ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.465.2004
sp. zn. 3 Azs 465/2004 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyň a) I. M., b) nezl. A. M., zastoupené matkou žalobkyní ad a) jako svou zákonnou
zástupkyní, obě zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem
Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 30. 8. 2002, čj. OAM-1639/AŘ-2001, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 59 Az 392/2003, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2004, čj. 59 Az 392/2003 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut
rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 2001, čj. OAM-5742/VL-11-
17-2001, jímž nebyl žalobkyni ad a) jednající jménem svým a jménem své nezletilé dcery
ad b) (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu ministr uvedl,
že žalobkyně netvrdila žádný z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu a v řízení
bylo potvrzeno, že jednání ze strany třetích osob, jehož se obávaly obě žalobkyně, nemělo
příčinnou souvislost se žádným z důvodů, které §12 zákona o azylu vymezuje jako jediné
možné. Ani skutečnost, že žalobkyně ad b) navštěvuje na území České republiky základní
školu, není podle názoru ministra důvodem pro udělení azylu. Ministr vnitra tedy ve shodě
s názorem Ministerstva vnitra shledal, že žádost o udělení azylu není důvodná. Ministr vnitra
dále shledal zákonným rovněž rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu podle §13
odst. 1 a 2 zákona o azylu, podle §14 zákona o azylu a rozhodnutí o neexistenci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Z uvedených důvodů byl rozklad zamítnut a napadené
rozhodnutí potvrzeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2004, čj. 59 Az 392/2003 - 70,
byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí ministra vnitra. V odůvodnění
rozsudku k tvrzením žalobkyně, že před vydáním rozhodnutí nebyl správně a úplně zjištěn
a posouzen skutkový stav věci, soud uvedl, že tuto námitku neshledal důvodnou,
neboť ze správního spisu vyplynulo, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byla
obava z vydírání ze strany nelegálních struktur – tzv. mafií, nebylo však možné konstatovat,
že by se jednalo o odůvodněný strach z pronásledování z některého z důvodů podle §12
písm. b) zákona o azylu. Nebylo prokázáno, že by součástí státní politiky bylo tolerování
nebo dokonce podporování praktik nelegálních struktur, navíc se žalobkyně neobrátila
se žádostí o pomoc na příslušné státní orgány a nebylo tedy možno konstatovat, že by jí
pomoc byla odmítnuta. Soud dále uvedl, že Ministerstvo vnitra ani ministr nepochybili,
když žalobkyni neudělili azyl, neboť podmínky pro jeho udělení nebyly splněny a okolnost,
že žalobkyně ad b) navštěvuje v České republice základní školu, ani skutečnost, že se obě
žalobkyně cítí na území České republiky bezpečně, nejsou důvody pro udělení azylu
podle zákona o azylu. Důkazní návrh na výslech svědkyně I. M., který žalobkyně ad a)
navrhla při jednání, soud zamítl s tím, že se jedná o novou skutkovou okolnost, která nebyla
bezdůvodně uplatněna ve správním řízení. Tento žalobní bod nemohl být důvodný, protože
směřoval k nové skutkové okolnosti, což není přípustné, jelikož soud v řízení vychází ze
skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.). Z uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně i správní
orgán nesprávně posoudily právní otázku, zda je možné na daný případ vztáhnout ustanovení
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, neboť je přesvědčena, že žádost o udělení azylu
byla podána důvodně. Stěžovatelka poukázala na to, že se v zemi původu dostala
do finančních potíží, když byla nucena splácet fiktivní finanční půjčky. Věřitelé použili
k vymáhání pohledávky osoby ze zločineckých struktur a žalobkyně byla ohrožena na zdraví
i na životě. Stěžovatelka uvedla, že je v zemi původu diskriminována proto, že nepatří
do sociální skupiny členů zločineckých struktur podporovaných státním aparátem. Žalobkyně
je přesvědčena, že s ohledem na uvedené skutečnosti splňuje podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka dále sděluje, že žalovaný
nedostatečně provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo
možné ve správním řízení spravedlivě rozhodnout, jelikož žalovaným nebyl respektován fakt,
že žalobkyně měla pro zajištění důkazů ve své domovské zemi pouze omezené možnosti.
Soud pak nedostatečně odůvodnil, z jakého důvodu nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně
na předvolání svědkyně I. M.; v tomto bodě považuje žalobkyně rozhodnutí soudu za
neodůvodněné a tedy za nepřezkoumatelné. Další důvod podané kasační stížnosti spatřuje
stěžovatelka v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou, neboť soud byl povinen přezkoumat rozhodnutí žalovaného
i z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatelka namítá minimálně porušení §47
odst. 3 spr. ř., neboť napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, pročež správní řízení
trpí neodstranitelnou vadou. Stěžovatelka považuje za nedostatečné rovněž rozhodnutí
o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť při návratu do země
původu hrozí stěžovatelce mučení, nelidské a ponižující zacházení. Z uvedených důvodů
žalobkyně žádá, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti a vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí Ministerstva vnitra, ministra vnitra i soudu
prvního stupně byla vydána v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti pak
žalovaný odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, jež stěžovatelka
učinila v průběhu správního řízení. Žalovaný uvedl, že stěžovatelka neuvedla žádné relevantní
skutečnosti pro udělení azylu podle zákona o azylu, navíc nevyužila právních institutů
ochrany jednotlivce v zemi původu. Další informace uvedené v kasační stížnosti týkající
se pronásledování stěžovatelky ad a) v zemi původu považuje žalovaný za bezpředmětné.
Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal
jí odkladný účinek.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě
je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud
taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu Plzni neshledal. Krajský soud
v Plzni při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel ze skutkového
a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování správního orgánu, a zabýval se všemi
výroky napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů. Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem i ve shodě s Ministerstvem vnitra a ministrem vnitra konstatoval,
že žalobkyní uváděné obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob náležejících
ke zločineckým strukturám za situace, že se žalobkyně neobrátila se žádostí o pomoc na státní
orgány v zemi původu a tato pomoc jí nebyla odmítnuta, nelze považovat za důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí
soudu prvního stupně i na rozhodnutí vydaná ve správním řízení konstatuje, že skutečnosti
žalobkyní uváděné nejsou ani důvodem překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. V souzené věci je však zřejmé,
že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce
Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr byl
učiněn zcela v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení žalobkyně v průběhu
správního řízení o udělení azylu. Rozhodnutí Ministerstva vnitra i ministra vnitra vycházela
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako taková byla řádně odůvodněna, když bylo
uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl správní orgán
veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval,
tedy v souladu s ustanovením §47 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatelky je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom,
že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí.
K námitce žalobkyně, že soud nedostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu na výslech
svědkyně I. M., Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedené pochybení krajského soudu
neshledal, neboť v odůvodnění rozsudku soud řádně vyložil, že výslech uvedené svědkyně
není možný s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud při přezkoumávání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodování správního
orgánu, a že se tedy v daném případě jednalo o nepřípustnou novou skutkovou okolnost,
kterou stěžovatelka bezdůvodně neuvedla ve správním řízení. Nejvyšší správní soud
konstatoval, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl. Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
o návrhu nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věta
první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu