyslu §46 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004
použitého obdobně podle §42 odst. 5 s. ř. s.; žalobkyně však ve lhůtě žalobu nedoplnila. Dne
31. 5. 2004 vydal Krajský soud v Brně usnesení čj. 55 Az 778/2003 - 21, jímž byla žaloba
žalobkyně odmítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že podání žalobkyně postrádalo základní
náležitosti žaloby, proto byla žalobkyně vyzvána k jejímu doplnění, bez něhož soud nemohl
dále jednat. Na výzvu soudu žalobkyně nereagovala, proto soud žalobu odmítl podle §37
odst. 5 s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka namítá porušení §3 odst. 4 spr. ř., §32
odst. 1 spr. ř., a §34 odst. 1 spr. ř. v průběhu řízení o udělení azylu a sděluje soudu, že v zemi
původu byla ohrožena na životě a vydírána, přičemž neměla kam se obrátit se žádostí
o pomoc, neboť její domovský stát takové poměry trpí. V případě návratu na Ukrajinu bude
ohrožena na životě. Proto je stěžovatelka přesvědčena o tom, že splňuje podmínky pro udělení
humanitárního azylu. Stěžovatelka zdůraznila, že v zemi původu není možné se obrátit
na policii, neboť by se tím dobrovolně vystavila perzekuci. Dále stěžovatelka namítla
porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, což doložila rozsudkem
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a Vilvarajah. Stěžovatelka dále
odkázala na čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kriterií pro určování právního postavení
uprchlíků. Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby usnesení
Krajského soudu v Brně bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně byla vydána
v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti pak žalovaný odkázal
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila v průběhu
řízení o udělení azylu, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný neshledává ve svém rozhodnutí
žádná pochybení, ani v kasační stížnosti uvedené odkazy stěžovatelky na mezinárodněprávní
dokumenty neshledal žalovaný důvodnými. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, je tedy dán
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka označila rozhodnutí
soudu za nezákonné, důvodnost tohoto přesvědčení dokládá tvrzeními o svém pronásledování
a ohrožení na životě v zemi původu. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle
ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání,
v podání uvede o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede jméno,
příjmení a adresu, na kterou mu lze doručovat. Podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. musí
žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce
napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy
k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, a návrh výroku rozsudku. Žaloba
žalobkyně však neobsahovala náležitosti požadované ustanovením §71 odst. 1 s. ř. s.,
neboť žalobkyně pouze odkázala na několik ustanovení právních předpisů, jež měl žalovaný
v řízení o udělení azylu porušit. Poučovací povinnost soudů představuje jeden ze základních
předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Poučení by se mělo účastníkům řízení dostat v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení
řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by účastníci
řízení mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých
právech. Proto soud prvního stupně žalobkyni usnesením poučil o vadách jejího podání
bránících meritornímu projednání věci a vyzval ji k doplnění podání ve smyslu ustanovení
§71 odst. 1 s. ř. s., k čemuž jí stanovil přiměřenou lhůtu a poučil ji, že pokud výzvě v dané
lhůtě nevyhoví, bude její podání odmítnuto podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Pokud však
žalobkyně i přes výzvu a poučení soudu nedoplnila, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy navrhuje k prokázání
svých tvrzení provést, konstatoval rovněž Nejvyšší správní soud, že podání nadále obsahovalo
vady, pro které se soud prvního stupně nemohl věcí meritorně zabývat a proto postupoval
správně, když žalobu žalobkyně odmítl. Veškerá tvrzení žalobkyně uvedená až v kasační
stížnosti nemohou v této fázi řízení závěr soudu zvrátit, neboť Nejvyšší správní soud
přezkoumával v tomto řízení o kasační stížnosti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
a v rámci tohoto přezkumu dospěl k závěru, že procesní postup krajského soudu byl správný.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, nezabýval se z důvodu nadbytečnosti již samostatně návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly. Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7
s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon
právní služby – převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu