ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.63.2004
sp. zn. 3 Azs 63/2004 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. K.,
zastoupeného JUDr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, B.
Němcové 46, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2003, č. j. OAM-984/VL-07-K03-2003, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2004,
č. j. 30 Az 55/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Bohuslava Nováka se u r č u je částkou 1 075 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2003, č. j. OAM-984/VL-07-K03-2003, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně žalovaný rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 a §14 zákona o azylu, resp. pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a další spisový materiál. Dodal, že důvodem k odjezdu ze země
bylo pronásledování a vydírání ze strany neznámých osob. Matka jeho přítelkyně se stala
obětí finančního podvodu a následně jí bylo vyhrožováno. Poté neznámí muži vyhrožovali
i žalobci. Po nějaké době byl žalobce i fyzicky napaden. Situaci se rozhodli vyřešit odjezdem
do ČR. V případě návratu na Ukrajinu se žalobce obával útoku ze stran zmíněných osob.
Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 1. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný neudělil žalobci azyl. Ze správního
spisu vyplynulo, že žalobce nebyl pronásledován pro žádný z relevantních důvodů
a ani takové skutečnosti netvrdil. Příčina jeho odchodu ze země původu tkvěla v obavách
z trestného jednání soukromých osob. Nevyužil žádný z existujících mechanismů ochrany
lidských práv, o azyl požádal z důvodu legalizace pobytu v ČR. Žalovaný po provedeném
řízení usoudil, že azyl nelze žalobci udělit, neboť nesplňuje p odmínky pro udělení azylu
podle §12, §13, §14 zákona o azylu, a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91
zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci
žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel)
včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Žalobce uvedl, že jsou u něho dány důvody pro udělení azylu
podle §12 a §14 zákona o azylu: na Ukrajině měl problémy se členy mafiánských skupin,
se kterými spolupracovala i policie, od kterých si matka jeho přítelkyně půjčila finanční
prostředky; bylo vyhrožováno zabitím i jemu a ostatním členům rodiny. Žalovaný dále porušil
čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jehož závaznost pro Českou republiku vyplývá
z článků 2 a 10 Ústavy České republiky, a který zakazuje vyhostit nebo vrátit uprchlíka
jakýmkoli způsobem na hranice území, ve kterých by jeho život nebo osobní svoboda
byly ohroženy – protože policie ani jiné státní orgány žalobci neposkytnou součinnost
a ochranu, nemůže se vrátit do země, kde by jeho život byl ohrožen.
Dále se žalobce dovolával kasačních důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s., když podle jeho názoru se žalovaný nedostatečně zabýval důvody jeho žádosti
a především obsahovou stránkou jeho tvrzení, došlo tak k porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1,
§34 odst. 1 a §46 správního řádu, když žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
dostatečně se nezabýval problémy území Ukrajiny, opatřil si neúplné důkazy a neprovedl
všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení
věci dle zásady objektivní pravdy. Skutková podstata tak nemá oporu ve spisech.
Nedostatečné bylo též odůvodnění rozhodnutí žalovaného (§47 odst. 3 správního řádu).
Krajský soud se pak nedostatečně zabýval argumentací žaloby a tvrzeními uvedenými
v průběhu azylové procedury. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť má důvodnou
obavu z návratu do země původu. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně
nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Žalobce v kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru byly dány důvody k tomu,
aby mu byl poskytnut azyl podle §12 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalobce v průběhu celého správního řízení
uváděl cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiného důvodu, než je obava
z jednání soukromých osob domáhajících se peněz na matce žalobcovy přítelkyně.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace
na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně že by zakoušel
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatel v kasační
stížnosti uvedl, že mu bylo vyhrožováno zabitím ze strany soukromých (mafiánských) osob.
Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel byl na Ukrajině vystaven výhrůžkám a fyzickému
útoku ze strany soukromých osob. To však nemůže nic změnit na závěru správního orgánu
o tom, že trestné jednání osob, vyhrožujících stěžovateli kvůli nezaplacení finanční částky
matkou jeho přítelkyně, není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel se i přes
výhrůžky a fyzické napadení, vůbec neobrátil na policii nebo jiné státní orgány.
Svým jednáním (či lépe řečeno nejednáním) tak stěžovatel státním orgánům vůbec neumožnil
k jeho ochraně zasáhnout. Je zákonité, že oběť trestného činu je vždy v nevýhodném
postavení vůči pachateli. Musí ale překonat svůj strach z případné další konfrontace
s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní orgány, chce-li přispět k tomu, aby pachateli
byla další trestná činnost znemožněna. Stěžovatele jistě nelze nutit k tomu, aby podával trestní
oznámení; stejně tak si ale on sám nemůže činit nárok na ochranu na mezinárodní úrovni,
pokud ani neumožnil státním orgánům vlastní země, aby se jeho věcí zabývaly. Nepokusil-li
se získat ochranu prostředky vnitrostátního práva, nemůže mu být poskytnuta ochrana formou
azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci, kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že s mafií, která ho pronásledovala,
spolupracovala i policie, pak jde o tvrzení, které stěžovatel ve správním řízení ani v řízení
před krajským soudem neuváděl. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o tvrzení nové,
které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takové skutečnosti
Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
K otázce stěžovatelem namítaného humanitárního azylu má Nejvyšší správní soud zato,
že ani v tomto smyslu nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho udělení. Obtíže stěžovatele
stran vyhrožování ze strany soukromých osob nelze bez přistoupení dalších okolností
hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody nepostačující k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že žalobce neuváděl žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu, či podle §14 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se též ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu
o neexistenci překážek vycestování. Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávy
o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině a informace Ministerstva zahraničních
věcí ČR nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda.
V této souvislosti se stěžovatel dovolával čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), se kterým je ustanovení §91 zákona
o azylu plně v souladu. Pokud tedy žalovaný i krajský soud s ituaci stěžovatele poměřovali
s kritérii, která toto zákonné ustanovení pro překážku vycestování stanoví, pak plně dostáli
i nárokům, které jsou na Českou republiku kladeny čl. 33 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud dále souhlasí s krajským soudem v tom, že žalovaný provedl
dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především z žalobcovy
žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti,
z protokolu o pohovoru (ze dne 16. 4. 2003) provedeném v souladu s §23 zákona o azylu
a z informací o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině,
zejména pak ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2001, ze dne 4. 3. 2002, a též z informací MZV ČR ze dne 26. 7. 2001,
č. j. 126113/2001-LP. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by žalobce tvrdil
některý z důvodů pro udělení azylu.
Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém
právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
Podklady pro skutkový závěr učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou pro účely
rozhodování o udělení azylu zcela dostačující, skutková podstata ze spisu jednoznačně
vyplývá a je konzistentní i s tvrzeními žalobce učiněnými v průběhu správního řízení.
Lze jen podotknout, že ani v kasační stížnosti stěžovatel konkrétněji nespecifikoval,
které žalovaným opatřené důkazy byly neúplné, popřípadě v čem byl skutkový stav zjištěn
nepřesně či neúplně. Není tak zřejmé, v čem spatřoval zanedbání procesních povinností
ze strany žalovaného.
Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítl stěžovatel i nedostatečné
odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Námitku nedostatku odůvodnění stěžovatel v žalobě
neuplatnil. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o nový právní důvod, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejných důvodů
je nepřípustná též námitka, že se žalovaný dostatečně nezabýval problémy území Ukrajiny.
Co se týče stížnostních námitek obecně vytýkajících krajskému soudu to,
že se nedostatečně zabýval argumentací v žalobě a že nedostatečně odůvodnil rozsudek,
Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Z rozsudku napadeného kasační stížností je zřejmé,
že se soud při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného, vázán v souladu s §75 odst. 2
s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby, zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě,
přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Napadený rozsudek je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněn, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností soud vycházel
a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil. Tato stížnostní námitka nemá tedy žádný
vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud tedy, jak ze shora uvedeného vyplývá, shledal žalobcovy námitky
dílem nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení , neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
(usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2004, č. j. 30 Az 55/2003–39);
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu