ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.472.2004
sp. zn. 3 Azs 472/2004 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V. C.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 498, Semily,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.
4. 2004, č. j. OAM-182/LE-B01-B03-2004, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
59 Az 61/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14.
10. 2004, č. j. 59 Az 61/2004 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta
žádost žalobce (dále též „stěžovatel“) o udělení azylu na území České republiky jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), neboť v průběhu řízení o udělení azylu bylo nepochybně prokázáno,
že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že žalobce vstoupil na území
České republiky již koncem roku 1995 a pobýval zde asi osm let a čtyři měsíce, z toho
od roku 2000 nelegálně. Ačkoliv měl možnost se na území České republiky svobodně
pohybovat a vstoupit do kontaktu se zástupci státních orgánů, této možnosti nevyužil a žádost
podal až v době, kdy se nacházel v zařízení pro zajištění cizinců po svém druhém zadržení
Policií ČR, přičemž mu v dřívějším podání žádosti o udělení azylu nebránily žádné objektivní
skutečnosti. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2004, čj. 59 Az 61/2004 - 47, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud
uvedl, že námitky žalobce týkající se porušení ustanovení o správním řízení neshledal
důvodnými, neboť rozhodnutí žalovaného vyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu.
K námitce žalobce, že rozhodnutí žalovaného není v rozporu s §47 odst. 5 spr. ř. opatřeno
podpisem oprávněné osoby, soud uvedl, že tato skutečnost zakládá vadu řízení jen tehdy,
kdy ani rozhodnutí založené ve správním spise není opatřeno podpisem oprávněné osoby.
V daném případě je však ve správním spise založeno napadené rozhodnutí vlastnoručně
podepsané oprávněnou osobou – ředitelem Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva
vnitra PhDr. T. H. Soud dále konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je
přesvědčivé, a že tvrzená porušení ustanovení §12 a §91 zákona o azylu míří na výrok, který
není součástí napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval naplnění podmínek pro zamítnutí
žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Krajský soud se s tímto
závěrem ztotožnil a uvedl, že problémy, které žalobce uvedl v žádosti o udělení azylu, tedy
obavy před odvelením do armády a odesláním do války v Čečensku, mu byly známy již od
roku 1999, a v podání žádosti o udělení azylu v té době mu podle jeho slov nic nebránilo.
Soud shrnul, že žalobce přicestoval na území České republiky za účelem práce, nejprve jako
turista s řádným cestovním pasem a s vízem, které si pravidelně prodlužoval na běloruské
ambasádě; ani tyto skutečnosti podle soudu nesvědčí o tom, že by byl porušen článek 14 bod
1 Deklarace lidských práv, neboť zkrácené řízení o udělení azylu slouží tomu, aby byly
odděleny žádosti zcela bezdůvodné od těch, které by důvodné být mohly. Pokud byla žádost
o udělení azylu zamítnuta jako nedůvodná, je podle názoru soudu nadbytečné s odkazem na
§28 zákona o azylu, aby si žalovaný opatřoval zprávy o zemi původu za účelem rozhodnutí
o překážce vycestování. Soud se dále v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s. vypořádal s důvody, pro
něž nebyly provedeny některé navrhované důkazy. Výslech žalobce za přítomnosti
tlumočníka za účelem objasnění důvodů pro udělení azylu soud neprovedl z důvodu, že
v průběhu správního řízení měl žalobce možnost za přítomnosti tlumočníka uvést všechny
skutečnosti pro udělení azylu a proto tento důkaz soud neshledal nezbytným; informace
Amnesty International ze dne 12. 5. 2004 a informace z tiskové konference s Ministrem
zahraničí, stejně jako výslech přítelkyně žalobce paní V. H. se soud rozhodl pro nadbytečnost
vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné, neprovést. Ze všech uvedených důvodu Krajský soud v Plzni
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že soud se měl nejprve zabývat
nicotností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jménem ministerstva
je oprávněn jednat pouze ministr, přičemž z napadeného rozhodnutí ani z rozsudku soudu
nevyplývá, že by byl za ministerstvo oprávněn jednat někdo jiný. Soud nezodpověděl otázku,
proč je jméno PhDr. T. H. ve správním rozhodnutí vytištěno bez uvedení oprávnění jednat
v těchto věcech za ministerstvo. V tom je podle stěžovatele naplněn důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť soud považoval správní akt za bezvadný, ačkoliv
byl podepsán pouze úředníkem ministerstva, když z rozhodnutí jeho oprávnění jednat za
ministerstvo z rozhodnutí nevyplývalo; soud si měl z vlastní iniciativy vyžádat důkazy o
oprávněnosti ředitele azylové a migrační politiky jednat za ministerstvo. Stěžovatel dále
uvedl, že soud není oprávněn provádět předběžný výběr důkazů, či odmítat provedení těch
důkazů, které by řádně prokazovaly skutkový a právní stav existující v době rozhodování
správního orgánu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že kromě ustanovení §16 zákona o azylu
mohly být naplněny důvody pro neudělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu. Stěžovatel
uvedl, že v průběhu řízení před soudem doložil zprávu Amnesty International o tom, že
Bělorusko zachovalo trest smrti za běžné zločiny a zprávu Ministerstva zahraničí ČR o
dodržování lidských práv v Bělorusku. Soud měl k oběma těmto správám přihlížet; pokud se
soud omezil pouze na zkoumání správné aplikace §16 zákona o azylu, pak porušil §75 a
násl. s. ř. s., čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy. Podle názoru
stěžovatele byl naplněn i důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť
soud nesprávně vyloučil aplikaci §12, §14 a §91 zákona o azylu, nezabýval se zprávami
Ministerstva zahraničí USA, ČR ani jinými tiskovými zprávami o stavu dodržování lidských
práv v zemích žadatele o azyl. Podle názoru žalobce byl žalovaný povinen aplikovat
ustanovení zákona o azylu týkající se humanitárního azylu a pokud tak neučinil, měla být
náprava zřízena v soudním řízení. Stěžovatel dále nerozumí tomu, proč nebylo přihlédnuto
k jeho partnerskému vztahu s občankou České republiky, s níž žalobce očekával narození
dítěte. Ignorací těchto rodinných vazeb žalobce byly porušeny smluvní povinnosti, k nimž je
Česká republika podle čl. 10 Ústavy vázána; postup soudu nebyl ani v souladu s čl. 6 Úmluvy.
Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
14. 10. 2004, čj. 59 Az 61/2004 - 47, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že oprávněnou osobou ve smyslu
§47 odst. 5 spr. ř. je ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra PhDr. T.
H.; tato skutečnost vyplývá z organizačního řádu Ministerstva vnitra. Žalovaný setrval na
tom, že závěr o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu je správný. Žalovaný zopakoval rozhodující fakta z napadeného
rozhodnutí a k námitce žalobce o neposouzení důvodů pro udělení azylu podle §12 a §14
zákona o azylu v situaci zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2004,
sp. zn. 3 Azs 31/2003, podle něhož v případě rozhodnutí podle §16 zákona o azylu rozhoduje
správní orgán ve věci konečným způsobem, aniž by byla zjišťována existence některého
z důvodů pro udělení azylu podle ostatních ustanovení zákona o azylu. K námitce týkající se
nevztažení překážky vycestování žalovaný uvedl, že tuto otázka se v souladu s §28 zákona o
azylu posuzuje pouze v případě neudělení nebo odnětí azylu. I pro řízení o kasační stížnosti
odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi učiněné žalobcem
v průběhu řízení o udělení azylu, a na vydané rozhodnutí. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení
v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom,
že soud pochybil, když nesprávně vyloučil aplikaci §12, §14 a §91 zákona o azylu.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným
sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, jež je nutno
vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla
žádost o udělení azylu stěžovateli zamítnuta z důvodu, že stěžovatel podal žádost o udělení
azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve,
tedy byla zamítnuta podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, není možno
žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu
podle §12 nebo §14 zákona o azylu, neboť by to bylo nadbytečné. I když by totiž žalovaný
shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z důvodů, pro něž je možné
azyl na území České republiky udělit, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu,
jestliže by o udělení azylu požádal až v době, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění,
ačkoliv mu žádná objektivní okolnost nebránila požádat o udělení azylu již dříve. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, když shledal zákonným
rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Soud prvního stupně nebyl
povinen ani oprávněn zabývat se důvody žalobce pro udělení azylu podle §12 a §14
zákona o azylu ani otázku existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
neboť to nebylo předmětem soudního přezkumu. Proto krajský soud nezkoumal ani ostatní
žalobcem uváděné zprávy o situaci v zemi původu žalobce ani otázku vztahu žalobce
s občankou České republiky a vliv této skutečnosti na možnost udělení humanitárního azylu,
neboť v řízení bylo jeho úkolem posoudit, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Jelikož soud shledal toto rozhodnutí žalované
souladným se zákonem, nebylo již jeho povinností přezkoumávat, zda žalobce splnil
či nesplnil podmínky pro udělení azylu podle §12, resp. humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Druhým důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že krajský soud měl z úřední povinnosti šetřit skutečnost, zda je PhDr. T. H.
oprávněn jednat jménem ministerstva. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, vycházejícím z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, že není-li
vyhotovení správního rozhodnutí, které je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním
podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné
osoby, úředním razítkem a doložkou „za správnost“ podepsanou osobou, která stejnopisy
písemného vyhotovení pořídila, pak takový postup neodpovídá §47 odst. 5 spr. ř. Za situace,
kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou
osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že
rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba. K takové situaci v souzené věci došlo,
neboť PhDr. T. H. je coby ředitel Odboru azylové a migrační politiky osobou oprávněnou
jednat jménem tohoto odboru Ministerstva vnitra. Tato skutečnost je krajským soudům
rozhodujícím ve správním soudnictví známa z jejich úřední činnosti, a z tohoto důvodu
nebylo nutné, aby ji Krajský soud v Plzni ověřoval. Tuto námitku stěžovatele tedy Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou.
K námitce, že krajský soud pochybil, když neprovedl žalobcem navrhované důkazy,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této skutečnosti pochybení soudu neshledal,
neboť podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede
a které nikoliv. Soud prvního stupně se řádně vypořádal s důvody, pro něž nevyhověl
důkaznímu návrhu. Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce
tzv. opomenutých důkazů (např. nález ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000), že „soud
sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích
rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - »ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla
ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž
na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ
svých skutkových zjištění je nepřevzal«“. V dané věci neprovedl krajský soud navržené
důkazy proto, že se týkaly důvodů žalobce pro udělení azylu; tuto skutečnost však soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byla žádost žalobce o udělení
azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
nezkoumal. Předmětem dokazování jsou vždy toliko konkrétní individuální skutečnosti,
které jsou rozhodující právě z hlediska předmětu řízení; nerozhodné skutečnosti soud
z dokazování vyloučí. Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že soud prvního stupně
se řádně vypořádal s neprovedením žalobcem navržených důkazů. Nejvyšší správní soud
proto neshledal tento bod kasační stížnosti důvodným.
Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu