ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.456.2004
sp. zn. 3 Azs 456/2004 – 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce O, G.,
zastoupeného JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou se sídlem Revoluční 66, Liberec 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 8. 2003, č. j. OAM-3120/VL-18-BE07-2001, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 Az 461/2003, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2004, č. j.
59 Az 461/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Lenky Zrnovské se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“);současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný
uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu žalobce sdělil, že důvodem opuštění země původu
byl obecný nesouhlas žalobce se situací v Moldavsku, kde nyní vládnou komunisté. Žalobce
uvedl, že problémy měl v době ozbrojeného konfliktu v Podněsteří z důvodu, že se odmítl
účastnit bojů a poté předal novinářům své amatérské fotografie dokládající ozbrojování
obyvatelstva, pročež jej doma navštěvovala policie. Žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl
žádnou skutečnost svědčící o tom, že by jej policie navštívila z některého z důvodů
vymezených v §12 písm. b) zákona o azylu. Jednání ze strany policie nevykazovalo znaky
perzekuce, neboť se nejednalo o ohrožení života nebo svobody. Žalobce podle sdělení
žalovaného pobýval v Moldavsku do roku 1997 (přičemž ozbrojený konflikt skončil již v roce
1994), a žádné problémy zde neměl. O tom, že žalobci nehrozí ve vlasti pronásledování,
svědčí rovněž skutečnost, že mu byla v roce 2001 na zastupitelském úřadě prodloužena
platnost jeho cestovního dokladu. Proto žalovaný konstatoval, že v případě žalobce nebyly
splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Obecný nesouhlas
žalobce s komunistickým režimem, v zemi původu neprojevený, není podle žalovaného
důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil
k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, podle §14 zákona o azylu
a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 59 Az 461/2003 - 22, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že podmínky pro udělení azylu podle zákona
o azylu jsou dány taxativně a jejich obsah nelze rozšiřovat ani zužovat. Tvrzení žalobce,
že v zemi původu nemá cenu žít a že se obává fyzického nebezpečí a psychického nátlaku
v důsledku toho, že se v roce 1991 odmítl zúčastnit ozbrojeného konfliktu ve vlasti, soud
neshledal důvodnými. Ozbrojený konflikt v Moldavsku byl ukončen v roce 1994, a až do roku
1997, kdy opustil vlast, netrpěl žalobce žádnou újmou. Poté i v době, kdy žil u strýce
v ukrajinském Doněcku, dojížděl za rodiči do místa, kde mělo dříve docházet k popsaným
problémům; uvedené skutečnosti však nelze podle názoru soudu podřadit pod důvody
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný navíc správně poukázal
na to, že žalobci byl v roce 2001 na zastupitelském úřadě prodloužen cestovní doklad.
Žalobce přitom podal žádost o udělení azylu na území České republiky až v době,
kdy mu uplynula platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, podle
názoru soudu měl žalobce situaci řešit spíše postupem podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
nikoliv podle zákona azylu. Odkaz žalobce na nesouhlas s komunistickým režimem soud
nehledal jako důvod pro udělení azylu. Další žalobcova tvrzení uváděná až v doplnění žaloby,
jež žalobce označil za důvody pro udělení azylu, soud shledal účelovými. Soud neshledal
ani pochybení žalovaného při rozhodnutí podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu a §91 zákona
o azylu. Žalobcem obecně namítaná porušení správního řádu nebyla soudem shledána
důvodnými. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel zopakoval, že důvodem jeho žádosti o udělení
azylu byla jeho účast na vojenském konfliktu v Moldávii po vyhlášení samostatného
moldavského státu. Stěžovatel popsal skutečnosti z této války a vytkl žalovanému,
že bagatelizoval jím uvedené události tvrzením, že až do vycestování nebyl žalobce podroben
krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, aniž by přihlédl k tomu, že žalobce
vycestoval na území Ukrajiny. V pohovoru žalobce uvedl, že na návštěvy do země původu
se vracel tajně, a to do města, kde jej nikdo od vidění nezná. Toto tvrzení žalovaný
nezaprotokoloval tak, jak měl, a konstatoval toliko, že žalobci pronásledování nehrozí, jelikož
po zmíněných událostech stále v zemi původu navštěvoval své rodiče. Soud prvního stupně
pak nepřihlédl k tomu, že v průběhu řízení žalovaný opakovaně porušil ustanovení správního
řádu i zákona o azylu. Nezabýval se tvrzením o pronásledování ze strany státních orgánů
vzhledem k žalobcově politickému postoji během uvedeného konfliktu, neověřoval žalobcova
tvrzení ohledně pronásledování osob, jež se během zmíněného konfliktu jednoznačně
postavily na tu či onu válčící stranu. Žalobce se domnívá, že žalovaný tyto skutečnosti
neprověřil úmyslně, neboť jsou jinak obecně dostupné a jednoznačně svědčí ve prospěch
žalobcových tvrzení. Stěžovatel uvádí, že žádal žalovaného, aby si opatřil informace
z publicistických článků, které vyšly v Ruské federaci a ve Velké Británii. Stejně dobře
dostupné jsou i oficiální zprávy nevládních organizací zabývajících se otázkami lidských
práv. Soud dále nepřihlédl ke skutečnosti, že nebyly posouzeny podmínky pro udělení
humanitárního azylu. Stěžovatel proto navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel
požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že v řízení o udělení azylu žalobce neprokázal, že by byl v zemi původu pronásledován
v souladu s §12 zákona o azylu a dále doplnil, že se přiklání k názoru soudu, že žalobce měl
svou situaci řešit spíše na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Navíc ozbrojený
konflikt, na nějž žalobce odkazuje, byl ukončen v roce 1994; žalobce však podal žádost
o udělení azylu až v dubnu roku 2001. Pokud byl stěžovatel pronásledován v průběhu
ozbrojeného konfliktu, jistě by o udělení azylu požádal dříve a nikoliv až po sedmi letech
po jeho ukončení; žalovaný považuje ostatní námitky stěžovatele týkající se této skutečnosti
za účelové. Proto žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud
se podrobně seznámil s obsahem správního i soudního spisu a konstatoval, že tvrzení
stěžovatele v kasační stížnosti nejsou důvodná. Stěžovatel uvedl, že žalovaný neprávně zapsal
do protokolu jeho tvrzení, že na návštěvu rodičů do země původu se vracel pouze tajně
a do města, kde jej nikdo nezná; tato skutečnost však z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu ze dne 1. 10. 2002 nevyplývá. Při tomto pohovoru měl však žalobce
ustanoveného tlumočníka, s každou stranou protokolu byl seznámen, s obsahem souhlasil
a doplnění nežádal. Žalovaný umožnil žalobci uvést všechny důvody, které považoval
za důležité pro udělení azylu, avšak poté konstatoval, že skutečnosti žalobcem uvedené nejsou
podřaditelné pod důvody pro udělení azylu na území České republiky. S tímto názorem
se ztotožnil soud prvního stupně i Nejvyšší správní soud, přičemž za podstatné považuje
Nejvyšší správní soud to, že nebylo možné konstatovat pronásledování žalobce z některého
z důvodů předpokládaných zákonem o azylu, mj. i proto, že k podání žádosti o udělení azylu
došlo až sedm let poté, co byl válečný konflikt v zemi původu žalobce ukončen. Obecná
nespokojenost stěžovatele se situací v Moldavsku, kde jsou u moci komunisté, rovněž není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu na území České republiky. K námitce stěžovatele,
že žalovaný nevyhověl jeho požadavku na doplnění podkladů pro rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že ji rovněž neshledal důvodnou, neboť žalobce výslovně do
protokolu sdělil, že nenavrhuje doplnění informací o zemi původu žalobce, jež mu předložil
žalovaný, a ani neměl zájem se seznámit s obsahem těchto podkladů. K námitce týkající
se toho, že soud prvního stupně neposoudil otázku udělení humanitárního azylu žalobci,
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud nepochybil, neboť stěžovatel v žalobě
ani v jejím doplnění tuto skutečnost nenamítl a proto se jí soud nemohl zabývat,
neboť z úřední povinnosti soud přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí správního orgánu
není nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud tedy ze všech uvedených důvodů
dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokátce částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby –
převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm.
f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
1075 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu