ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.473.2004
sp. zn. 3 Azs 473/2004 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně N. T. T. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem se sídlem
Karlovarská 130, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2003, čj. OAM-3932/VL-22-K02-2003, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 217/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2004, čj. 60 Az 217/2003 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobkyni
(dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek
uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“); současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně uvedla jako jediný důvod pro udělení
azylu svou snahu legalizovat pobyt na území České republiky, kam přijela za prací. Žalovaný
uvedl, že tyto skutečnosti nejsou důvody pro udělení azylu na území České republiky
podle §12 zákona o azylu, neboť právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky
obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; podle tohoto zákona měla žalobkyně
legalizovat svůj pobyt. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému
soudu v Plzni. V době od 28. 4. 2004 do 26. 10. 2004 byla zastoupena zvoleným advokátem.
V tomto období se soud pokoušel opakovaně nařídit jednání (v termínech 30. 4. 2004,
4. 6. 2004 a 30. 6. 2004), avšak vzhledem k nemoci žalobkyně bylo jednání pokaždé
odročeno. Dne 1. 11. 2004 se ve věci konalo ústní jednání, při němž žalobkyně požádala
o ustanovení zástupce. Soud při jednání usnesením návrh žalobkyně na ustanovení zástupce
zamítl a odročil jednání na neurčito. V odůvodnění usnesení ze dne 1. 11. 2004,
čj. 60 Az 217/2003 - 68, soud uvedl, že při posuzování návrhu na ustanovení zástupce
se zabýval otázkou, zda je ustanovení zástupce potřeba k ochraně práv žalobkyně. Soud
dospěl k závěru, že s ohledem na zásadu koncentrace řízení nemůže žalobkyně v současné
době uvádět nové žalobní body, nové právní ani skutkové okolnosti, nehrozí nebezpečí
z prodlení, k vadám způsobujícím případnou nicotnost rozhodnutí přihlíží soud i bez návrhu.
Soud konstatoval, že řízení je ve stadiu, kdy k rozhodnutí věci zbývá pouze provést jednání
a rozhodnout. Z tohoto důvodu není s ohledem na §36 odst. 1 s. ř. s. potřeba žalobkyni
ustanovit zástupce, neboť úkony, které mají být v řízení ještě provedeny, nevyžadují pomoc
advokáta. Případná procesní poučení budou při jednání žalobkyni sdělena v jejím mateřském
jazyce, neboť bude přítomen tlumočník. Podle názoru soudu přítomnost advokáta či jakýkoliv
jeho úkon nemohou na úspěšnosti nebo neúspěšnosti žaloby nic změnit. Soud podotkl,
že žalobkyně již 11 měsíců nemůže uvádět žalobní body a asi 7 měsíců byla zastoupena
advokátem. Z důvodu nesplnění podmínky podle §35 odst. 7 s. ř. s., že by bylo ustanovení
zástupce potřeba k ochraně práv žalobkyně, nevyzýval soud žalobkyni k doložení jejich
majetkových poměrů a jejím tvrzením o nedostatku finančních prostředků se nemohl zabývat.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž uvedla, že krajský soud rozhodl o zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce v rozporu
se zákonem. Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka v porušení čl. 37
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány a orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že i při projednání žalobních bodů, jež jsou obsahem
soudního spisu, mohou nastat nepředvídatelné situace vyžadující okamžitá procesní
rozhodnutí, která účastník bez právnického vzdělání nemůže učinit bez nebezpečí újmy
způsobené nesprávným rozhodnutím. Podle názoru stěžovatelky pouhá tato skutečnost
je důvodem pro vyhovění návrhu po zjištění předpokladu osvobození žalobkyně od soudních
poplatků.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěn
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností
napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil,
když rozhodl o neustanovení zástupce stěžovatelce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 10. 2003, čj. OAM-3932/VL-22-K02-2003. Pro ustanovení zástupce
soudem zákon stanoví v ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. tři podmínky kumulativní povahy;
předpokladem vyhovění návrhu je tedy splnění všech podmínek současně. Především
zde musí být dán návrh na ustanovení zástupce ze strany účastníka řízení, druhým
předpokladem je splnění podmínky, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv
navrhovatele a dále je nezbytnou podmínkou skutečnost, že u navrhovatele je dán předpoklad
pro osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně při rozhodování hodnotil splnění podmínek pro ustanovení
zástupce v naznačeném pořadí. Žádost o ustanovení zástupce žalobkyně vznesla při jednání
dne 1. 11. 2004. Krajský soud poté zkoumal, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně jejích
práv a dospěl k závěru, že tomu tak není. Nejvyšší správní soud shledal odůvodnění kasační
stížností napadeného usnesení přesvědčivým. Při posuzování věci je totiž zapotřebí pohlížet
na předcházející řízení u Krajského soudu v Plzni jako na jeden celek. Nelze opomenout
skutečnost, že stěžovatelka byla v období od 28. 4. 2004 do 26. 10. 2004 zastoupena
advokátem, kterého si sama zvolila. V průběhu tohoto období bylo celkem třikrát odročeno
nařízené ústní jednání ve věci, pět dnů před termínem ústního jednání nařízeného
na 1. 11. 2004 bylo soudu doručeno oznámení zástupce o tom, že mu byla žalobkyní
vypovězena plná moc k zastupování. Nejvyšší správní soud ve vypovězení plné moci
advokátovi několik dnů před termínem konání ústního jednání shledal snahu žalobkyně docílit
odročení jednání a tím prodloužit délku řízení před soudem prvního stupně; pro řízení
o této kasační stížnosti se totiž stěžovatelka zvoleným advokátem zastoupit nechala. Krajský
soud se v usnesení vypořádal se skutečností, že v řízení byly dosud provedeny veškeré
nezbytné procesní úkony, zohlednil fakt, že žalobkyně byla po podstatnou část řízení
před krajským soudem zastoupena zvoleným advokátem, jenž jejím jménem příslušné
procesní úkony činil i skutečnost, že při jednání bude přítomen ustanovený tlumočník.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v tom, že soud poté, co konstatoval, že není
naplněna podmínka, že by bylo ustanovení zástupce potřeba k ochraně práv žalobkyně,
nezkoumal, zda jsou u žalobkyně splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
neboť vzhledem k potřebě kumulativního naplnění podmínek pro ustanovení zástupce již tuto
skutečnost nebylo třeba zjišťovat. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu