ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.77.2004
sp. zn. 3 Azs 77/2004 – 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. V. H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2002, č. j. OAM-2150/VL-16-16-2002, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 3. 11. 2003, č. j. 24 Az 485/2003-
34,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č uj e částkou 2 150 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2002, č. j. OAM-2150/VL-16-16-2002, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Dále žalobci neudělil azyl podle §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a rozhodl o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že v případě návratu do Vietnamu
nemá ani práci ani kde bydlet a požádal o nové projednání jeho žádosti. Navrhl,
aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 11. 2003. V odůvodnění
rozsudku se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil zemi
původu pro nedostatek práce, neměl žádnou jistotu, zato měl ekonomické potíže.
Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce odjel z Vietnamu z ekonomických důvodů. Správní
orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost žalobce o udělení azylu je zjevně nedůvodná,
neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal
po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
K dalším výrokům rozhodnutí žalovaného krajský soud dodal, že byly v daných souvislostech
nadbytečné.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost doplněnou k výzvě krajského soudu podáním ze dne 4. 3. 2004. Uvedl,
že krajský soud pochybil, když neshledal skutečný důvod žalobcovy žádosti o azyl,
a to důvod humanitární. Zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen, humanitárními
důvody se soud ani nezabýval a mechanicky převzal názor žalovaného. Stejně tak se soud
nezabýval ani překážkami vycestování, a to bez ohledu na to, že tuto svoji subjektivní obavu
žalobce namítal. V případě návratu by byl stíhán tamním režimem, vycestoval totiž nelegálně
na neznámý pas a pravý nyní nemá. V zemi původu nejsou dodržována lidská práva,
jak vyplývá ze zpráv MZV USA, a protože žalobce nesouhlasí s tamním politickým
systémem, je objektivně vystaven tlaku ze strany tamních úřadů.
Dále se žalobce dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Krajský soud rozhodl bez účasti žalobce podle §51 s. ř. s., a to bez ohledu
na to, že ve správním spisu je doklad o tom, že žalobce nezná ani slovo česky. Jakékoli výzvě
soudu tedy nemohl rozumět a dostal se tak do nerovného postavení s žalovaným. Takto byl
zkrácen na svých ústavních právech dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Bylo
totiž na místě ustanovit mu tlumočníka. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s otázkami neudělení
humanitárního azylu a existence či spíše neexistence překážek vycestování Nejvyšší správní
soud poznamenává, že se ztotožňuje s poznámkou krajského soudu o nadbytečnosti výroků
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a neexistenci překážek vycestování
dle §91 zákona o azylu v rozhodnutí žalovaného. Správní orgán pochybil, jestliže v případě,
kdy žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, současně
posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení
o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1
zákona o azylu pak správní orgán, za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož
ustanovení, bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne,
aniž by byla zjišťována existence některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona;
pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13
a §14 zákona o azylu je přitom negativní zjištění a závěr o existenci důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona určující. Výrok správního orgánu o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu je tak v logickém rozporu s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu
podle §16 zákona o azylu. Lze si samozřejmě představit situaci, že i žadatel se zjevně
nedůvodnou žádostí o udělení azylu se dovolá humanitárních důvodů nebo že správní orgán
tyto shledá sám již v rámci zkráceného řízení. V takovém případě však není místo
pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost se současným udělením humanitárního azylu,
ale naopak pouze pro kladný výrok ve smyslu §14 zákona o azylu.
Žalovaný ani krajský soud nebyli dále ze zákona povinni rozhodnout o překážkách
vycestování. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle §16 zákona o azylu – žádost o udělení
azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, kdežto ustanovení §28 zákona o azylu
by se užilo v případě neudělení či odnětí azylu a tedy jako obligatorní část rozhodnutí
v režimu §12, 13, 14, 15 a 17 zákona o azylu, pro které platí povinnost plynoucí z §91 tohoto
zákona.
Obecné tvrzení v kasační stížnosti o nesouhlasu žalobce s politickým systémem
ve Vietnamu a z toho vyplývajícího tlaku tamních úřadů, stěžovatel uplatnil poprvé právě
až v rámci uvedeného opravného prostředku, Nejvyšší správní soud proto k této skutečnosti
podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel.
Jako zcela nepřípadnou pak Nejvyšší správní soud zhodnotil námitku neustanovení
tlumočníka v řízení před soudem, zejména ve vztahu k výzvě dle §51 s. ř. s., a tedy porušení
práva na spravedlivý proces. Jak vyplynulo ze soudního spisu (č.l. 20), krajský soud v souladu
s §64 s. ř. s. a §18 odst. 2 o. s. ř. ustanovil pro řízení tlumočníka do vietnamštiny. Žalobci
pak byly v průběhu řízení doručeny do vietnamštiny přeložené následující písemnosti:
vyjádření žalovaného k žalobě, výzva dle §51 s. ř. s. ke sdělení souhlasu s rozhodnutím
o věci samé bez jednání, rozsudek. Za tohoto stavu pak nelze hovořit o zkrácení žalobce
na ústavních právech; naopak, postupem krajského soudu byla zachována procesní rovnost
účastníků řízení. Lze jen podotknout, že vzhledem k tomu, že žalovaný netrval na nařízení
jednání a žalobce se k řádné výzvě dle §51 s. ř. s. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, mohl soud
v souladu s citovaným ustanovením rozhodnout o věci samé bez jednání.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny žalobcovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
(usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2004, č. j. 24 Az 485/2003–55); v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 3. 2004, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši
2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3
citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu