ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.56.2005
sp. zn. 3 Azs 56/2005 – 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem
Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2003, čj. OAM-5730/VL-11-11-2003, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 58/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2004, čj. 60 Az 58/2004 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta
žádost žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) o udělení azylu na území České republiky jako
zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním, že žalobkyní uváděné důvody, tj. ekonomické
potíže v zemi původu a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, nejsou
zákonnými důvody pro udělení azylu na území České republiky podle §12 zákona o azylu
a žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je v zemi původu
pronásledována z důvodů uvedených v zákoně o azylu nebo že může pociťovat odůvodněný
strach z pronásledování.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2004, čj. 60 Az 58/2004 - 62, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného s odůvodněním, že v průběhu
řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že žalobkyně neopustila zemi původu z důvodu
pronásledování za uplatňování politických práv nebo svobod nebo z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování, neboť jako důvod odchodu z vlasti žalobkyně opakovaně uvedla
ekonomické problémy ve vlasti a nedostatek finančních prostředků. Soud uvedl, že tvrzení
v žalobě, že v souvislosti s nezaplacením jistého dluhu by byl ohrožen život žalobkyně i život
její matky, je nepřípustným novým skutkovým tvrzením, jímž nebyl vzhledem k §75 odst. 1
s. ř. s. oprávněn se zabývat. Žalobkyně v řízení o udělení azylu neuvedla, že by byla v zemi
původu pronásledována nebo že by jí hrozilo pronásledování v souvislosti s uplatňováním
politických práv nebo svobod. Žalobkyně naopak sdělila, že celá její rodina je bezpartijní,
v zemi původu neměla žádné problémy se státními orgány ani se soukromými osobami,
nebyla trestně stíhaná a v případě návratu do země původu se ničeho neobává. Za této situace
žalovaný nepochybil, když žádost žalobkyně o udělení azylu zamítl podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou, přičemž respektoval §34 odst. 5 spr. ř.,
neboť hodnotil všechny podklady v azylové proceduře shromážděné a zabýval se všemi
okolnostmi žalobkyní sdělenými. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně
i žalovaný nesprávně posoudily právní otázku, zda žádost o udělení azylu byla žalobkyní
podána důvodně. Stěžovatelka uvádí, že se v domovské zemi dostala do finančních potíží,
neboť neměla žádnou práci a nebylo jí vypláceno ani minimum sociálních dávek. Žalobkyně
je proto přesvědčena, že s ohledem na shora uvedené splňuje podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny
„nezaměstnaných“ nemajících žádné hmotné zabezpečení, jejichž domovský stát tuto situaci
toleruje, resp. podporuje. Stěžovatelka v této skutečnosti spatřuje rovněž důvod pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka dále sděluje, že žalovaný
nedostatečně provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo
možné ve správním řízení spravedlivě rozhodnout, neboť žalovaným nebyl respektován fakt,
že žalobkyně měla pro zajištění důkazů ve své domovské zemi pouze omezené možnosti.
Další důvod podané kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že soud nesprávným
způsobem posoudil právní otázku, zda řízení o udělení azylu netrpělo procesní vadou.
Ačkoliv bylo žalobkyni vytýkáno, že k namítaným porušeným ustanovením správního řádu
nepřiřadila konkrétní skutkové důvody pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel,
domnívá se žalobkyně, že se těmito námitkami měl krajský soud zabývat. Žalobkyně uvádí,
že se žalovaný dopustil minimálně porušení §47 odst. 3 spr. ř., neboť jeho rozhodnutí není
dostatečně odůvodněno, pročež správní řízení trpí neodstranitelnou vadou. Žalobkyně
závěrem uvádí, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s otázkou existence překážky
vycestování, neboť žalobkyně svůj návrat do vlasti nepovažuje za bezpečný a obává
se mučení a nelidského a ponižujícího zacházení způsobeného hrozící administrativní šikanou
ze strany milice a dalších státních orgánů v zemi původu. Ze všech uvedených důvodů
žalobkyně žádá, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2004,
čj. 60 Az 58/2004 - 62, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
žalobkyně požádala soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti a vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí žalovaného i soudu prvního stupně byla
vydána v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti pak žalovaný odkázal
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, jež stěžovatelka učinila v průběhu
správního řízení. Žalovaný neakceptuje tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti,
neboť je přesvědčen o tom, že jí uváděné důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení
azylu na území České republiky. Stěžovatelka měla využít institutů zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a nikoliv požádat o udělení azylu v době, kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení
v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni neshledal. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud s odkazem na rozhodnutí žalovaného i soudu prvního stupně uvádí, že v dané
věci není pochyb o tom, že žalobkyně v průběhu řízení o udělení azylu žádné takové
skutečnosti neuvedla, a jako motivy žádosti o udělení azylu sdělila toliko ekonomické
problémy v domovské zemi způsobené neschopností najít si zaměstnání a dále snahu
o legalizaci pobytu na území České republiky; tyto důvody však nejsou zákonnými důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. K námitce stěžovatelky, že splňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že ji neshledal důvodnou, neboť situace, kdy správní orgán zamítne žádost o udělení azylu,
pojmově vylučuje možnost, aby se správní orgán zabýval možnostmi udělení azylu
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
krajský soud nepochybil, když žalobu proti rozhodnutí žalovaného shledal nedůvodnou
a konstatoval, že žalovaný rozhodl o zamítnutí žádosti žalobkyně o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu bylo vydáno v souladu se zákonem,
neboť stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být v zemi původu
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. K námitce
stěžovatelky, že se soud prvního stupně nevypořádal s absencí rozhodnutí o překážce
vycestování podle §91 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se touto
námitkou nemohl zabývat, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem prvního
stupně, ač takto učinit mohla, a proto se tímto tvrzením Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti s odkazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti týkající důvodů podle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy poukaz na vady řízení, pro něž krajský soud, který o věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit, není v daném případě důvodem kasační stížnosti
podle tohoto ustanovení. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. musí být vada řízení
před správním orgánem důvodně vytýkána již v řízení před krajským soudem. Krajský soud
však žalobu přezkoumával jen v rozsahu žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), proto musel být
uvedený důvod formulován ve formě žalobního bodu. Stěžovatelka však v žalobě žádné
takové konkrétní důvody, které by se vztahovaly k vadám řízení před správním orgánem,
neuvedla. Proto krajský soud nemohl napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit,
neboť bez návrhu soud zruší pouze takové rozhodnutí správního orgánu, jež trpí vadami
vyvolávajícími jeho nicotnost (§76 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto nemohl
rozhodnutí krajského soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. přezkoumat.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatelky je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom,
že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v rámci své specifikace tohoto důvodu kasační stížnosti
uvedla toliko výtky směřující k řízení před správním orgánem, neshledal Nejvyšší správní
soud s ohledem na výše uvedené tuto námitku stěžovatelky důvodnou.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu
nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu