ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.460.2004
sp. zn. 3 Azs 460/2004 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce K. N.,
zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.
3. 2003, č. j. OAM-10323/VL-16-P01-2001, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55
Az 610/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6.
2004, č. j. 55 Az 610/2003 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Miloše Procházky se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto
o neudělení azylu žalobci (dále též „stěžovatel“) z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“); současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že důvody žádosti o udělení
azylu byly problémy žalobce se stoupenci strany Žirinovského – LDPR, vzrůstající
kriminalita a s tím spojené obavy o dceru a celkově neutěšená situace Ruské federace
a ekologické problémy. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce se při řešení problémů
s výhrůžkami a napadením ze strany stoupenců Žirinovského strany LDPR neobrátil na státní
orgány v zemi původu, přestože sdělil, že s ruskými státními orgány nikdy problémy neměl.
Působení extremistických skupin není podle názoru žalovaného problémem pouze Ruské
federace, neboť obdobná uskupení existují i ve vyspělých demokratických státech. Příběh
žadatele navíc není hodnověrně doložen, předložené novinové články se netýkají jeho osoby.
Žalobce měl mít podle svých slov podobné problémy již v roce 1999 před prvním příjezdem
do České republiky, tehdy se však do vlasti vrátil, což rovněž nenasvědčuje tomu, že by měl
být v zemi původu pronásledován. K obavám žalobce z kriminality, nemoci AIDS, drog,
alkoholismu, korupce, ekologických potíží a působení neonacistických stran žalovaný uvedl,
že se jedná o celosvětové problémy nepostihující pouze Ruskou federaci. Z uvedených
důvodů žalovaný nedospěl k závěru, že by u žalobce byly dány důvody pro udělení azylu
podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný dále neshledal důvod pro udělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu ani pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu a vypořádal se rovněž s rozhodnutím o neexistenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu, když konstatoval, že bezpečnostní situace v Krasnodarském kraji je relativně
klidná a osoby pocházející z této oblasti mají možnost vrátit se zpět.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 55 Az 610/2003 - 53, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud
uvedl, že žalovaný shromáždil dostatek podkladů pro hodnocení, že u žalobce nejsou dány
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V řízení o udělení azylu se žalovaný
zaměřil na zjištění, zda žalobci pronásledování hrozilo, a na základě žalobcových tvrzení
shromáždil dostatek podkladů pro své hodnocení, že žalobce nesplnil důvody pro udělení
azylu taxativně uvedené v §12 zákona o azylu. V řízení bylo prokázáno, že se žalobce
nepokusil obrátit se žádostí o pomoc na státní orgány v zemi původu, ačkoliv se na ně obrátit
mohl, neboť údajné pronásledování nepocházelo ze strany státních orgánů. Tím žalobce
nevyužil možnosti domoci se ochrany v zemi původu a podle názoru soudu neuvedl ani žádné
jiné skutečnosti žádné skutečnosti svědčící o tom, že by splňoval podmínky pro udělení azylu
ve smyslu zákona o azylu. Soud dále obsáhle vyložil, proč neshledal důvodnými námitky
žalobce vytýkající vady řízení o udělení azylu spočívající v porušení předpisů o správním
řízení. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že důvod kasační stížnosti spatřuje
v nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nejprve shrnul svá žalobní
tvrzení a dále uvedl, že §12 zákona o azylu je nutno interpretovat v souladu s §2 odst. 5
zákona o azylu (z kontextu vyplývá, že je zde míněn pravděpodobně současný §2 odst. 6
zákona o azylu – pozn. soudu). Podle názoru stěžovatele nemusejí být původci
pronásledování nutně přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby, skupiny osob
či nelegální struktury za podmínky, že jejich jednání nese znaky pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. Závěr soudu o tom, že původcem pronásledování musí být toliko státní
moc, neodpovídá zákonnému vymezení pojmu pronásledování. Žalobce se rovněž neztotožnil
se závěrem soudu, že ochrana formou azylu může být poskytnuta pouze občanu prchajícímu
z vlasti před výkonem státní moci. Soud tedy podle žalobce nesprávně posoudil právní otázku
týkající se pojmu pronásledování a s ním spojené interpretace a aplikace §12 zákona o azylu.
Žalobce dále namítl posouzení věci v rozporu s čl. 43 a 65 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Soudem ustanovený zástupce zaslal soudu vyjádření,
v němž zopakoval skutečnosti uváděné stěžovatelem v kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě výhrůžek
a napadení se stěžovatel nepokusil obrátit se žádostí o pomoc na příslušné orgány v zemi
původu, přičemž bylo nepochybně prokázáno, že ze strany státních úřadů nebyl stěžovatel
pronásledován z důvodů vymezených v zákoně o azylu, na projevy nepřátelství ze strany
státních orgánů v zemi původu si nestěžoval. Žalovaný uvedl, že v řízení nebylo prokázáno
pronásledování stěžovatele ze žádného ze zákonem stanovených důvodů a nebyly prokázány
ani skutečnosti, které by odůvodňovaly strach žalobce z pronásledování z důvodů
vymezených zákonem o azylu. Žalovaný dále sdělil, že odkaz žalobce na čl. 43 a 65 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků není v dané věci relevantní.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který
je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí
Krajského soudu v Brně neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že splnil podmínku
pronásledování pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. K této námitce
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ji neshledal důvodnou, neboť skutečnosti uváděné
žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu nebylo možné kvalifikovat jako pronásledování
nebo odůvodněný strach z pronásledování. V řízení o udělení azylu žalobci nebylo
zjištěno, že by problémy žalobce se stoupenci Žirinovského strany LDPR naplňovaly znaky
pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Navíc stěžovatel uvedl, že se neobrátil
se žádostí o pomoc na žádné státní orgány v zemi původu, ačkoliv tak učinit mohl, neboť
podle svých slov nebyl v zemi původu pronásledován ze strany státních orgánů. Vzhledem
k tomu, že se žalobce v situaci, kdy se cítil být pronásledován, neobrátil se žádostí o pomoc
na státní orgány v zemi původu, nebylo možné, aby účinně z tohoto důvodu žádal o udělení
azylu z důvodu pronásledování, neboť mezinárodněprávní ochrany formou azylu se lze
domáhat až v situaci, kdy ochranu není účinně schopna zajistit domovská země. Jelikož
se stěžovatel na státní orgány v zemi původu neobrátil, nelze dospět k závěru, že by mu
pomoc v zemi původu byla odepřena. V dalších námitkách stěžovatele se Nejvyšší správní
soud ztotožnil s názorem žalovaného i krajského soudu, že se jedná o skutečnosti,
jež představují celosvětové problémy a objevují se i ve vyspělých demokratických státech.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tvrzením žalovaného i soudu prvního stupně, že v případě
žalobce nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť nebylo
prokázáno jeho pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Vzhledem k tomu,
že se žalobce v zemi původu na příslušné orgány se žádostí o pomoc neobrátil, nebylo možné
dospět k závěru, že by státní orgány v Ruské federaci svévolně odmítly žalobci pomoci. Proto
tedy nebylo možné konstatovat pronásledování žalobce ve smyslu zákona o azylu. K námitce
žalobce uvedené v kasační stížnosti, že soud nesprávně posuzoval pronásledování ve smyslu
zákona o azylu jako jednání pocházející pouze ze strany státní moci, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že ji neshledal důvodnou, neboť takový názor v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Brně není obsažen. K námitce žalobce týkající se posouzení věci v rozporu s čl. 43
a 65 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků Nejvyšší
správní soud nemohl přihlédnout, neboť podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem
uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Ze všech
uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní
služby – převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Soudem nevyžádané doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 10. 2004, svým
obsahem shodné s vlastní kasační stížností, není důvodně vynaloženým nákladem, a proto
za něj nenáleží odměna. Celkem tedy odměna advokáta činí 1075 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu